Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou. Závěr války se na našem území i leckde jinde dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, do jejichž podstaty není snadné objektivně nahlédnout ani s odstupem. Část pátračského autorského důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit, nebo ji aspoň o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak, jen ne znamením černobílosti.

Marie Milovská (1936), absolventka Vysoké školy zemědělské a pedagogického studia zaměřeného na biologii, debutovala pohádkovými příběhy Jednou v lese na pasece a coby beletristka později kriminálními novelami Vražda v minulém čase a Vražda v přítomném čase. Zatímco v předchozích detektivkách řešila staré chyby a omyly minulé doby a doby těsně po revoluci v roce 1989, v této, která nese název Vražda ve jménu lásky, se zabývá problematikou současné společnosti, složitostí mezilidských vztahů, touhou po moci a bohatství a jejich důsledky, vedoucími až k tragickému použití smrti pro jejich řešení. Je to příběh plný emocí, utajovaných vztahů a zvratů. Po přečtení této knihy poznáte, jak složité mohou být motivy a pohnutky lidského myšlení a jednání, kterým může podlehnout kdokoliv z nás.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý Vás ve své šesté společné knize zvou na místa, kde se odehrávaly příběhy prvních Přemyslovců – a kde se rodila česká státnost. Pokud si je vyznačíme na mapě, získáme (až na několik vzdálenějších výjimek) nepravidelný ovál, který obkružuje Prahu do vzdálenosti zhruba 30 kilometrů. Tato dávná ohniska moci a dějiště historických okamžiků jsou dnes skrytá ve stínu metropole a většinou nepatří k turistickým atrakcím. Jako by se mnohá z nich uzavírala do sebe… Touto nevšední knihou Vám autoři naopak zpřístupní a otevřou tajemnou „krajinu prvních Přemyslovců“. Zatímco Otomar shledával stopy dávných příběhů a mytologické souvislosti, Pepson navštívil a prozkoumal stavby, památníky a jiné zajímavosti, které se v průběhu věků na oněch místech nakupily. Tyto pohledy ze dvou různých úhlů se navzájem doplňují – a společně vytvářejí plastický obraz, jaký Vám neposkytne žádná jiná publikace věnovaná Přemyslovcům. Na stránkách této knihy – a pak i na vlastní oči, vydáte-li se na cestu – se seznámíte s desítkami pozoruhodných lokalit, kam Vás turistické průvodce obvykle nelákají a kde nebudete obtěžováni davy návštěvníků. O to silnější zážitek tato tichá a zamyšlená místa nabízejí. Není divu; již více než tisíc let tudy kráčejí dějiny, a tak na Vás čeká nejen opomíjená krása, ale také silný genius loci. Otomar s Pepsonem Vás provedou těmito místy, a to slovem, obrázky i fotografiemi: Pražský hrad/Vyšehrad/Malá Strana – Říp/Ctiněves/Ledčice/Černouček/Krabčice/Kostomlaty pod Řípem/Libkovice pod Řípem – Kouřim – Libušín/Smečno – Levý Hradec/Pravý Hradec/Přední Kopanina/Úholičky – Libčice nad Vltavou/Chýnov/Tursko/Kozinec/Holubice – Budeč/Zákolany/Trněný Újezd/Týnec – Stadice/Hliňany – Stochov/Tuchlovice/Honice/Kačice – Tetín – Přistoupim/Tuchoraz/Bylany/Lstiboř – Stará Boleslav – Vrbčany/Klášterní Skalice/Třebovle – Libice nad Cidlinou – Zbečno/Běleč – Velíz/Kublov/Karlov/Leontýn – Peruc/Telce/Klobuky – Sázava/Nechyba/Krkavčí skály.

Marie Milovská debutovala úspěšnou dětskou knížkou Jednou v lese na pasece a později kriminálními novelami Vražda v minulém čase, Vražda v přítomném čase a Vražda ve jménu lásky. Nyní přichází na trh s novou kriminální novelou Zbytečná vražda, ve které provádí podrobnou analýzu složitosti lidských povah, mezilidských vztahů a vlivu prostředí na jednání člověka, rozpolcenosti současné společnosti s častými projevy až neurvalé nenávisti a nezkrotné touhy po moci, vlivu a majetku. Staví ji do protikladu k postojům těch, kteří si zachovali lidský cit a férovost, nepodlehli laciným svodům ani v tak vyhraněné době, a zachovali si schopnost radovat se z drobných denních radostí a vážit si a přijímat dary všedních dní. Po přečtení této knížky poznáte, jak je složité najít svoji správnou cestu. Ten, kdo ji nedokáže najít, skončí často tragicky a někdy i definitivně. A takové vyvrcholení bez výsledků bývá pak i zbytečné.

Kniha úvah, portrétů, hudebních textů a básní, setkání lidí známých i neznámých, zážitky s uměleckými výkony stejně jako sportovními, hledání opěrného bodu života. Důvěrné, otevřené vhledy do našich tužeb, souvislosti našeho života a tvorby v jakémkoliv oboru. Po ohlasu knihy O květině přichází autorka s titulem volně navazujícím, inspirovaným svátečními nedělními rány, která prožívá se svými posluchači Českého rozhlasu Dvojka již třicet let. Její osobitý literární způsob komunikace s těmi, kdo ji naslouchají, popsal v dopise jeden z nich takto: „Když Dobré ráno uvádí spisovatelka Zuzana Maléřová, naslouchám jí velmi pozorně. K mikrofonu přistupuje s odvahou a s mistrovstvím smést mnohdy se vyskytující zaprášené formy. Cítím, že skutečně hovoří s každým, kdo jí naslouchá. Vskutku svou vlastní intelektuální silou, jemným taktem, lidskou vstřícností, odvahou odsoudit zlo umocňuje zájem posluchače o dané téma a získává jeho účast při usilování vést život tak, aby každý sám u sebe provedl bilanci duše. Zuzana Maléřová je pro nás zřetelným mostem, po kterém lze řešit i obtížné životní stresy, případně neutralizovat aspekty smutku a strachu.“ A profesor Miloš Horanský ve své recenzi napsal: „Nepřehlédnutelné dílo Zuzany Maléřové okamžitě vyprovokuje otázku, v čem je její osobitost. Ovšemže v osobnosti samé, ve všech knihách nejen patrné, ale silně a právem se prosazující. A druhý důvod je žánrová nápaditost, nekonvenčnost, dokonce objevitelství forem, jak vyprávět.“ To plně platí i o této knize, kterou symbolicky otevírá houslový klíč.

Rozhovor s autorkou
Rozhovor s autorkou
Rozhovor s autorkou pdf"
Reportáž ke křtu

Lenka Procházková dnes patří k nejvýraznějším českým prozaikům. V první fázi tvorby byly její knihy a články publikované pouze v samizdatových a exilových nakladatelstvích. Ani po roce 1989, kdy se okruh jejích čtenářů rozšířil, se nevzdala vysokých nároků na kvalitu vlastní tvorby a zachovala si absolutní svobodu při výběru témat a způsobu jejich zpracování. Je autorkou více než 20 knih, řady rozhlasových, televizních a divadelních her a současně se věnuje i publicistice s politickými tématy. Z románů je nejznámější „Beránek“ ztvárňující netradičním způsobem život Ježíše, „Smolná kniha“ zachycující milostné drama v prostředí disentu a „Slunce v úplňku – příběh Jana Palacha“. Po třech sbírkách politických textů („Bílý klaun“, „Nejsou to bohové!“ a „Živé duše“) vychází sbírka čtvrtá „My kacíři“. Kniha obsahuje politické projevy, články a rozhovory Lenky Procházkové, které byly od září 2017 do srpna 2019 publikované pouze na nezávislých webech. Výjimkou je text Osamělost Jana Palacha, který autorka napsala pro časopis PŘÍSNĚ TAJNÉ. Součástí knihy je i projev Lenky Procházkové, se kterým vystoupila 12. června 2019 v senátě před hlasováním o své nominaci do Rady ÚSTRu a v němž vyjmenovala varovné příznaky, které jsou charakteristické pro nástup totalitního režimu.

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

Kde najdeme nejužší českou uličku a projde jí vůbec silnější člověk? Jak vypadá krajina u Nových Heřminov, jež zanedlouho zmizí pod vodou přehradní nádrže? Která z plzeňských řek a který český pravoslavný kostel jsou nejkrásnější? Kudy vede „neviditelná“ hranice Čech a Moravy, zrušená před 70 lety, a jaké památky ji dodnes připomínají? Mohou blaničtí rytíři z hlediska logistiky vůbec opustit horu? Jak vypadá Tálínský rybník, který „se nahání“? A jaké to je, stoupat v klášteře v Králíkách povinně po kolenou do schodů?
Poznávání české, moravské a slezské krajiny může být vzrušující bojovou hrou a luštěním záhad, jak ukázala už kniha Výletník, vydaná v roce 2017. Po jejím úspěchu přichází II. díl, který nabízí 117 nových tipů na výlet, sahajících od Komorní Hůrky na západě až po Velkou Javořinu na východě a přehledně rozčleněných podle oblastí. Jako podklad pro tuto nevšední publikaci posloužily oblíbené sloupky Jakuba Pokorného v Mladé frontě DNES; fotografiemi ji doprovodili autor a Josef Pepson Snětivý.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost. Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou. Je to namístě: vždyť přízviska „Veliký“ by se nedostalo jen tak někomu!
Prokopův původ a život předtím, než svůj osud svázal s husity, nejsou příliš známé. Totéž platí i pro jeho slavnějšího předchůdce, leč jinak mezi „bratrem Žižkou“ a „panem Prokopem“ nacházíme zajímavé rozdíly, jak vyplývá už z této obvyklé titulatury. Prokop Holý řečený Veliký byl totiž nejen vítězící vůdce polních vojsk, ale také vzdělaný duchovní a vynikající diplomat.
Vraťme se tedy do bouřlivých časů spanilých jízd, přihlížejme koncilním disputacím a jednáním „na nejvyšší úrovni“, cestujme po střední Evropě… a prožijme vzestup a pád pozoruhodné osobnosti, kterou uznávali i protivníci – špičky světské a církevní hierarchie nevyjímaje. Takové renomé si získají a takovou stopu v dějinách zanechají jen výjimečné postavy, a Prokop Holý mezi ně nezpochybnitelně patří.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládkuʻ, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů – smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Představuje nám šest lidí, kteří jí odkryli svůj osud… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je ve vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, a tím se dostává k jádru problému, který je zavedl do její ordinace. Příběhy čtyř žen a dvou mužů jsou sondou do každodenního chodu zdánlivě běžných rodin – a Vanda pomalu obnažuje rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení.
Hlavní postavy knihy ZAČÁTEK nechávají čtenáře nahlédnout do svých duší, emocí a pocitů. Inka byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice… a u nožičky měla jen lístek s telefonem na biologického otce. Halinu poznamenal příběh samotářské mámy, jež se s ní uzavřela ve svém světě – na samotě nad Děčínem. Na Borise dopadlo břímě prarodičů, kteří nedokázali přijmout ruského zetě, a on tak nese následky tragédie, kterou mu na smrtelné posteli prozradí dědeček. Jolana, milenka ženatého muže, se na sklonku života dozvídá o podvodu, což ji srazí na kolena… a navíc se musí vyrovnat se svým „hříchem“ z dětství. Frederika nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky – jako ty, jež ji v dětství naučili vodit v přerovském loutkovém divadle. A Matouš žije bezproblémový život; tedy až do jistého jara, kdy mu dcera představí svou novou kamarádku, která navždy zasáhne do života rodiny.

Sbírka Hádej, kdo jsem je druhou sbírkou mladého, talentovaného básníka Filipa Skoumala. Pojednává především o zamilovanosti a vztazích se ženami. Autor opěvuje jejich krásu, jindy bolestně křičí nad neopětovanou láskou, místy také reflektuje rodinné vztahy a tragické životní situace, které se k nim vztahují. Pohrává si s několika druhy veršů, přičemž tentokrát, na rozdíl od debutové sbírky Zlost na pobřeží života, nepřevažuje volný verš. Čerpá inspiraci z míst, která navštívil, u mnoha básní se ovšem nechává inspirovat hudebními styly (atmospheric black, doom nebo industrial metal), protože hudba hraje velkou roli v jeho životě i tvorbě.

Arecibo je místem čistoty, přinášejícím pozorovatelům nevšední vjemy z vesmíru. Můžete zde spatřit, co bývá jinde skryto. Stejně tak vás stejnojmenná kniha uvede do světa, který mnohým zůstává v utajení. Přináší imaginaci, okouzlení slovem, příběhy poetické i prozaické, umocněné černobílými fotografiemi. Často je i přes svou krutost dílem jemným, které rozdává radost z četby myšlenek a světů inspirujících. Nastupte do lodi a nechte se unášet proudem. Je na každém z vás, kam se nechá donést.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás znovu zvou na objevné cesty. Po úspěchu prvního vydání knihy Utajené hrady a zámky I., které je prakticky vyprodáno, vám přinášejí vydání druhé, aktualizované. Opět se vydali do pražských ulic, parků, náměstí a skrytých koutů, vždyť za pouhé dva roky se leccos změnilo! Někdy k lepšímu, jindy k horšímu – a právě proto je v případě některých objektů nejvyšší čas na výpravu k nim: na stránkách této publikace, a pak už třeba po svých.
Autoři předkládají aktualizovaný text o téměř osmi desítkách tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli jen popsat, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Ta existující však opakovaně navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které léta míjeli bez povšimnutí.
A věří, že se opět začtete do fascinujících příběhů pražských památek. Odměnou vám budou nezapomenutelné momenty v lokalitách, které vás nikdy nenapadlo navštívit nebo kolem nichž jste léta jen projížděli, protože jste netušili, že se tu skrývá pozoruhodné panské sídlo.

Leporelo Máme doma zvířátko je druhým společným počinem hudebníka a spisovatele Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Stejně jako v případě svého prvního leporela Zvířátka ze ZOO představují oba autoři vtipnou a přístupnou formou domácí mazlíčky, a to dětem od nejmenších až po ty, které si verše rády přečtou samy.
V leporelu najdou nejen obvyklá zvířátka našich domácností, jako jsou pes, kočka, křeček či andulka, ale i ta exotičtější, která zastupují třeba štír, chameleon nebo leguán.

Krajina. Roční období. Plynoucí čas. Láska. Miniaturní příběhy pod drobnohledem vnitřního zraku. Hra slov, smutek i naděje. Pohlazení. Touha. Básně nebásně doporučené devíti z deseti citlivých duší. Čtení lehké jako vánek.
I tak lze charakterizovat sbírku Olgy Landové. Její poezii v tomto svazku doprovázejí ilustrace Karolíny Šrámkové.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech.
K jejich objevování zvou těmito slovy: „Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo. Pro osvěžení se ponoříme do země zvířat, vody a letohrádků, to jest do Stromovky a jejího okolí. Odtud se vydáme ke hvězdě, která spadla mezi Liboc a Ruzyni, tedy k unikátní stavbě jménem Hvězda a do jejího malebného okolí. Voda nás bude provázet i nadále: v předchozích společných knihách jsme se často ocitali třeba na březích Botiče nebo Brusnice, nyní propátráme okolí Rokytky; odměnou nám budou překvapivé objevy hned ve třech historických lokalitách. Ještě mnohem více půvabu potěší naše smysly na Smíchově a v Košířích, kde na nás čeká patero nádherných (a většinou záhadných, jakoby zakletých) areálů: Bertramka, Klamovka, Cibulka, Bulovka a Šmukýřka. Pak se znovu přiblížíme k Vltavě – k památkám, které si hrají (a přitom nehrají) na babu. Následně se pokusíme vypátrat tvrze ukryté mezi rybníky a stromy (Šeberov, Hrnčíře a Slavětice). A nakonec se v duchu předchozích dílů vypravíme za hranice Prahy. Tentokrát začneme tam, kde jsme na podobném výletě minule skončili, a prozkoumáme Klecany a okolí.
Na pouť si vezměme jen to nejnutnější – a cestu vykonejme s očima a srdcem otevřeným! Jen tak nám Praha ukáže svou skrytou krásu.“

Zkušení cestovatelé a spisovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý dostáli v knize Místa zrychleného tepu předsevzetí odkrývat zejména onu „skrytou krásu“. Ta je někdy málo viditelná proto, že se nachází ve stínu památky či pozoruhodnosti mnohem věhlasnější. Jindy z prostého důvodu, že ji musíme hledat pod zemí. A ještě jindy nám po ní bohužel (a zatím!) zbývají jen skrovné zbytky, které bychom mohli snadno přehlédnout.
Sami k tomu říkají: „Právě taková místa si podle nás zaslouží pozornost – nejen proto, že jim zatím nebyla věnována; ale hlavně jsou nádherná a výjimečná.
Druhým kritériem výběru byl náš subjektivní pocit, že jsme v lokalitě, která na nás obzvlášť silně působí. Ať už malebností, nebo něčím, co jinde nenajdeme, jindy zase unikátním rázem… a někdy i temnými stránkami zdejších historických událostí. Náš tep citelně zrychlil.
V této publikaci propátráme pochmurné tajemství obce s nezvyklým názvem Pičín, kde dnes nacházíme dvojici málo známých památek, a odskočíme si do nedalekého Komárova za ženou sice výjimečnou, nikoli však v pozitivním slova smyslu. Poté zjistíme, že v Praze lze za jeden den navštívit dvě Zlaté uličky, a během pěšího výletu objevíme nezapomenutelná místa v sousedních oblastech Břevnova a Střešovic. Následně zamíříme z Prahy severním směrem… a v Mimoni nás odmění dva výjimečné sakrální areály i fascinující podzemí. Protikladem tmavého „podsvětí“ nám bude putování mezi Lužnicí a Vltavou za dvěma jižními hvězdami – Bechyni a Týnem nad Vltavou; aby však světla nebylo příliš, uděláme za touto cestou krvavou tečku v Branovicích. A na závěr se spolu s laskavým a poučeným průvodcem Miloněm Čepelkou, spisovatelem a hercem Divadla Járy Cimrmana, vydáme nejen po malebném (a tajemném!) Opočně, ale také do nedaleké obce Přepychy. Ta je zatím českým cestovatelům málo známá, ale až se seznámíte s tím, jaké zajímavosti se skrývají například ve zdejším podzemí nebo jaká dobrota z vlastních zdrojů tu odmění hladového turistu, určitě budete souhlasit, že Přepychy stojí za výlet.“
Kniha Místa zrychleného tepu je IV. svazkem edice Skrytá krása naší země.

Kdy jindy si přát lásku a štěstí, když ne o Vánocích? Hlavní postavy těchto příběhů si to dobře uvědomují. Ale jak to tak bývá, ke splnění takových přání vede pořádně klikatá cesta…
S Kamilou se seznámíte v povídce Markéty Harasimové Vánoční sen. Tato maminka malého Péti se snaží zapomenout na jeho tragicky zesnulého otce v kolotoči pracovních a mateřských povinností. Musí přijít svátky, dobrá kamarádka, a hlavně dojemné Péťovo přání, aby zatoužila vystoupit z tohoto ubíjejícího koloběhu a začala vyhlížet muže, s nímž by usedla na horskou dráhu.
Hrdinou povídky Josefa Pepsona Snětivého Ne každý vánoční dárek potěší je pro změnu muž. Přitažlivý, ale ne zrovna pracovitý třicátník Pavel tráví již několikáté Vánoce po sobě pokaždé s jinou partnerkou. Není tedy divu, že opakovaně dostává velmi nečekané (a nevítané) dárky, které ho přivádějí do prekérních situací; jindy je zase nucen proti své vůli darovat to, co považuje za nejcennější.
A v povídce Alexandra Stainfortha Vánoční princ poznáváme Sabinu Horákovou. Ta je sice krásná a úspěšná, ale v lásce se jí nedaří. Její poslední přítel Radek jí zasadil ránu pod pás, když se s ní rozešel krátce před Vánocemi. Sabina navíc zjistí, že není jediná, s kým podváděl svou manželku. Kamarádka Viky se jí už delší dobu snaží dohodit jednoho z kolegů. Sabina má pocit, že Džej neodpovídá jejím náročným měřítkům, jenže tenhle chlapík není tak docela tuctový... Pochopí konečně, že si po štěstí šlape hlavně sama? A stane se Džej jejím vánočním princem?

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o svého nejmladšího člena – pětiletého Prokopa. Jeho červená plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Stará, vypelichaná hračka – která před dvaačtyřiceti lety nedobrovolně tancovala liščí tanec – je provokuje, dráždí a rozděluje. Se svou minulostí se pak musí všichni naučit žít, i když se rozjedou zpět do svých domovů. A stejně jako v dávných sedmdesátých letech, i teď platí, že někdo z nich za to zaplatí životem…

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu?
Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý moderní člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu.
Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem.
Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.

Autorova prvotina Chmury života vyšla v roce 2016, druhá básnická sbírka nese název Retrospektiva slz. Svazek opět představuje přibližně tři desítky básní, jež jsou zaměřené na ženy. Básně jsou plné lásky, touhy, nesplněných přání, ale také smutku, který zamilovanost často doprovází. Každý milovník poezie si zde jistě najde verše, které ho zaujmou a donutí k zamyšlení.

Pochopit život znamená pochopit lidské tělo.
Symbolika je klíčem k nalezení světa ve světě. Postupně se otevírají brány do dalších pater a dimenzí na různých úrovních vědomí. Vše se doplňuje a dotváří. Příroda zvolila nejjednodušší formu pro pochopení a uchopení v řezu, záhybu, vůních… a posvátné vodě.
Proto lze vše najít jedině návratem k Přírodě a ke kořenům.
Sbírka SLADĚNO MEDEM dává možnost hravou formou nalézt odpovědi na otázky dlící hluboko v nás. Grafická stránka básní je sama o sobě návodem a průvodcem, kde a jak hledat.
(K) hořké kávě, bylinnému čaji či moudrému vínu. Stačí míti správnou slinu.

Roky 1938 až 1945.
V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí. A do toho všeho ještě ubíhal po souběžné ose času běžný život se svým těžko zastavitelným rytmem nocí a dnů, usínání a probouzení, úsměvů a pláče.
Zkušený a oceňovaný autor (nejen) literatury faktu Roman Cílek k tomuto, už XXI. svazku Edice Český ČAS říká: „Pokusil jsem se cosi z toho zachytit. Pln pokory však v této chvíli, kdy předávám výsledek čtenářům, pociťuji, že to byl úkol téměř nesplnitelný. Jako kdyby se člověk pokoušel z vody nabrané do dlaně zmapovat proud rozvodněné řeky. Postihnout lze vždy a ze všech zorných úhlů jen zlomek. Ale i ten snad – pevně věřím – cosi vypovídá o době, kterou musely prožít generace našich předků, a my bychom si jistě nepřáli, aby ji museli tak či onak prožít naši potomci. ,Každé ohlédnutí za tím, co bylo, je i mrazivým poučením,ʻ říká hlavní hrdina jedné z knih Ernesta Hemingwaye. A s klasiky, byť již dávno mrtvými, neradno se přít.“
Kniha Jak šly dny, měsíce a roky vychází k 80. výročí Mnichovské dohody.

Autor se svérázným, osobitým způsobem ve svých básních klaní kráse české krajiny a vyjadřuje se k současnému společenskému dění v naší zemi. Sbírka obsahuje části: Zvonková tráva, Někde v nedohlednu, Podzimní zvonění.

Autor se svérázným, osobitým způsobem ve svých básních klaní kráse české krajiny a vyjadřuje se k současnému společenskému dění v naší zemi. Sbírka obsahuje části: Srpek luny, Pěna dní, Vítr tluče dveřmi osudů, Kaleidoskop života a doby.

Janotkovo Časobití nese dvojí význam: jsme biti časem protékajícím čím dál rychleji našimi osudy, a zároveň pyšně a drze bijeme ten prchající čas po zádech jako ruskou trojku: snad v mylném domnění, že kdo jede rychleji, dojede dál.

Básnická sbírka Karla Janotky obsahuje tyto oddíly:

• Čas prorostlý jinovatkou
• Píšťaly dešťů hvízdají Vysočinou
• Kopřivový čas života běhu
• Pěšiny naživo zalátané
• Turistické vysočinské trasy

Autor básnické sbírky Motýli na obzoru Lubor Vyskoč je dlouhodobě nemocen a k psaní se dostává jen v krátkých okamžicích inspirace, proto je sbírka žní za necelých 16 let tvorby.
Jsou zde umístěny delší básně se zajímavou tématikou; básník nemluví jen o sobě, nebojí se ani širších témat. Sbírkou nenápadně a nenásilně prochází jeho křesťanská konfese, ta nikoho do ničeho nenutí, je spíše kořením celku. Delší básně tvoří jádro jeho básnické výpovědi. Píše volným veršem, s řadou poutavých přirovnání a s překvapivými závěry.
Může nabídnout i haiku-nehaiku: jedná se o třířádkové básně se zhuštěnou poetikou, autor se v nich nedrží přísné normy klasických haiku, spíše než o formu mu jde o poetické sdělení.
Motýli na obzoru jsou pátou básnickou sbírkou Lubora Vyskoče.

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch moderní zástavby i do archivů – a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné…
Zvláštní pozornost autoři věnovali letohrádkům, na něž se v minulé knize prakticky nedostalo. Vylíčí je jako pozoruhodná místa vzestupu a pádu, zaniklé i dochované krásy, ale také milostných příběhů. A třeba dnešní Smíchov, to dnes už „utajené město“ jménem Břeh Panny Marie, jimi byl doslova protkán. Další přebohatou oblastí je okolí Botiče, kde propátráme zajímavosti existujících sídel, ale rovněž si představíme zbořený zámek s rozsáhlým parkem ve čtvrti, v níž o něčem takovém netuší ani místní. Odlehlejší části Prahy, na jejím jihu, jihozápadě, jihovýchodě, východě a severu, nejsou na pozapomenutá panská sídla o nic chudší; budeme se však muset vydat i pod povrch země a hluboko proti proudu času – a naše nálezy nebudou vždy šťastné. Nakonec si, stejně jako v předchozím počinu, dopřejeme malý úkrok za hranice Prahy: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž území najdeme hned tři zámky.
Kniha Utajené hrady a zámky II. je třetím svazkem nové edice Skrytá krása naší země.
Záznam rozhlasového rozhovoru: rozhlas.cz

Je zima roku 1383 a Mikuláš Blatnický z Okrouhlé usiluje o to, aby se jeho nejstarší syn Petr dostal do družiny Beneše z Kravař, králova komořího, který sídlí na nedalekém Krumlovském hradě. Stále patří mezi vážené velmože a Petr by měl mít místo jisté, ovšem stejné úmysly mají i další svobodní páni v sousedství.
Mezitím za podivných okolností zmizí mladý rytíř Jan Kostník, což rozdmýchá sousedské spory v okolí Okrouhlé. Zatímco se na hradě dohadují, kdo je jeho věznitel, do Krumlova se vrací komoří Beneš se svou družinou. Osudy místních svobodných pánů a především členů Mikulášovy rodiny se začnou rychle měnit…
Kniha volně navazuje na první příběh s názvem Sedmý jezdec. Hrdinové z Okrouhlé zůstávají, jejich osudy se rozplétají… a staré křivdy z minulosti budou – možná – napraveny.

Slunečná noc není jen pouhým souzněním dvou protikladných a nereálných slov, ale řádky, kterými autor Jan Skalík odkrývá pravdu a zákulisí, které je skrze nás schováno v hloubi našich duší a které se v nás probouzí v okamžicích, v nichž toužíme být sami, osamoceni. Básně jsou inspirací, ale zároveň světlou i tmavou stránkou lidí, kteří si po nocích tiše čtou své vysněné příběhy a chtějí změnit svůj život k lepšímu, rozmýšlejí nad úžasnými životy a okamžiky, které tak chtějí prožít a které se odehrávají i v autorových řádcích. Svět, jehož jsme součástí jako lidé, je občas zvláštní místem, kterému nikdo nerozumí, a tak se v pár řádcích i autor obrací na lidi s otázkou života a toho, proč vlastně jsme tak se vším propojeni. Avšak vše má svou druhou stranu, druhou stranu mince, jež symbolizuje noc, která se v nás v lidech probouzí po rozednění ráno, kdy opět vyrážíme do temného a nehostinného světa, který nám všechny tyto touhy a sny bere, a my tak opět bloudíme, než se večer opět začteme do sebe samých. Smutek, tíha osudu, smrt, ale i okamžiky, kdy uděláme vlastní krok kupředu a kdy se rozhodneme žít, jsou součástí cesty nejen té Vaší, ale také cesty řádků a básní, které Vám svítí v noci při Vašich toulkách a také ve dnech, kdy prší krůpěje z nebes a Vašich očí.

Má Madlenka právo na štěstí, když jejím jediným majetkem je krása – a pod zeleným stromem naplněná láska k Michalovi, synovi bohatého radního? Jeho otec se však neštítí žádného podvodu, a tak je s hanbou vyhnána z domu i městečka.
Půvabná dívka má najednou jen dvě možnosti: umřít hlady, nebo přijmout službu v hospodě jako děvečka a holka pro každého. Umřít se jí nechce...
Urozený pán Ferdinand ze Schaffgotsche se oběsil na svých statcích. Co si má rodina počít s mrtvolou, když se píše rok sedmnáct set sedm a žádný kněz sebevraha do posvěcené půdy nepohřbí? Nezbývá než najít dobrovolníky, kteří ji bez modliteb zahrabou ve Smolnu, podivné, prokleté zemi nikoho na rozhraní tří panství. Musí to být silní a odhodlaní muži, co se nebojí strašidel ani samotného ďábla, a takoví se jen penězi získat nedají. Nacházejí se mezi odsouzenými na smrt…
Sebevrahovi se na Smolno nechce, cestou se snaží převrhnout kočár a zabít koně, rozpoutává bouře, děsí své průvodce řevem a rouháním... Přesto ho přivezou až na dvůr hospody poblíž Smolna, ve které slouží nebohá, zrazená Madlenka. Pak stačí neopatrně otevřený kočár a minuta nepozornosti, aby se nemrtvý z pohledného děvčete nasytil...
Dívka v bezvědomí znovu prožívá bolesti a zrady svého pozemského života. Ferdinand ji přemlouvá, aby se i ona stala nemrtvou a vyrovnala si účty se všemi, kteří jí ublížili. Madlenka nakonec souhlasí. Byla-li krásná už zaživa, teď vyniká půvabem, jemuž žádný muž neodolá. A ani ona si své vášně neodpírá…
Podaří se přežít mladičké upírce ve světě, o jehož zákonech nemá ani potuchy? Zabije svého zrádného milého Michala, nebo mu odpustí? Co udělá s ostatními viníky své smrti? A jak unikne ze hřbitova, kde vyděšení venkované vyhrabávají nemrtvé, aby je spálili na hranici?
Odpověď naleznete ve vampýrské novele nabité temným vzrušením, která vás zavede do Bohem zapomenutých končin střední Moravy. A ač se to zdá nemožné, její postavy skutečně existovaly, jak o tom svědčí archivy…

Postavičky, zvířátka, běžné věci kolem nás, zdánlivě všední události s jednoduchými příběhy, to vše tvoří obsah a náplň Rýmů a šprýmů - básniček pro malé děti. Autor na menší poetické ploše předkládá nevšední pointu, místy okořeněnou škádlivým vtipem. Knížka je ilustrována obrázky nadaných dětí ze ZUŠ Habrmanova v Hradci Králové a vychází s podporou statutárního města Hradec Králové. Část jejího nákladu bude předána zdravotním klaunům pro radost a dobrou náladu jejich dětských kamarádů-pacientů.

Jan Bauer, jeden z nejoblíbenějších českých autorů historických knih, říká k jubilejnímu, XX. svazku Edice Český ČAS, tedy ke své knižní novince Tajemné stránky českých dějin: „Pokud jsem svou knihu nazval takto, nebylo by ode mne moudré všechno vybreptat předem. Proto jen stručně: můžete se těšit na sedmadvacet tajemstvím opředených příběhů, sahajících od dávné minulosti až do dvacátých let minulého století. Nechybí v nich neobjasněné (a nepotrestané) vraždy, vášeň, záhady, statečná střetnutí i zbabělé převlékání kabátů, na pravou míru uvedené mýty… Dostalo se i na „události“, které se nikdy nestaly, a přesto posloužily coby předloha pro krásná umělecká díla. A tím raději skončím, více si přečtete sami. Doufám, že i vás, stejně jako mě, zaujmou tajemné příběhy našich barvitých dějin. A chci vás ubezpečit, že se dostane i na ta habsburská strašidla, jak slibuji v podtitulu!“

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného!
Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase…
Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové.
O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě.
Většina v knize popisovaných událostí se vztahuje k hitlerovské „třetí říši“ a odehrává se na jejím území. Nás se týká například Československo coby poválečné dějiště spravedlivého potrestání některých zmiňovaných nacistů či prominentní emigrant Otto Strasser, který si útěkem do Prahy zachránil život – na rozdíl od zavražděného bratra Gregora. Ovšem hlavní poselství, které platí i pro naše novodobé dějiny, tkví v Cílkově přesném a zasvěceném vylíčení raných kroků, jež podniká totalitní moc v zájmu upevnění své existence. Zločiny nacistů v onom pro Německo osudovém roce 1934 se totiž až příliš podobají těm, které na počátku své diktatury páchali českoslovenští komunisté. A proto se domníváme, že i tato publikace patří do naší Edice Český ČAS. Abychom nezapomněli…

Pokud máte rádi příběhy o nebezpečných výpravách do exotických krajin, kde dobrodruhy neohrožují jen záludní domorodci, dravé šelmy a přírodní živly, ale také temná magie a démonické příšery, pak jsou tři čtivé povídky Otomara Dvořáka určeny právě Vám!
V první z nich zavítáme v sedmdesátých letech minulého století do jihoamerických Kordiller, do sopečné krajiny u jezera Lakaru, kde se mladý český vědec, pátrající po svém záhadně zmizelém profesorovi, stane rukojmím ve vzájemném boji americké CIA, místní vojenské junty, partyzánů, příslušníků hrdého kmene Mapučů – a především oživlých bytostí z dávných indiánských mýtů.
Ve druhém příběhu se vracíme do dob druhé světové války; skupina amerických vojáků, jejichž loď šla ke dnu po japonském náletu, se zachrání na pustém pobřeží polynéského ostrova, aby vzápětí zjistila, že je tady čeká osud mnohem strašnější, než by byla „pouhá“ smrt v boji. Moře totiž nebohé trosečníky vyplavilo poblíž sídla obávaného žraločího božstva!
A do třetice se v nedávné minulosti podíváme na jeden z karibských ostrůvků, kde se domorodci snaží kultem vúdú usmířit „boha s tančícími ústy“, aby na ně neházel z nebe mrtvoly.

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky. Ten má ale za sebou tak temnou minulost, že je i Jonáš zaskočen. A právě minulost Leonarda France nakonec poznamená všechny členy rodiny. Ponořme se i my – do příběhu, který sleduje osudy blízkých lidí Ptačí ženy od podzimu do začátku jara. Na konci té cesty ale už není nikdo jako na začátku, všichni si nesou na svých bedrech tíhu tajemství, které si sami odkryli tím, že buď mlčeli, anebo zbytečně moc mluvili…

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova?
Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu.
Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali…
Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.

Vánoce jsou časem splněných přání… a zázraků. A zázračná setkání nastanou i v životech hrdinů tohoto vánočního triptychu.
Pohledná a samostatná čtyřicátnice Šárka si v povídce Táni Kubátové Vánoční vyznání namlouvá, že je bez muže spokojená. Partnerské soužití se přece může ošklivě zvrtnout… Jenže tajemný Horal, jehož skutečné jméno nezná, se po několika letech znovu objeví na místě, kde by ho čekala ze všeho nejméně.
Také porodník Johnny, pocházející z Keni, se v povídce Josefa Pepsona Snětivého Tři králové o třetích Vánocích ani nenaděje, a vánoční překvapení se před ním zjeví přímo na sále Podolské porodnice. Ačkoli svou práci miluje a na každé zrození se těší, tentokrát zatouží zmizet beze stopy. Na to je už ale pozdě…
A do třetice nečekané setkání: přitažlivá, ale osamělá Sandra v povídce Alexandra Stainfortha Holka ze Staromáku nevěří své sestře, že když si bude něco přát, opravdu se jí to splní. Dokud jí krásný nový kabátek nezničí roztržitý herec, který do ní vrazí na Staroměstském náměstí, aniž by tušil, že hraje hlavní roli nejen v populárním seriálu, ale i v Sandřiných představách.

Debutové album zpěvačky Alžběty Bohdanové O lásku dál vznikalo v autorské dílně předních hudebníků a muzikantů v průběhu tří let společné spolupráce. Autorem hudby je skladatel a kytarista, který se ujal i aranžmá CD VRATISLAV ZOCHR, tři skladby složil hudebník z pražské Ypsilonky JAN JIRÁŇ, texty ke všem písním napsala spisovatelka ZUZANA MALÉŘOVÁ. Na albu se dále podíleli pianista Jan Dobiáš, na bicí Jakub Tengler, na kontrabas Tomáš Liška a další. Duet, který dal i název celému albu, O lásku dál, zpívá Alžběta Bohdanová s MARTINOU RANDOVOU, herečkou a zpěvačkou Divadla Na Fidlovačce.
Alžbětu Bohdanovou charakterizuje osobitá barva hlasu, silná interpretace, schopnost přenášet na posluchače emoce, hluboké prožitky i radostné jiskřivé nálady. Výborně pracuje s českým jazykem, proto umí sdělit výrazné básnické texty, zároveň její muzikálnost a temperament přinášejí čirou radost z hudby a ze zpívání.
Některé písně z CD již ve verzi demo nahrávek zazněly v Českém rozhlase či České televizi a okamžitě si získaly přízeň posluchačů (Za hloubkou vzpomínek, Tvé oči nad mýma).
Píseň Za hloubkou vzpomínek: https://www.youtube.com/watch?v=PXaS3ygdnK8
Klip k písni Tvé oči nad mýma: https://youtu.be/ATeKEzkniio

Zuzana Maléřová napsala svou knižní prvotinu již v době svých studií a okamžitě vyvolala velký zájem a ohlas. Vzápětí byla objevena i pro rozhlasový mikrofon, takže rádio je již třicet let neoddělitelnou součástí jejího profesního života. A stejně jako v literatuře, tak i v rozhlasovém dialogu s posluchačem si našla svébytný, osobitý a nezaměnitelný styl. Rozhlas ji inspiroval již dříve k napsání velmi úspěšných knih Viděla jsem jitro a Šťastná hodina, které vyšly opakovaně. Knihou O květině plní mimo jiné přání těch, kteří si přejí její texty vlastnit, vracet se k nim, hledat v nich vlastní pocity, naděje i usilování. Úvahy a příběhy, které vysílá k lidem, mají vždy jeden společný motiv - hledání citového porozumění, spoluprožití dané chvíle, souznění i naslouchání, důvěrnost, hloubku. Jeden z recenzentů to označil za „tvorbu s otevřeným hledím“, což je pro autorku typické, stejně jako bravurní zacházení s jazykem.
Kniha O květině má přesný podtitul. Je zpovědníkem nejniternějších myšlenek a prožitků, které v tichu noci či brzkého rána svěřuje Zuzana Maléřová svým posluchačům jako svým blízkým. Nespočet osudů známých i neznámých, koloběh přírody, divadlo života a schopnost ustát, překonávat překážky, je hlavním tématem i této knihy plné květů.
Ilustroval Jeroným Bohdan, grafická úprava Filip Skalák.

Známý a oblíbený veterinář Jan Herčík, spoluautor již pěti úspěšných knih, které napsal v tandemu s Alenou Hrachovcovou, o této knižní novince říká: „Společně se vám pokusíme náladu vylepšit příběhy z ordinace veterinárního lékaře. Příběhy, které jsou někdy veselé, někdy k zamyšlení, a u některých možná ukápne i slzička.
Naše první knížka Proč je báječné být zvěrolékařem vyšla již před deseti lety a zájemci se mě na ni stále dotazují. Následoval cestopis Zvěrolékaři na cestách. Po něm knihy Zvěrolékař vzpomíná a Zvěrolékař v akci. Poslední Zvěrolékař léčí a zvířata uzdravují je díky vám, milí čtenáři, stejně jako ty předcházející, zcela rozebrána, a pokud je mi známo, další dotisky se neplánují.
Z tohoto důvodu, a snad i pro množství dotazů, které často dostávám (,Kdy vyjde další pokračování, pane doktore?ʻ a ,Žádný předchozí díl už opravdu nemáte?ʻ), vznikla knížka šestá, a vlastně poslední, kterou právě začínáte číst. Proto jsme, vzhledem ke zde uvedenému, některé příběhy převzali z knížek předchozích. Ale většinou jsou zde nové, které přinesl život a které se odehrály na Veterinární klinice v Horoměřicích.
Přejeme vám, milí čtenáři, ať se vám knížka líbí, a jestli vám dokážeme alespoň trošku zlepšit náladu, pak z toho budeme mít radost i my.“

Zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás už podruhé společně zvou na cestu. Tentokrát (až na výjimky) „jen“ na území hlavního města Prahy, jež je zdánlivě dopodrobna prozkoumané a popsané. Oba Prahu milují, pobývají v ní a dlouhodobě se její historií a památkami zabývají – a přesto i je překvapilo, kolik toho v tomto ohledu ještě nabízí… a skrývá.
Zmapovali pro vás téměř osm desítek tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli pouze nastínit, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Většinu však (mnohdy opakovaně) navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které – stejně jako většina lidí – léta míjeli bez povšimnutí…
Autoři záměrně opominuli jen Pražský hrad a Vyšehrad coby místa dostatečně popsaná v jiných publikacích. A budou velmi rádi, pokud s touto knihou (či jen s informacemi z ní vyčtenými ve vaší paměti) vyrazíte do ulic naší metropole. Odměnou vám budou nečekané nálezy a nezapomenutelné momenty.
Kniha Utajené hrady a zámky I. je druhým svazkem nové Edice Skrytá krása naší země.

Článek a rozhovor o knize zde
Reportáž z uvedení knihy zde

Jsou to těžké okolnosti, které vedou autora této básnické sbírky ke psaní. V pátém ročníku vysoké školy (obor Kybernetika v lékařství) onemocněl schizofrenií a ocitl se v invalidním důchodu, ve kterém je dodnes. Poezie jako forma promluvy mu plně vyhovuje, protože on píše v krátkých záblescích inspirace, které mají jepičí životaběh. Přesto tímto vydává už svoji čtvrtou básnickou sbírku. Mnohaleté zdravotní těžkosti přetavuje do nadějeplných textů, nehledí jen na sebe, ale i na svět jako takový. Vlivem své nemoci se setkal blíže s hlubinnou psychologií a promítá ji do své tvorby. Jako Ariadnina niť se jeho dílem proplétá konfese křesťana, k ničemu čtenáře nenutí a ani jej neobtěžuje; přesto je tu a již několikrát mu zachránila život. Návštěva v kaleidoskopu představuje výběr z autorovy tvorby za posledních 16 let. On věří Naději tam, kde jiní nacházejí už jen beznaděj. Věří v Lásku tam, kde okolí plodí nenávist. Zajímavé je, že i forma na způsob japonských haiku nese v jeho sbírce krátké hutné myšlenky, skloubené s poetickými obrazy. Za výslednou podobu této knížky vděčí mnoha jemu nakloněným přátelům, kteří mu jsou pomocí a štítem.

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře.
Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů!
Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Hudebník a spisovatel Josef Pepson Snětivý o svém debutovém sólovém albu říká: „Vybral jsem ze svých písní vzniklých za posledních čtrnáct let ty, o nichž jsem byl přesvědčen, že díky svým textům a melodiím unesou jednoduchou a průzračnou podobu zpěvu za doprovodu piana, občas podbarveného zvukem saxofonu či klarinetu. Během natáčení ovšem přicházely další nápady, a tak uslyšíte nejen zmiňované nástroje, ale také klávesy, flétnu, foukací harmoniku či tamburínu. Výsledný efekt je u některých písní srovnatelný s kapelní nahrávkou. Zachoval jsem však prvotní záměr: tedy že vše nahraju a nazpívám sám, že do tónů a slov otisknu všechny své emoce a sebe sama, jaký opravdu jsem – a že se navzdory přidávání hudebních vrstev pokusím stvořit album v dobrém slova smyslu prosté a čisté. Jak se mi to podařilo, to nechť posoudí laskavé obecenstvo samo.“

Píseň Mám jedno mrňavý údolí: youtube.com
Záznam rozhlasového rozhovoru: proglas.cz

Všechny sbírky, které doposud Petr Soukup vydal, byly postavené na humoru. milovat šohaiku, jak už název napovídá, je odkrytí neznámé části autorova světa. Příroda, láska, život a smrt, to jsou hlavní témata tohoto počinu. Nejedná se o klasická haiku, autor dodržuje pouze jejich stavbu, tedy 5, 7 a 5 slabik. Jinak píše zcela volně a svobodě. Každý verš má i svůj překlad, o který se postarala Yukiko Tokuda, a ilustrace ztvárnila Zuzana Osako. Ta pochází z jižní Moravy a část života prožila v Japonsku, takže ideálnější ilustrátorku snad ani nebylo možné nalézt. Sbírka vychází v limitované edici 5.3.2017, tedy k autorovým třicátým narozeninám; každý výtisk je jím očíslován a podepsán.

Karolína společně s dětmi a Jindřichem připlouvají do Anglie – do země, kde snad budou moci konečně v klidu pokračovat ve svých životech. Hrozba v podobě císaře Rudolfa II. a maršála Russworma je minulostí, nyní se před nimi odkrývá budoucnost plná příslibů a nadějí. Jindřich se však rozhodne ustoupit Karolíně z cesty, aby mohla využít osudové příležitosti a zaujmout výhodné postavení. Z císařské dcery se tak stává zámožná hraběnka Dashwoodová, která díky novým zkušenostem pochopí, jaké to je riskovat vlastní život pro člověka, jehož lásku nedokáže odmítat.

Zatímco v předchozí detektivce se vracíme do šedesátých let minulého století a řešíme dávné trauma zločinu, který se stal za protektorátu, nová krimi Marie Milovské nás zavede do dob o poznání mladších, ale také dramatických: do časů rané transformace polistopadové české společnosti, kdy se obnažovaly charaktery a lámaly osudy. Je to příběh strmého vzestupu i pádu.
Vydává Aréna, o.s., distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Co může workoholičce Lauře zkomplikovat život ještě víc než to, že přijde o práci, a tak už není obávaná šéfová? Zamiluje se. Zpočátku to tak sice nevypadá, protože ten otrava jí už podruhé zablokoval vjezd do domu, ale nakonec se z něho vyklube nový soused. Hodně sexy soused. Následuje pozvánka na večeři, první společný den… a Laura má hlavu v oblacích. Nic ovšem není takové, jak se na první pohled zdá, a řada zdánlivých náhod a propletenců na sebe nedá dlouho čekat. Život po vyhazovu snad už nemůže být zábavnější a víc vzrušující. Nebo ano?

Petra Frajová o své první sbírce říká: „Každá žena je někdy romantická, někdy hříšná, občas smutná a nevyzpytatelně nevyzpytatelná. A přesně takové jsou i básně v této sbírce – 52 ,příběhůʻ odhaluje půvabné vzpomínky, ale i chmury na duši a nenaplněné touhy. Jsou psané srdcem, s opravdovou vášní pro vše lidské, určené všem, kteří mají tak jako já duši naplněnou láskou, chtíčem a občas i smutkem. Na intimitě sbírce přidávají ilustrace, které vznikly stejnou, niternými emocemi vedenou rukou. Potěšte smysly každého svého já a nechte intimní atmosféru básní proniknout hluboko do své duše, kde pohladí i rozechvějí...

Vyšší plevel je sbírka básní a stíracích glos, které autor shromažďoval od roku 2013. Jedná se již o jeho třetí knihu. Navazuje na styl humoru, kterým je už známý, avšak je to zatím jeho nejotevřenější a nejpunkovější počin.
Spot ke knize: 1 a 2

Jedinečná dvojsbírka dvou autorů - básníků. Jeden tvoří pod pseudonymem Karal Wolf, druhý pod skutečným jménem - Ladislav Zelinka. Šťastná náhoda svedla naše cesty dohromady a přivedla nás oba do básnického spolku a nakonec nám umožnila společně vydat naše básnická díla. I když se jedná spíše jen o jejich ukázku, věříme, že je to ukázka toho nejlepšího. Vítejte na cestě světem poezie...!?
Tajemný kdosiž...
...láska ztracená a znovuobjevená
...kdo se při úplňku mění ve vlkodlaka?
nebe a andělé blíže, než si myslíme...
Poezie, láska, romance, magie a dávná proroctví znovuožívají ve dvojsbírce autorů Karal Wolf a Ladislav Zelinka.

Hravost je možná to pravé slovo, které člověka při četbě této sbírky napadne. Sám autor má pro své verše výraz poloabsolutní poezie. Její podstata má být v tom, že „slova, která mají v daném jazyce smysl, se střídají se slovy, která smysl nemají, ale něco připomínají“. Poloabsolutní poezie zazněla poprvé veřejně v představení Básnivý večer v dubnu 2015. Zdá se, že přednes těmto básním sluší. Důraz na zvukomalbu vede k tomu, že některé básně teprve při vyslovení odhalují svůj plný půvab.

Ivo Dittrich o své sbírce říká: „Básně jsou plné citu, melancholie. Vyznávám se v nich z lásky i z bolesti lásky nenaplněné. Z radosti milování i ze samoty. Sbírka je plná smutku, a proto je trefně nazvaná Chmury života.“

Jan Bauer, jeden z nejplodnějších – a také nejčtenějších – autorů věnujících se českým dějinám sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak pozoruhodné dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby…
Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?).
Jan Bauer pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů…
A to je jen malá ukázka toho, nač se můžete těšit, když jste do ruky vzali tento XVII. svazek Edice Český ČAS.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold.
Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského…
Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka…
Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením!

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí.
Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život. Původně široký okruh podezřelých se postupně zužuje, avšak pachatel zůstává utajen. Lavina pohrůžek i útoků ji přinutí k úniku z vlastního domova… A právě díky tomu potkává hasiče Daniela. Zažívá milostné vzplanutí a vášnivé chvíle jí pomáhají zapomenout. Nic však není tak jednoznačné, jak se zdá, a na Báru čeká řada nástrah…
Žofii zase trápí vzpomínky na autonehodu, při níž zahynul její milovaný manžel Ondra. Upadla do depresí, které ji nakonec přivedou až k myšlenkám na sebevraždu. Potřebuje nalézt ztracenou sílu k životu – a na obzoru se konečně objevuje nový muž… Pomůže jí zvednout se z popela a opět vzlétnout, anebo její život definitivně skončí v troskách?
Osudy obou žen se protnou v dramatickém závěru plném napětí, vypjatých emocí a překvapivých odhalení.

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím. Mohly ji zpeněžit až ve chvíli, kdy se ocitnou v krizi a budou nutně potřebovat peníze. A to se právě stalo… Jedna z nich porodila nemanželské dítě, druhá se rozvádí, obě jsou na životním rozcestí a hledají směr. Jenže jejich cesty životem někdo bedlivě sleduje... a nic dobrého jim nepřeje. Napínavé kriminální drama se odehrává v moravském městě Přerov a rozplétá potemnělé osudy členů jedné navenek normální rodiny.

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“
Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat.
Však to znáte – a proto se určitě pobavíte nad příhodami, které se odehrávají v krkonošském penzionu, letovisku na Kanárských ostrovech či v Praze u bankomatu, který ne a ne vydat požadovanou sumu. Zkrátka vtipné čtení z reality i virtuality, které vás zaručeně rozesměje – pokud se v něm tedy nepoznáte…

Konference s názvem „Ukrajina – dva roky od událostí na Majdanu a v Oděse“ se konala v Praze 25. dubna 2016. Vystoupili na ní přední odborníci z různých oblastí – od historie pres politologii, zpravodajské služby – po pedagogiku a média. Jejich příspěvky tvoří první oddíl tohoto sborníku. Protože se vesměs jedná o autory, kteří se problematice konfliktu v neklidné geopolitické zóně na pomezí Ruska a západní Evropy věnují dlouhodobě, zařadili jsme pro srovnání a kontinuitu do druhé části sborníku několik dalších textů, které ukazují jednotlivé etapy vývoje ukrajinského konfliktu a jednotlivé aspekty a úhly pohledu na ně, a to z pera našich i zahraničních autorů. Obsahově tento sborník navazuje na úspěšný sborník Rusko včera, dnes a zítra, který vyšel poprvé na sklonku roku 2014 a od té doby ještě ve dvou dotiscích. Je zřejmé, že tuto problematiku naše odborná i laická veřejnost vnímá velmi pozorně a citlivě a že dobře chápe úzké souvislosti mezi děním na Ukrajině a geopolitickou dynamikou celé dnešní Evropy i světa.
Editorem sborníku je doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Vydává Medias Res – občanské sdružení, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa. Zde se jedná třeba o erbenovské Podzvičinsko, jen zdánlivě nezajímavé jižní okolí Mladé Boleslavi… Jindy vám zase ukážou, že zajedeme-li si na výlet do oblíbených Koněpruských jeskyní, odmění nás i okolní krajina, nabízející mnohá tajemství a skryté hrozby…
Jakousi výjimkou – ale jen na první pohled – se pak může zdát pozoruhodné město Cheb, kde si dali za cíl proniknout pod jeho všem viditelný půvab. A také do dějin a záhad jinak známého dvojhradí Žebrák – Točník se ponořili hlouběji, než jak je v knižních průvodcích či během prohlídek obvyklé. Vaše nová návštěva těchto míst tak může být obohacena o vědomí dříve netušených souvislostí a faktů.
Oba autoři věří, že vás tento soubor tipů zaujme, byť – už s ohledem na rozsah knihy – nemůže aspirovat na obsažení všech krás naší země, které jsou opomíjeny. Berte jej coby pozvání k objevným cestám, jejichž cíle si stanovíte i vy sami. A jako inspiraci k tomu, jak se dívat kolem sebe – a vidět to, co očím spěchajícího turisty zůstává skryto.

Oficiální trailer:https://www.youtube.com/watch?v=EqR_2SnMPpo
Reportáž ze křtu:https://www.youtube.com/watch?v=Mt3XauhRi5Y
Rozhovor o knize na stanici Český rozhlas Region: https://www.youtube.com/watch?v=v3a86KWrETY
Recenze: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/tipy-na-cesty-za-opomijenymi-skvosty-6802
Rozhovor o knize v rámci křtu (CS Film): https://www.youtube.com/watch?v=3brvrEF1G1o

Odhodlání a chuť dokázat, že verše nejsou vždy jen o lásce: právě to vedlo autorku Janu Topinkovou k vydání její první sbírky s názvem Hokej jedna báseň. Verše vznikaly vždy těsně po skončení zápasů českého reprezentačního týmu na mistrovství světa 2016.
Sbírka je rozdělena na tři části. První z nich obsahuje básně, které mapují všechny odehrané zápasy. Tedy od zahájení mistrovství až po vyřazení od Američanů. Druhá je pak zaměřena na jednotlivé hráče (ať už do bojů zasáhli, nebo ne). Poslední část obsahuje čtyři básně, které se mistrovství sice netýkají, ale jsou s českým hokejem neodmyslitelně spjaté - hokejový Bůh Jaromír Jágr, skvělý kouč Vladimír Vůjtek, nepřekonatelný komentátor Robert Záruba a připomínka tragédie u Jaroslavle. To vše a mnohem více naleznete v knížce Hokej jedna báseň, která by neměla chybět žádnému správnému fandovi tohoto sportu.

První básnická sbírka Jana Chmúry, tvořícího a publikujícího pod pseudonymem Myšlenky blázna, vás pohltí svou upřímností a živočišností. Emoce, život a více či méně utopické touhy. To jsou múzy autorovy tvorby. Snaha zachytit a pochopit prchavé okamžiky reality za pomoci slov, která plynou z duše samovolně a bez servítků. Myšlenky blázna nabízejí nevšední a místy temný pohled do každodenní reality, ve kterém se jistě dokáže najít nejeden čtenář.

Autorka o své sbírce říká:
„Tyto básně bych ráda věnovala těm, jejichž život je klec, od níž nemohou nalézt klíč. Oni vědí, že někde tu je snad odvaha, která jim umožní cestu ven. Nebo by to měla být touha, která jim však není vlastní? Pomoc u druhých lze nalézt, tu však oni vnímají jen jako krátkodobé otupení smyslů, vždyť proč by měli používat zbraně proti někomu, kdo je nešťasten a koho mají rádi?
Nechť ve Vás tyto básně rozsvítí světlo, které Vás vyvede z tohoto bludného kruhu, aniž by se Vás poté snažilo oslnit natolik, že byste neviděli své možnosti. Přeji Vám, aby Vám poté svítilo na cestu už celý život.“
Věnováno obětem domácího násilí.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv.
Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili.
Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“
Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů.
Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nejbližších, mohutná síla vzájemnosti.
Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství.
Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzaniným. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci."
Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.

Verše Karla Baštáře vypovídají o snaze pochopení vnějšího světa i sebe sama. Citelná je touha po lásce, něze, pohlazení, pochopení i vlastním ukotvení. Volným veršem sděluje své pocity, hledání či tápání. Ponořen do hlubin niterných pocitů pak vyplouvá na hladinu s nadějí a vírou. S vlnou emocí svádí místy boj a v jeho křehké duši se mnohdy zračí i naléhavý apel za lepší svět.

Pátá sbírka zkušené autorky Hedy Bartíkové, nazvaná Na půl žerdi, přináší čtenářům na padesát básní a říkanek. Každá je samostatným, faktickým životním příběhem. Příběhem těch, kteří stojí mnohdy na hraně…
Lehkost, ironie, nadhled a svérázný černý humor – to je zlatem této originální sbírky, jež navazuje na českou tradici, která sahá až ke K. J. Erbenovi. Básně a říkanky s hororovou a krimi tematikou, reflektující současnost, se na našem knižním trhu dosud neobjevily. Heda Bartíková tak otevírá nový prostor těm, kteří nejsou lhostejní k dění kolem nás.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím?
Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo…
Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše?
To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK. Jak vypadá dětská láska. Jak si přejeme, aby nám uteklo štěstí. Jak někoho promeškáme. Jak se chodí do nebe. Jak opouštějí děti a jak rodiče. A další. Není to kniha pro děti, ale o dětech. Autoři v ní zastavili paměť vlastní rodiny, aby s citovou intimitou pojmenovali žití nás všech. Kniha vyšla již dvakrát a byla okamžitě rozebrána. Nyní vychází potřetí – poprvé v Nakladatelství ČAS.

Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie.
I v ryze činoherních režiích – od „oblastí“ po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem…
Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha).
Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé „jevištní“ gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost.
Vydává Klub pražských spisovatelů a nakladatelství Gemmapress, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Proč se česká média bulvarizují? Proč se tzv. seriózní tisk i elektronická média tak usilují přiblížit se triviálností svých obsahů a vnějškovou vizuální efektností svých forem přiblížit deníkovým tabloidům či komerčním televizím? Je to opravdu proto, že mizí inteligentní čtenář, posluchač, divák médií, nebo si jen média sama usnadňují život a na snižování nároků poptávky publika se jen vymlouvají?
Všechny tyto otázky trápí mnohé intelektuály zabývající se – ať z akademické půdy, či z živé mediální praxe – podobou dnešního mediálního světa. Světa, který formuje, a často deformuje veřejné mínění, třeba jen tím, že mnoho podstatných informací nezveřejní, neboť se mu už mezi všechnu tu bulvární čalamádu nevejdou.
Jistým paradoxem je, že téma bulvarizace českých médií se táhne odborným, profesním a zčásti i poučeně-laickým diskursem už mnohá léta. Už v roce 2004 se v prostorách Ministerstva kultury ČR v Praze na Maltézském náměstí konala konference se stejným tématem – Bulvarizace médií. Pořádala ji tehdy společnost Česká média spolu s Institutem mediální komunikace při Univerzitě J. A. Komenského. Téma však zdaleka za léta od toho času nezaniklo. Spíše – možná i pod vlivem nástupu nových, rovněž vizuálně velice agresivních médií (internetu) nabralo na dynamice a brizanci.
O málo víc než dekádu poté, 21. října 2015, se tamtéž odehrála konference s názvem Bulvarizace českých médií. Vystoupili na ní jak zástupci akademické sféry, vysokoškolští pedagogové, tak lidé z mediální praxe, redaktoři, šéfredaktoři, ale i nezávislí intelektuálové, kteří přicházejí se světem médií do styku rovněž profesionálně, ale z jiného úhlu. Pokusili jsme se společně předestřít určitou škálu námětů, myšlenek a vysvětlení, jak a hlavně proč k bulvarizaci českých médií dochází a jaký to má dopad na mediální publikum a obecně na společnost. Z pochopitelných důvodů jsme se nepokoušeli o vymýšlení nějakých návodů či postupů, jak tyto trendy zastavit či zvrátit, neboť takové inženýrství nemá žádný smysl ani opodstatnění. Úkolem moderního intelektuála je snažit se co možná do hloubky zachytit a analyzovat problém, hledat jeho podstatu a upozorňovat na (někdy málo viditelné) souvislosti. Jde tedy o pochopení problému, ne jeho řešení. Tento problém nemá jiné řešení, než spontánní vývoj mediálního světa v kontextu společenských, politických či ekonomických událostí. Je možné, že po nějakém čase se znovu zastavíme a podíváme se, kam onen vývoj naše média zavedl, a také, zda se potvrdily, či naopak vyvrátily některé naše domněnky a analýzy. V tom je cena podobných setkání i nadčasový význam toho, že jsou pro budoucnost zachyceny alespoň v písemné formě – např. prostřednictvím tohoto sborníku.
Zařadili jsme do něj většinu příspěvků, které na konferenci zazněly. Chybí příspěvek redaktora Lidových novin Martina Shabu, který byl na konferenci samotné vítaným přínosem jako pohled člověka z aktuální praxe v denním tisku, avšak do přece jen kontextuálně i oborově širší polemiky – jako víceméně popis praxe v jednom periodiku – příliš nezapadal. Naopak je zde navíc příspěvek Martina Kasardy, který se velmi dlouho zabývá rolí bulváru v kontextu slovenských médií a jeho pohled je nesporně inspirací pro naše uvažování nejen jako zkušenost ze sousední, byť kulturně i historicky neobyčejně blízké země, ale i tím, jak originální zvolil autor úhel pohledu na danou problematiku.
Věříme, že tento sborník bude platným příspěvkem k odborné i laické diskusi o roli a stavu hromadných sdělovacích prostředků, a možná i inspirací pro nějakou jejich budoucí případnou kultivaci.
Editorem sborníku je doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Vydává Medias Res – občanské sdružení, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné.
Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v ni. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku. Růžová je barvou něhy a romantiky, čekanka zase zosobňuje vytrvalost. Růžová čekanka je tak jedinečnou kombinací síly, vytrvalosti, něhy a citlivosti. Stíhaná strachem a nepěknými životními zkušenostmi, stále věří v čistotu pravé lásky a sní o svém muži s velkým „M“. Touží a věří, nevzdává svůj sen. A pak… přijde ON.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou.
Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že „staré formy v čase zmatků udržují řád“. Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým, něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit. Odměnou vám bude i krásný Sonet o marném snu, přidaný do tohoto nového vydání.

Manželství Julie a Robina prochází vleklou krizí, kterou přetne Robinovo nečekané zmizení. Juliin švagr sice pracuje jako policejní ředitel, ona však najímá soukromého detektiva Teodora Tecla, aby po jejím manželovi pátral paralelně s policií. Už při prvním setkání mezi nimi přeskočí silná erotická jiskra, které se oba snaží marně vzdorovat. Tím marněji, čím hlouběji Teodor rozkrývá temná tajemství Juliina manžela…
Nejprve vyplouvá na povrch jeho nevěra, kvůli níž plánoval rozvod, a brzy se ukáže, že provozuje nelegální obchody s dopingovými přípravky. Jeho zmizení tak souvisí s dalším případem, na kterém pracuje bývalý Teodorův kolega, komisař Drozd: těsně předtím, než se Robin ztratil, totiž na následky zneužívání anabolických steroidů zemřel mladý muž, a tytéž látky byly při dopingové kontrole nalezeny i v krvi mladistvého vrcholového sportovce, kterému tak hrozí konec slibné kariéry.
Vzápětí je nalezeno Robinovo tělo, což pohřešování mění v úkladnou vraždu. Jde o pomstu, válku gangů, nebo měl snad vrah jiný motiv? Situace se vyhrocuje a v ohrožení se ocitají i další životy. Jak policisté, tak Teodor mají plné ruce práce, a také na Julii čeká nejedno šokující překvapení. Všichni protagonisté se sice snaží aspoň na chvíli zapomenout díky sexuálním dobrodružstvím, jenže kolo událostí se už roztočilo příliš zběsile, než aby mohli z jeho dosahu uniknout jen postelovými hrátkami.
Naplní Teodor a Julie svou osudovou přitažlivost, anebo všechno dopadne úplně jinak?

Existují zločiny, které se nikdy nepromlčí – bez ohledu na to, jak se na ně dívá zákon. Zločiny ze strachu, ze zbabělosti, ze závisti či kariérismu jsou možná horší a neodčinitelnější než „obyčejné“ ziskuchtivé mordy podle pana Pitavala. Zločiny, které mají rozměr morální, nejen kriminální… A právě etické otazníky se vznášejí nad zauzlovaným příběhem Vraždy v minulém čase. Kdo mohl mít zájem na smrti nenápadného středoškolského kantora z malého města, kde každý vidí každému do talíře i do postele, kde se nic neutají a kde vražda není právě denním chlebem zdejší kriminálky? Jaké stíny se to vznášejí nad zaprášenými knihami v pracovně mrtvého? A proč najednou vychází najevo, že vlastně každý zdejší „slušný maloobčan“ skrývá své tajemství, své šmouhy na svědomí, takže zdání idyly „městečka na dlani“ je rázem pryč? To všechno tvoří spletitý rámec klasické detektivky z pera Marie Milovské. Kniha se sice odehrává v „minulém čase“, tedy za dob předlistopadového bezčasí, ale její příběh přerůstá tento rámec a je mementem stojícím mimo konkrétní čas. Až dočtete tuto knihu, uvědomíte si, že to byl vlastně příběh o nás všech, o našem podivném dvacátém století.

Petr Žantovský (1962) dosud vydal řadu knižních interview (s Evou Urbanovou, Janem Potměšilem, Otakarem Vávrou, Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Vladimírem Železným, Milanem Knížákem a řadou dalších), tři soubory fejetonů, komentářů a jiných publicistických textů (Dobře nám tak, 2001, V síti aneb My všichni, žejo, chceme tu demogracii, 2002, (O)bludiště, 2003) a několik odborných publikací o médiích (Média na pranýři, 2005, Hovory o médiích, 2006, Manipulace v médiích – spolu s T.Ilowieckim, 2009, Česká politika a média po roce 1989, 2013, Mediální manipulace a krize v ČT, 2015).
Autor studoval koncem 80. let minulého století žurnalistiku. Protože však žurnalistiku dost dobře studovati nelze (talent se nenaučíte a pro zvládnutí jazyka českého si vystačíte s maturitou a citem pro věc), pojednal tato studia především jako příležitost se něco dovědět a naučit v bezedných pražských antikvariátech. (Až mnohem později si neformální studia doplnil o doktorát z dějin a teorie žurnalistiky, ale to jen na okraj).
Po více než dvaceti letech, během nichž řadu let do novin psal a řadu let nepsal, a to víceméně bez ohledu na momentálně panující politické ovzduší, pokusil se, byť v jazykově vylehčené podobě, ale v podstatě velmi vážně, pozastavit se nad vývojem české žurnalistiky po mnoha letech od listopadu 1989, tedy od okamžiku, kdy žurnalistika mohla začít působit a existovat svobodně. Podívat se zblízka na to, nakolik a jak se česká žurnalistika této svobody zhostila a čemu všemu dobrému a špatnému se za pochodu (ne)naučila. To celé v důvěře, že tento pohled může být užitečný pro ty, kdo zatouží či budou nuceni se vydat na procházku minovým polem našich médií.
Vydává OREGO productions, distribuci na autorovo přání částečně zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Zlost na pobřeží života je prvotinou mladého, talentovaného básníka Filipa Skoumala.
Je inspirovaná životními událostmi, sny, touhami i každodenními náladami.
Skoumal koketuje s různými druhy veršů, převážně však s volným, který se brilantně hodí k jeho niterným popisům tísnivých bezmocí, ale i k opěvování radostí mladého života, jenž dozrává a bouřlivě běsní.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve.
Rána sroste. Zacelí se.
Ale jizva zůstane.
Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo?
Jeho vzpomínky zachycuje novinářka Kamila Fraisová, která chce napsat knihu o životě „slušného vraha“. Netuší však, že i jí se tenhle příběh bytostně dotýká.
Nevěra, ostrá jako ledový střep, řízne do srdce nejen ty, kteří se jí dopustili…

Bělehrad 1976: toto slovní spojení rezonuje v hlavách a srdcích nejen fotbalových fanoušků. A po právu: vždyť naše historie tohoto sportu, ať už československá, nebo česká, nemá žádnou další zlatou medaili ze světového či evropského šampionátu.
Kniha, kterou sestavili zkušení sportovní novináři a publicisté Josef Káninský a Stanislav Hrabě, nás provází na podivuhodné cestě; tu musel urazit tým, kterému nikdo příliš nevěřil ani u nás (natož ve fotbalové Evropě), jehož vedení nepočítalo s tím, že by se mohl probojovat do evropského finále (a tam uspět), kterému se předtím nepodařilo postoupit na mistrovství světa… I po tomto neúspěchu naštěstí zůstal u kormidla Václav Ježek – a spolu s Jozefem Venglošem sestavili mužstvo, které mělo kvalitu i bojovnost, pokoru i sebevědomí, ale především týmového ducha. A pro něž byl sportovní úspěch mnohem víc, než všechny miliony (které tehdejší šampioni stejně nedostali).
Autoři vyzpovídali celou řadu bělehradských hrdinů – jmenujme např. Antonína Panenku, Ivo Viktora, Karola Dobiaše, Zdeňka Nehodu či Jozefa Vengloše –, stejně jako další osobnosti našeho fotbalu, které se vyznaly ze svého obdivu k úspěchu, jenž bohužel nebyl doceněn a využit.
I proto berte tuto knihu jako skromný dík těm, od jejichž triumfu uplyne už brzy čtyřicet let. Díky autentickým svědectvím i fotografiím se ponoříte do světa, v němž Evropě vládly československé kličky, přihrávky a střely, skálopevná obrana v čele s Viktorem a Ondrušem, konstruktivní záloha, která přehrála i holandské superhvězdy, a produktivní útok, jenž se dokázal prosadit nejen proti úřadujícím mistrům a vicemistrům světa, ale už předtím spolu s celým týmem přešel přes Anglii, Portugalsko a Sovětský svaz.
Dnes nám to může připadat jako pohádka – a ona to pohádka opravdu byla. Se zlatým koncem… a plná poučení a inspirace pro všechny, kteří fandí našemu fotbalu.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože.
Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík, Bach, Sacher-Masoch a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá…
Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna.
Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí.
Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund).
Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat…
Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje z úhlu pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Kniha popisuje příběh české „televizní krize“ roku 2000. Zachycuje události a činy těch, kdo se v ní angažovali na jedné či druhé straně. Upozorňuje na zákulisní motivy a příčiny celé události a zveřejňuje, v této míře poprvé, fakta a dokumenty dokazující, že „svoboda slova“ byla tím posledním důvodem, proč k oné televizní krizi došlo, přesněji: proč a kým byla úmyslně vyvolána. A také – s jakým důsledkem: rostoucí skepsí veřejnosti k demokratickým pořádkům a procedurám, která nadlouho poznamená veškerý vnitropolitický vývoj v zemi.
Vydává Institut Václava Klause, o.p.s., www.institutvk.cz, distribuci částečně zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Sdružení Medias Res ve spolupráci s městem Mariánské Lázně pod záštitou Ministerstva kultury ČR uspořádalo dne 20. února 2015 konferenci s názvem Autorské právo.2015 a s podtitulem Otázka autorských práv očima dnešních uživatelů, technologií a společnosti. Smyslem této konference bylo osvítit problém autorského práva, jeho ochrany, jeho užívání – i jeho možného zneužívání či institucionálního vymáhání – pokud možno z co nejširšího pohledu řady konsekventních oborů a odborností.
Kromě ing. Petra Třešňáka, místostarosty Města Mariánské Lázně byla k pronesení příspěvku vyzvána mj. Ing. Mgr. Irena Žantovská, Ph.D., režisérka a socioložka kultury, která se zamyslela nad vztahem umělce a jeho autorského práva, dále JUDr. Helena Chaloupková, která poskytla důkladný exkurs do pojmu a filosofie nazírání na oblast autorského práva, či JUDr. Adéla Faladová, náměstkyně ředitele odboru autorského práva Ministerstva kultury České republiky, která účastníky seznámila s tím, v jakém stádiu jsou různé legislativní a odborné aktivity v této oblasti právě na tomto rezortně příslušném ministerstvu.
Na závěr konference – před poměrně bouřlivou a názorově pestrou diskusí – vystoupil se svým příspěvkem PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D., bývalý předseda Pirátské strany, který přednesl názor nejen svůj, ale i své názorové skupiny – a koneckonců i Pirátské strany – na otázku autorských práv v současné epoše.
Sborník příspěvků z konference je doplněn o esej doc. PhDr. Josefa Vinaře, CSc., filosofa a psychologa umění, jehož zamyšlení o smyslu pojmu autorství průzorem moderní – i postmoderní – filosofie poskytuje celému sborníku neobyčejně nadčasový a interdisciplinární rámec. Totéž platí i pro příspěvek Ing. Romana Kořána, který pojednal otázku autorských práv z pohledu legislativního vývoje v minulosti i současnosti. A úplně na závěr jsou připojeny texty dvou autorů z prostředí Pirátského hnutí: jednak zakladatele této myšlenky, švédského politika a IT experta Ricka Falkvinga, jednak kanadského novináře a spisovatele Cory Doctorowa.
V konečném důsledku tak jde o velice pestrou a všestrannou mozaiku názorů na problematiku autorských práv v současném technologickém i společenském kontextu, což může být dobrým přínosem k široké diskusi na toto téma, která už probíhá několik let napříč celou Evropou i Spojenými státy, a tedy samozřejmě též v České republice.
Editorem sborníku je doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Vydává Medias Res – občanské sdružení, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy.
Roman Cílek se tomuto tématu věnuje již řadu desetiletí, prostudoval donedávna tajné archivy, setkal se u nás i v zahraničí s desítkami pamětníků – ať už obětí, nebo strůjců poúnorových zločinů (z nichž některé tento obludný systém posléze též semlel) – a získal unikátní obrazový materiál. Díky tomu všemu předkládá autentický obraz doby, jejíž návrat nesmíme dovolit, protože bychom tím zradili sami sebe i naše předky.
A právě v autentičnosti a důrazu na lidské osudy a pohnutky (byť ty by někdy mohly být označeny spíše za nelidské) tkví hlavní hodnota této knihy. Jejím vydáním bychom chtěli vzdát skromnou poctu těm, kteří se nedali do služeb komunistického zla a nesklonili se před ním.

Rodící se milostný vztah Liliany a Artura krutě poznamená hrůzný zločin. Oba pracují pro laboratoř vyvíjející revoluční lék proti rakovině – a právě o ten má zájem neznámá skupina zločinců, která se nezastaví před ničím. Vzrušující momenty, které Lil a Artur prožívají, nejprve naruší záhadné zmizení jejich kolegy, jenž za své vědomosti zaplatí životem. Sympatický, byť občas poněkud neortodoxní policejní komisař Ivan Hokr začíná pátrat po bestiálním vrahovi, který je však vždy o krok napřed. A krátce nato je unesen i Artur. Liliana se zmítá ve strachu o život milovaného muže, zatímco Hokr s kolegy bezvýsledně hledá pachatele. Smrtelné nebezpečí ovšem číhá také na Lilianu – a ten, který zpovzdálí tahá za nitky, je možná blíž, než by ji vůbec kdy napadlo…
Dostane těžce zkoušená dvojice šanci naplno prožít lásku a vášeň?

Lady Susan, novela v dopisech, kterou Jane Austenová nazvala podle hlavní postavy, se v mnohém vymyká nejen další autorčině tvorbě; a k titulní hrdince bychom marně hledali paralelu snad v celé literatuře devatenáctého století. Vždyť tato čerstvá vdova je nejen krásná, ale také navýsost inteligentní a vtipná, nezávislá a nespoutaná; dokáže zamotat hlavu výrazně mladším nápadníkům; v milostných hrách drtivě vítězí nad svou mladičkou dcerou; a byť je jí přibližně pětatřicet let (což mělo v dobovém nazírání k mládí daleko), jeden z mužských protagonistů ji právem označuje za „nejznámější koketu v Anglii“… Jako by už věděl, že se jeho odsudek brzy změní v okouzlení.
Lady Susan dychtí po obdivu mužů a závisti žen, stejně jako po bohatství a společenském postavení; touží však také po lásce a vášni. Jednačtyřicet dopisů z mistrného pera Jane Austenové popisuje z různých úhlů pohledu – což je umožněno střídáním pisatelů a adresátů – intriky, flirt, zbožnění, radost i soužení. Autorka sama neměla v lásce štěstí, zůstala neprovdána – a snad i díky tomu se stala natolik vnímavou pozorovatelkou lidských duší, že její líčení okamžiků lásky a nenávisti čteme se zatajeným dechem a rozechvělým srdcem. A navíc je tato novela autentickým svědectvím o rodinných a společenských poutech, která se rodí – a zanikají – v hekticky žijícím Londýně i v jen zdánlivém bezčasí šlechtických sídel.
Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer.
Vydejme se spolu s ním nejprve na Moravu a hledejme stopy královny Fritigildy, jež předběhla svou dobu, Sámovy potomky či Metodějův hrob. Z dalších světců nemůžeme opominout svatého Václava, přičemž jeho pozemská i posmrtná existence vzbuzují překvapivě mnoho otazníků. A co teprve svatá Orosie, kterou ve Španělsku uctívají jako českou princeznu, zatímco u nás o ní nic nevíme… Zajímají nás také osudy letopisců. Jaký byl příbuzenský poměr svatého Vojtěcha a mnicha Kristiána, autora legendy, jež byla nazvána jeho jménem?
Bůh se však – zdá se nám – odvrátil od jihočeských Doudlebů, stejně jako od nešťastného knížete Jaromíra, mladičkého Václava III. či statečného Jeronýma Pražského. A snad potrestal i Rudolfa IV. řečeného Padělatel, Jiřího Popela z Lobkovic, opilého proroka Mikuláše Drabíka, nešťastnou „zimní královnu“ Alžbětu Stuartovnu, jež porodila třináct dětí (avšak jedna z jejích dcer – abatyše! – ji v tomto ohledu prý ještě překonala) či bujné husitské adamity, kterým jejich „ráj na zemi“ zničil sám Žižka. I pátrání po dětech tohoto legendárního vojevůdce, stejně jako po kořenech blaníkovské legendy, vás pohltí stejně tato středočeská hora bájné rytíře.
Dějiny českého národa (ač se nám někteří „moderní vzdělanci“ snaží namluvit opak) jsou krásné, hrdinské, byť občas i bezbožné… Tedy takové, které v nás mohou – a mají – vzbudit zájem a hrdost. Věříme, že k tomu přispěje i tato kniha.

Španělština je jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě – a rozhodně jedním z nejkrásnějších. Je proto s podivem, že na českém trhu není moderní a univerzální publikace, která by studentům pomohla procvičit jednotlivé mluvnické jevy a odstranit časté, stále opakované chyby. Dlouholetá jazyková lektorka Marta Guzman je díky svým kořenům bilingvní a svou dokonalou znalost jak španělštiny, tak i češtiny přetavila v tuto Moderní cvičebnici španělštiny. Ta vznikala během posledních deseti let v podobě celkem 150 testů, které sama vytvářela pro své studenty. Zájemci o tento stále důležitější jazyk si v této publikaci procvičí časování sloves ve všech časech (přičemž pokročilí zde najdou časové souslednosti i subjunktiv), překlady a tvorbu vět. Též si rozšíří slovní zásobu v nejrůznějších oborech běžné konverzace. Nechybí ani cvičení na správné používání předložek.
Testy jsou odstupňovány podle úrovní a důraz je kladen na věty používané v moderní každodenní španělštině.
Součástí je i oddíl věnovaný tzv. „malým slovům“, což jsou větné členy (předložky, spojky atd.), které studentům činí největší potíže.
Závěr publikace tvoří klíč se správným řešením všech cvičení.

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným. Avšak pole inspirace je, jak známo, zúrodňováno smutkem; a Pepson všechen svůj smutek – ale také veškerou svou lásku, naději a víru – vložil do šestnáctera zpovědí. Zavede nás v nich do hlubin duše rozervané jen natolik, aby ještě mohla tvořit, stejně jako do míst naší země, která vždy neomylně najde kompas jeho srdce. A nad tím vším se vznáší jako temně nádherný přízrak Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno – tedy jeho osudová (a zřejmě navždy ztracená) žena.

Druhé, doplněné vydání úspěšné publikace známého historika Jaroslava Šebka, které vychází při příležitosti druhého výročí zvolení Františka papežem, představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na počátku třetího tisíciletí. Do výběru jsou zahrnuti i dva papežové, kteří svůj úřad sice zastávali ještě v předminulém století (Pius IX. a Lev XIII.), avšak důsledky jejich politiky se promítaly i do věku následujícího.
Dvacáté století a současnost jsou zajímavé z hlediska postupné proměny papežů coby monarchů do jejich podoby pastýřské. Navíc nám poslední léta nabídla ojedinělý historický úkaz, kdy se v hektickém tempu odehrávají viditelné změny přímo před našima očima. Před dvěma lety začala psát novou kapitolu moderního papežství dobrovolná rezignace Benedikta XVI. Jeho odstoupení dalo do pohybu bez nadsázky revoluční vývoj, když u kormidla Petrovy lodičky stanul jako jeho nástupce František, papež v mnoha ohledech nevšední. Přestože od jeho volby uplynula poměrně krátká doba, je už nade vši pochybnost zřejmé, že jeho pontifikát ovlivní i jeho nástupce. A právě Františkovu působení je v druhém vydání věnována zevrubná pozornost.
X. svazek Edice Český ČAS tak představuje moderní papeže především ve vztahu k dění v evropské katolické církvi. Podstatnou součástí jsou však i kapitoly, zabývající se vztahem Vatikánu a jednotlivých pontifiků k českým zemím. Originální pohled v tomto směru přinášejí zejména materiály z Tajného vatikánského archivu a Historického archivu Státního sekretariátu, které doposud nebyly v české reflexi vztahů s papežstvím příliš zohledněny. Kniha tak přináší nejen obecné, přehledně setříděné informace, ale také nové, aktualizované poznatky a překvapivé souvislosti, díky čemuž poskytne poučení a podněty k zamyšlení jak odborné, tak i široké veřejnosti.

Rachel Adamsová unikla před dvanácti lety ze spárů sériového vraha. Traumatický zážitek ji poznamenal natolik, že se rozhodla obětovat soukromý život a soustředit se jen na kariéru novinářky ve Washingtonu. Ta se však nevyvíjí očekávaným směrem, a tak využije pracovní nabídky svého přítele ze studií Charlieho Parkera a odjíždí do kanadského Edmontonu, kde si konečně přiznává, co k Charliemu cítí. Jejich láska ji osvobozuje od minulosti a naplňuje ji štěstím, které dosud nepoznala.
Krátce poté jí však někdo začne usilovat o život. Někdo, kdo ji velmi dobře zná a neštítí se použít jakékoli prostředky k tomu, aby mu patřila. Kolo zběsilých událostí se roztáčí a Rachel si musí vybrat, komu uvěří. Bude to agentka FBI, která Charlieho označila jako podezřelého, nebo temný přízrak s rudýma očima, jenž už jí kdysi zachránil život?
Rachel ví jediné: konec je nablízku – a ona musí udělat všechno pro to, aby zachránila nejen svou duši…

V tajemném Údolí kouzelníka, kam se obávají vkročit i otrlí beduíni, spí v nepřístupné hrobce královna Tera, panovnice z thébské dynastie. Nadčasově krásná a nesmírně schopná žena, která ovládla Egypt, je ještě dlouho po své smrti trnem v oku všemocnému kněžstvu. Ovšem navzdory jeho snaze vymazat její jméno z dějin sní dál svůj sen o znovuzrození v daleké zemi na severu… O celá tisíciletí později objeví místo jejího odpočinku Nicholas van Huyn – a po něm také dvojice egyptologů Eugene Corbeck a Abel Trelawny. Zatímco upadnou do podivného transu, Abelova manželka umírá při porodu. Dcera Margaret však přežije – a její krása i chování nápadně připomínají Teru. Když se její otec stane obětí záhadných útoků, Margaret přivolává nejen policii, ale také mladého advokáta Malcolma Rosse. Jeho láska k ní je opětována, avšak musí ustoupit před Velkým experimentem, během nějž Margaretin otec a jeho přátelé hodlají uskutečnit plán dávné královny. Ačkoli jsou vedeni ušlechtilejšími cíli, než jaké sledovali brutálně zavraždění vykradači její hrobky, nemohou si být jisti výsledkem – ba ani vlastními životy. A Klenot sedmi hvězd, klíčový prvek jejich pokusu, se v mistrném podání Brama Stokera (a překladu Kateřiny Šípkové) stává znepokojivým ztělesněním dávno zapomenutých – ale o to mocnějších – sil…
Nebýt vampýrského hororu Josepha Sheridana Le Fanu, který autor nazval podle hlavní hrdinky Carmilla, nevznikla by veleúspěšná novodobá série Zatmění, ba ani Stokerův Dracula. Objekt Carmilliny hříšné touhy, devatenáctiletá Laura, žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou. V tu chvíli se zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou za mrtvou přítelkyni. Je však Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď najdete v rozuzlení vzrušující novely, kterou v moderním duchu přeložil a převyprávěl Josef Pepson Snětivý.

Zuzana Maléřová nás hned úvodním textem, nazvaným Dopis Cyranovi, přivítá ve světě své nové knihy, plné ojedinělých dopisů. Jedny nazvala „cyranovskými“, neboli „dopisy v zastoupení“, což jsou takové, které mnoho let psala jménem někoho jiného. Tak jejím slovem promlouvá dcera k matce, žena k muži, přítel k přítelkyni, bratr k sestře... Dopisy jsou určeny takovým osobnostem, jako jsou Táňa Fischerová, Naďa Konvalinková, Jana Synková, Nina Divíšková, Ivan Trojan, Ladislav Frej, Věra Galatíková, Jaroslav Dušek a další. Druhou část tvoří neodeslané dopisy, které napsala autorka sama za sebe svým nejbližším: rodině, přátelům i těm, kteří už odešli – Otovi Pavlovi, Libuši Geprtové, Stelle Zázvorkové... Tyto texty jsou silným vstupem do autorčina osobního života, ale prostřednictvím jejího otce, maminky, muže a dětí vlastně do prožitků nás všech. Třetí kapitolu představují dopisy ve verších – poetická tečka za cituplnými a dramatickými příběhy v předchozích částech.
Součástí výtvarně exkluzivně pojaté knihy jsou fotografické ilustrace Vlada Bohdana z cyklu Stínohry.

Mediokracie je pojem skloňovaný po řadu uplynulých let v různých kontextech. Zpravidla se jím míní skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky neboli masmédia mají významný vliv na společenské dění, který občas přerůstá nejen v ambici, ale – za jistých okolností i schopnost formovat či deformovat události na politické scéně. Jako by média vskutku měla „moc“. Většina těch, kdo se na margo „médiokracie“ vyjadřují, se ale shoduje na tom, že se slovem „moc“ musíme v této souvislosti zacházet s krajní opatrností. Nejenže média nejsou obdařena objektivním mandátem jako z demokratických procedur vzešlé moci zákonodárné, exekutivní a soudní, média jsou jen profesním působištěm. Ještě důležitější aspekt je skryt ve faktu, že média jsou často půdorysem pro realizaci partikulárních zájmů určitých sil na politické či ekonomické šachovnici. Média pak jsou mnohdy výslednicí působení těchto zájmů, a to je na hony vzdaluje jakékoli aspiraci být objektivním zrcadlem, natož měřítkem událostí.

Nicméně není sporu, že média užívají ve společnosti výsadní postavení, a protože nejsou vedena exaktními pravidly a jedním z dominantních vlastností médií je jejich subjektivita, navázaná právě na zmíněné zájmy „za“ médii, je třeba o to více opatrně sledovat, aby vliv médií nepřerostl ve skutečnou, byť jen symbolickou moc médií – v mediokracii, tedy stav, kdy média předurčují události a kastují hodnoty, nikoli aby je jen ve snaze o maximální nestrannost zobrazovala a zachycovala.

Nad fenoménem vlivu médií a pojmem mediokracie se zamyslelo několik osobností z různých oborů – od novináře přes sociologa, politologa, filosofa, právníka po filmového režiséra. Spektrum jejich názorů je pestré jak co do úhlu pohledu, tak co do vyjadřovací formy. Skládá mozaiku, jejímž výsledkem není jednoznačná odpověď, nýbrž velmi diverzifikovaný soubor otázek. Možná i zde platí Lessingův bonmot: „Hledání pravdy je cennější než pravda sama“. Posuďte sami.

Mediokracie je pojem skloňovaný po řadu uplynulých let v různých kontextech. Zpravidla se jím míní skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky neboli masmédia mají významný vliv na společenské dění, který občas přerůstá nejen v ambici, ale – za jistých okolností i schopnost formovat či deformovat události na politické scéně. Jako by média vskutku měla „moc“. Většina těch, kdo se na margo „médiokracie“ vyjadřují, se ale shoduje na tom, že se slovem „moc“ musíme v této souvislosti zacházet s krajní opatrností. Nejenže média nejsou obdařena objektivním mandátem jako z demokratických procedur vzešlé moci zákonodárné, exekutivní a soudní, média jsou jen profesním působištěm. Ještě důležitější aspekt je skryt ve faktu, že média jsou často půdorysem pro realizaci partikulárních zájmů určitých sil na politické či ekonomické šachovnici. Média pak jsou mnohdy výslednicí působení těchto zájmů, a to je na hony vzdaluje jakékoli aspiraci být objektivním zrcadlem, natož měřítkem událostí.

Nicméně není sporu, že média užívají ve společnosti výsadní postavení, a protože nejsou vedena exaktními pravidly a jedním z dominantních vlastností médií je jejich subjektivita, navázaná právě na zmíněné zájmy „za“ médii, je třeba o to více opatrně sledovat, aby vliv médií nepřerostl ve skutečnou, byť jen symbolickou moc médií – v mediokracii, tedy stav, kdy média předurčují události a kastují hodnoty, nikoli aby je jen ve snaze o maximální nestrannost zobrazovala a zachycovala.

Nad fenoménem vlivu médií a pojmem mediokracie se zamyslelo několik osobností z různých oborů – od novináře přes sociologa, politologa, filosofa, právníka po filmového režiséra. Spektrum jejich názorů je pestré jak co do úhlu pohledu, tak co do vyjadřovací formy. Skládá mozaiku, jejímž výsledkem není jednoznačná odpověď, nýbrž velmi diverzifikovaný soubor otázek. Možná i zde platí Lessingův bonmot: „Hledání pravdy je cennější než pravda sama“. Posuďte sami.

Kniha íránského spisovatele a básníka Kasry (Ali) Anghaeeho, muže s perskými kořeny, který však prožil značnou část života ve Švýcarsku, nás prostřednictvím nevšedních scén zavádí do jeho perské domoviny. Ve všech jeho příbězích a básních můžeme cítit ducha země, která nabízí mix rozmanitých a podivuhodných tradic a kultur. Avšak tato kniha není pouze o kultuře. Ve skutečnosti nás její autor zve do imaginárního světa, jehož brány mohou být otevřeny pouze klíčem nazvaným „literatura“. V jeho vyprávění se setkáme třeba s katem, jenž se snaží vykonávat svou práci co nejhumánněji, a naopak s muži, kteří zabíjejí ženy jen proto, že jim to nařídil kněz.

Jména klasických perských básníků, jako byli Omar Chajjám či Džaláleddín Balchí Rúmí, jsou známa celému světu. Nyní máme příležitost seznámit se s pro nás exotickým „literárním vesmírem“ v jeho moderní podobě – a hned ve dvou jazycích, češtině a angličtině.

Kniha íránského spisovatele a básníka Kasry (Ali) Anghaeeho, muže s perskými kořeny, který však prožil značnou část života ve Švýcarsku, nás prostřednictvím nevšedních scén zavádí do jeho perské domoviny. Ve všech jeho příbězích a básních můžeme cítit ducha země, která nabízí mix rozmanitých a podivuhodných tradic a kultur. Avšak tato kniha není pouze o kultuře. Ve skutečnosti nás její autor zve do imaginárního světa, jehož brány mohou být otevřeny pouze klíčem nazvaným „literatura“. V jeho vyprávění se setkáme třeba s katem, jenž se snaží vykonávat svou práci co nejhumánněji, a naopak s muži, kteří zabíjejí ženy jen proto, že jim to nařídil kněz.

Jména klasických perských básníků, jako byli Omar Chajjám či Džaláleddín Balchí Rúmí, jsou známa celému světu. Nyní máme příležitost seznámit se s pro nás exotickým „literárním vesmírem“ v jeho moderní podobě – a hned ve dvou jazycích, francouzštině a ruštině.

Zkušený autor historických románů Otomar Dvořák se podíval novýma očima na lidové pověsti, tradované v oblasti Českého krasu a Křivoklátské pahorkatiny. Na příběhu pasáčka Matěje, jenž podivnou souhrou náhod objeví ve skalách Kotýzu tajemný Ďáblův klíč, rozehrál mrazivý příběh na pomezí hororu a fantasy. Nebohý sirotek je od chvíle, kdy se zmocnil klíče, pronásledován temnými silami. Prchá před nimi krajinou, zdevastovanou po třicetileté válce, v níž znovu ožívají mytické bytosti, aby sváděly poutníky do záludných pastí. Cestou se k pasáčkovi přidá prostomyslný mnich, vracející se do kláštera s baňkou zázračné vody, a podivný, vychytralý student, jenž toho ví až příliš o magii a alchymii. Podaří se této nesourodé trojici uniknout nástrahám samotného pekla? Ani jeden z nich ovšem netuší, že největší hrůza na ně čeká teprve ve chvíli, kdy se jim bude zdát, že už jsou v bezpečí – za zdmi benediktinského kláštera Svatý Jan pod Skalou…

Proti proudu času nás pak zavede povídka Syn řeky, která se odehrává nedaleko, ale o mnoho set let dříve. Ocitneme se poblíž posvátného Háje u řeky Vltavy, kde se moc pohanského obětiště pokusí zlomit fanatický křesťan. Bojovník za novou víru však netuší, že vítězstvím nad Služebníkem Velkého dubu a odseknutím Hromové větve zničí i svou minulost. A nejen minulost…

Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové – vůbec první ženy, která získala Pulitzerovu cenu – před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, které prožívají svůj „americký sen“ a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa „horních deseti tisíc“, avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní „arbitři morálky“ označili za „zlatokopku“, čtivá i dnes.
Lily Bartová, mladá žena obdařená nevšední krásou a charismatem, jako by byla těmito mocnými zbraněmi naopak stahována do stále nižších pater společenského žebříčku. Ztrácí postavení privilegovaného hosta bohatých dam a stává se sice exkluzivní, leč snadno dostupnou ozdobou, kterou si nárokují muži, jimiž ještě přednedávnem opovrhovala. Ztráta dědictví po puritánské tetě, nutnost splatit dluh zamilovanému spekulantovi a skutečnost, že ji jedna z jejích „přítelkyň“ téměř doslova hodila přes palubu luxusní jachty, aby si udržela podváděného manžela, ji přivádějí na samý okraj mondénní společnosti – jak sama trefně říká: na rub tapiserie, kde se jednotlivé konce místo toho, aby tvořily krásný vzor, zmateně zauzlují. A když selžou i poslední pokusy, při nichž „klesne“ až k manuální práci a podřadnému penzionu, přicházejí vhod zoufalé možnosti – lahvička s lékem, z nějž se ovšem snadno může stát jed, kompromitující dopisy či všeho schopný ctitel… Ano, právník Lawrence Selden, jehož ukrývá za bariérou hrdé krásy hluboko v srdci, je stále nablízku, avšak dokáže Lily, která do skutečně pomocných rukou spíše kouše, než aby je hladila, zachraňovat znovu a znovu, když odměna je tak nejistá?
Z anglického originálu The House of Mirth přeložila Jana Srbová.

Třetí, závěrečný díl je ve znamení Emmina hledání štěstí. A to se vždy, kdy už se zdá ležet nadosah, vzdálí až do nedohledna. Croydonský lékař pan Morgan, obletovaný svými pacientkami, se snaží utrhnout květ nejkrásnější – neuvědomuje si však, že Emma přesahuje místní slečny nejen půvabem, ale i rozhledem a osobností. Na scénu vstupuje srdečný sourozenecký pár, pastor Bridge a jeho neprovdaná sestra, který Emmě pomáhá uniknout z Morganových osidel i z nelaskavého domova, jemuž vládne despotická švagrová Jane a její pragmatický, pocitům ostatních nepříliš otevřený manžel Robert, croydonský advokát a nejstarší syn zesnulého pana Watsona. A další vítané pozvání přichází od novomanželů Rosy a Williama Gordonových. Sílící kontrasty – ať už mezi šedí městských ulic a jarní přírodou v Burtonu, kam se Emma uchýlila díky pohostinnosti slečny Bridgeové, nebo mezi zaslepenou cílevědomostí Emminy sestry Margaret, jíž stačí, že přinutila „džentlmena“ Toma Musgrovea, aby se stal jejím mužem, a Emminým idealismem, jenž jako by ji vzdaloval od jejího okolí – dávají tušit, že přichází velké finále. Jeho vír odvěje masky jednotlivých aktérů, kteří se tak na scéně objevují ve své pravé podobě: lord Osborne se promění ze sobeckého mladíka v citlivého a šlechetného ochránce, jeho sestra, čerstvě provdaná lady Gordonová, a její manžel sir William Gordon zapomínají, že je nepřípustné přátelit se s „nižšími“ vrstvami, lordova matka překročí v touze stát se ženou pastora Howarda všechny společenské meze, doktor Morgan, teď už posedlý představou, že jej Emma miluje, zaplatí za svou obsesi cenu nejvyšší, Fanny Carrová odhodí škrabošku způsobné mladé dámy… Jen Emma a její láska pan Howard nemají co odhazovat, neboť jejich projevy vždy vyvěraly z opravdových citů.
Ohlas první i druhé části románu Jane Austenové a Catherine Austenové Hubbackové nás přesvědčil v tom, že dílo velké spisovatelky, dokončené její talentovanou neteří, je stále živé. Tím víc nás těší, že je právě naše Nakladatelství ČAS vydává ve vůbec prvním českém překladu (přeložila Jana Velvarská).

Žádný jiný ze starožitných českých rodů se do naší historie nezapsal tak, jak se to podařilo Rožmberkům (a jejich předkům Vítkovcům). Navzdory faktu, že vymřeli po meči před více než čtyřmi sty lety, jako by byli stále mezi námi. Vděčíme jim za líbeznou krajinu jižních Čech, protkanou rybníky, za gotické i renesanční skvosty, ale také za věhlas, který kdysi daleko přesahoval hranice Českých zemí. Vždyť v jejich rodokmenu nalezneme dvě české královny – a kdo jiný mohl ohrožovat samotného krále či pomýšlet na polskou korunu, než ten či onen vladař Domu rožmberského?
Odvrácenou stranou této nadčasovosti je však snůška omylů, polopravd i zjevných lží, která byla v průběhu následujících věků na pány z Růže navršena. Ne že by osud každého z nich nevydal přinejmenším na román – a známý spisovatel a publicista Jan Bauer, který má coby jihočeský patriot k této otázce mimořádně blízko, nás o tom čtivou formou přesvědčuje. Je však třeba uvést na pravou míru nejen zkarikovaný obraz zejména posledních dvou rožmberských vladařů, jak jej předložily nedávná literatura a kinematografie, ale také mnohé omyly, tradované i v seriózním dějepisectví.
Pětilistá rožmberská růže (stejně jako její sestra, růže pánů z Hradce) se v českém středověku a raném novověku rozvinula do krásy a vůně, jež okouzlily celou střední Evropu. A ačkoli byla v roce 1611 ustřižena, její výhonky stále kvetou v „zemi zamyšlené“… a v našich srdcích.
XI. svazek Edice Český ČAS budiž poutavou připomínkou těch, kteří ji zasadili a starali se po dlouhá staletí o její rozkvět – připomínkou dramatických osudů pánů z Růže.

Čeho všeho je schopna žena drasticky toužící po dítěti? Matka, která přišla za podivných okolností o svého potomka?
Zubařka Šárka Jordanová, jejíž dcera Iglika zmizela beze stopy v roce 2004, se snaží bolest z její ztráty přebít dalším mateřstvím, dosaženým díky anonymním „samcům“ z internetových seznamek. Důležité pro ni je, aby neměli jméno, příjmení ani tvář. Jenže Šárka je schopna i jiných, ještě bizarnějších věcí…
A kam zmizela v roce 1968 pětiletá Zuzana Mádlová? Kdo měl zájem na tom, aby byl její smutný osud zapomenut? Nitky obou příběhů se proplétají, ačkoli nás zavedou tu na Vysočinu, tu do Buenos Aires… a nakonec přinesou nečekané rozuzlení.
Detektivně-psychologická novela Lenky Chalupové je věnována rodičům, jejichž „pomněnkové děti“ zmizely beze stopy a pro které je dvacátý pátý květen, „Pomněnkový den“, nejen připomínkou jejich bolesti, ale hlavně výzvou, aby neztráceli naději.

Zvěrolékař léčí, zvířata uzdravují – pro svou již pátou knihu mohl osvědčený autorský tandem Jan Herčík a Alena Hrachovcová sotva zvolit výstižnější název. Zavede nás totiž mezi zvířata, která lidem dávají radost, ale také pomoc a podporu. Najdeme v ní nejen psí příběhy – byť psi jsou přirozeně tím živočišným druhem, který pro nás pracuje nejvíc, ať už se jedná o psy vodicí, asistenční, či třeba čtyřnohé záchranáře. I kočky dokážou zpříjemnit život těm, kteří se musí vyrovnat s handicapem, a jednou se možná dočkáme i širšího uplatnění asistenčních koní.
Jak je pro knihy „českého Herriota“ Jana Herčíka typické, veselé příběhy střídají dojemné, šťastné konce osudy, kdy člověk a jeho věrný souputník musí vybojovat zdánlivě ztracený boj… Při jejich čtení si znovu uvědomíme, o kolik chudší by byl náš život, kdyby nás neprovázel oddaný pohled zvířecích očí, kdybychom se nemohli spolehnout na psí oddanost a kdyby tu nebyla kočičí srst, která srší pozitivní energií.
A právě takovou energií jsou nabity příběhy, v nichž hrají hlavní roli obětavá a inteligentní zvířata. Jan Herčík nás mezi ně uvádí s pochopením i humorem.

Hraběnka Eleonora Dujková rozená Bubna-Litic nenapsala jen obyčejné memoáry, kterých jsou plná knihkupectví. Ano, narodit se za první republiky do staroslavné šlechtické rodiny, už to je zárodkem pozdějších dramat. Avšak autorka mezi nás vstupuje především jako žena a matka. Jako by už od raného věku věděla, že láska a potomstvo jsou důležitější než lesk erbu – na který navíc totality dvacátého století tak rády plivaly.
Neznamená to však, že bychom nemohli sledovat zvraty, jež provázely její dosavadní dlouhý a plodný život a které přinášela z kloubů vymknutá doba. Uveďme jen dobu protektorátu, kdy její otec Mikuláš, český vlastenec, usedl do vlády Aloise Eliáše, aby byl po osvobození „odměněn“ déle než rok trvající vazbou, devětačtyřicátý, v němž soudruzi využili okamžiku, kdy byla celá rodina na pohřbu dědečka Michaela, a zámek zabrali tak, že několikaměsíční dcera Marketa musela čekat na nic netušící maminku na mraze před bránou, či osmašedesátý, kdy výstřely z ruských tanků poznamenaly interiér bytu Dujkových na Palackého náměstí v Praze.
Po revoluci byly Eleonoře a jejímu bratrovi Adamovi vráceny zámky Doudleby nad Orlicí a Horní Jelení, přičemž paní hraběnka (která nás v roce 2018 bohužel opustila v požehnaném věku 89 let) a její potomci dnes sídlí tam, kam rod Bubna-Litic patří už od roku 1590 a kam jste i touto knihou srdečně zváni – na unikátním a nádherném zámku Doudleby nad Orlicí.

Dějiny před námi defilují jako strhující drama, pokud o nich píše autor literatury faktu, který už mnohokrát prokázal své vypravěčské mistrovství. Je tomu tak i v této knize, v níž Roman Cílek s mnoha pozoruhodnými detaily zobrazuje několik klíčových okamžiků minulého století: nástup hitlerovců k moci, zápolení o naše pohraničí a březnové události v roce 1939. A jak je u něj obvyklé, i tentokrát se tu ve velmi čtivé podobě promítá jeho tvůrčí přístup, kdy „velké“ dějiny prolíná s mikrokosmem dramatických, někdy až skoro neuvěřitelných lidských osudů a střetů do konečné, plasticky vyznívající podoby, již nazval „historická mozaika“.
Můžeme tak sledovat vzestup Adolfa Hitlera, v mládí „posledního z posledních“ – kapitole věnované jeho nástupu k moci dal Roman Cílek výstižný název „Satan usedá na trůn“. Na příběhu jednoho z tisíců brutálně a navždy umlčených odpůrců, lübeckého novináře Fritze A. Solmitze, pak vykreslil zrůdnost nacistického režimu, aby svou pozornost následně upřel k naší zemi. První republika měla jistě řadu nedokonalostí či nectností, avšak byla demokracií – a už proto ji musel Hitler zničit, i kdyby snad neexistovala henleinovská pátá kolona. Mrzačení a dobití Československa vykreslil nejen s ohledem na rámcově známé události (mnichovská dohoda a co jí předcházelo – a posléze agónie a zánik druhé republiky), ale také na osudech těch, kteří se před terorem a zlem nesklonili.
IX. svazek Edice Český ČAS vychází 1. září 2014 – v den 75. výročí vypuknutí druhé světové války.

Pobaveno & Odhloubáno, mohlo by se také říct po dočtení sbírky Pavla W. Petkova Vypůjčeno & Okopčeno, která se snaží pozměnit zažité představy o verších a poezii. Směs humoru, nikoliv však prvoplánově vystaveného na odiv, graduje mnohdy až v samotném závěru a nutí k úsměvu a souhlasnému pokývnutí hlavou. Obyčejná témata, vypůjčená a okopčená z obyčejného života „obyčejných“ lidí, se autor snaží zachytit a zpracovat s nadhledem okořeněným ironií a vtipem.

Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavede umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla.
Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou. Ano, takové tóny v ní též nacházíme. Ale jako na celé Zemi, kde je třeba i bezútěšná běloba severních krajů okrášlena polární září, zákoutí jeho Mandelů nám rovněž nabízejí širokou paletu chutí, vůní, odstínů, postřehů věnovaných smyslnosti žen i nesmyslnosti lidského konání… A především mistrnou práci a hru se slovy, díky čemuž autor kouzlí s náladami i vyzněním. Pomůžeme-li si přirovnáním z říše obrazů, z týchž pastelových barev může vzniknout jak líbezná krajinka, tak expresionistický výkřik (či Výkřik) Edvarda Muncha nebo Christiana Rohlfse. Miloni Čepelkovi k témuž postačí ochotné řádky a pero.
A ještě jeden rys vyvstává po mém soudu do popředí. O vyšším věku se často pohrdlivě mluví jako o „druhém dětství“. Ne pokaždé je však úšklebek namístě. Vždyť co je větším dobrodružstvím, než dívat se na svět dětskýma očima? A pokud člověk, překonav rej středního věku, v sobě znovu objeví tuto schopnost a přidá k ní těžce nabyté smíření, pak může napsat Sonet o jednom dětském pohledu.
Tři Mandele, to je pětačtyřicet sonetů, matematikou fotbalu tedy poločas. Přejme autorovi – a též sami sobě –, aby jich ještě vydalo přinejmenším na celý zápas i s prodloužením. Nechejme se někdy dobývat (vystřelenými slovy), jindy omývat (vlnami emocí), pak zase jen ovívat (větrem, probuzeným odvážným rýmem) a vyhraďme Mandelům Miloně Čepelky – včetně těch, které ještě přijdou – pohostinné a polostinné místo v knihovně, na nočním stolku či v kabelce plné jiných nezbytností.

Posláním této sbírky je potěšit každého, kdo do ní byť jen nahlédne, a oslovit alespoň některým z poetických dílků toho, kdo se začte. Autorčiny obrázky vznikaly většinou k básním, ale někdy se naopak přihlásil text k obrázku. Ilustrace však nejsou jen doprovodem poezie; mají též povzbudit čtenáře, aby se jejich prostřednictvím rozpomněl na své vlastní fantazie a dovolil si rozvinout je bez zábran.

Známý a oceňovaný architekt Petr Šramota, narozený roku 1937 v Praze a od třiceti let trvale usídlený v Nizozemí, si nezvolil název své autobiografie náhodou. Hvězdy jej totiž provázejí po celý plodný a naplno prožitý život. Při narození dostal do vínku hvězdu Davidovu, takže ani on neunikl coby malé dítě nacistickému teroru. Rudá hvězda, jež se neblaze rozzářila nad Československem nedlouho poté, taktéž nemohla nemít zhoubný vliv na celou rodinu (připomeňme, že jeho otec Jan založil známou reklamní agenturu Rapid, jíž mu komunisté „znárodnili“). Vzhledem k jeho kádrovému profilu i neskrývanému odporu k rudé diktatuře bylo obrovským štěstím, že mohl vystudovat architekturu, a jeho nesporný talent tak nepřišel vniveč. Službě v PTP se však nevyhnul a opuštění republiky – dobrodružně a nadvakrát – bylo jedinou šancí na normální život. Navzdory původním plánům zakotvil i se svou tehdejší manželkou v Rotterdamu, v jehož okolí bydlí dodnes, a během krátké doby se vypracoval mezi známé a uznávané nizozemské architekty. Po roce 1989 působí též v České republice a byl účastníkem zajímavých okamžiků, které utvářely naši současnou ekonomickou realitu.
Petr Šramota je ovšem též vynikajícím pozorovatelem života a lidí kolem sebe, a tak nás zaujmou také jeho glosy o Nizozemcích i Češích, stejně jako o svobodném zednářství (další hvězdou obdařený fenomén) či architektuře. A aby byl obraz úplný, nechybí ani tři dcery – hvězdičky, stejně jako milovaná manželka Petra, jíž poeticky říká „podzimní hvězda“, nebo oblíbená značka automobilů – jak jinak než s hvězdou ve znaku. Výsledkem je vtipná a čtivá sonda do duše úspěšného muže, který si nezadal s žádným režimem ani s polistopadovou ekonomickou mafií, avšak tuto knihu můžeme číst i jako kroniku posledních sedmdesáti let.

Chataření a chalupaření je fenoménem, který ve druhé polovině dvacátého století zasáhl téměř celou městskou populaci u nás. Slavní herci té doby nejsou výjimkou. Kniha Chalupáři stříbrného plátna podává čtivé svědectví o tom, jak naše filmové a divadelní hvězdy trávily odpočinek v zeleni, na rybách či ve venkovské hospůdce, jak zvelebovaly své letní příbytky a koho na svých rekreačních sídlech hostily. Mnohdy je k nim poutal tak silný vztah, že nakonec opustily Prahu – a našly na venkově i místo svého posledního odpočinku.
Součástí této nevšední publikace, která slouží i jako sborník tipů na hezké rodinné výlety, je bohatá fotografická dokumentace, díky níž konkrétní stavbu snadno najdete. Fotografie na svých výpravách za chatami a chalupami nezapomenutelných českých herců pořídil autor knihy Radek Laudin, novinář a publicista, který se dlouhodobě zabývá cestami do míst naší vlasti, jež jsou spojena se známými osobnostmi.
Herci, jejichž letní sídla naleznete v knize Chalupáři stříbrného plátna:

Jaroslav Marvan
Miloš Kopecký
Rudolf Hrušínský
Josef Kemr
Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský
Jan Werich
Helena Růžičková
Svatopluk Beneš, Martin Růžek a Karel Augusta
Miroslav Horníček
Vladimír Menšík
Vlastimil Brodský
Petr Haničinec
Jiří Sovák
Jiřina Šejbalová
Josef Vinklář
Radovan Lukavský
František Kreuzmann
Jan Pivec
Oldřich Nový
Libuše Pospíšilová
Ladislav Pešek

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své exmanželky Marty, jindy zase v dobře ukryté lesní ulici před vilou, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může také nad svým milovaným – už dopředu…
Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice.
Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?
Platí v životě a v erotice logika matematických implikací?
A platí v životě a v erotice vůbec nějaká logika?
Petr si příliš pozdě uvědomuje, že i zlatovlasá diva v bílém sexy kostýmku, pevně svírající volant stříbrného jeepu, může být černou Madonou. Dlouho se nechal rozmazlovat a utvrzovat v přesvědčení, že tuhle Bohyni ovládá, než poznal, že je tomu naopak. Že ho zdánlivě bezbranná a vášní zmítaná kráska dokáže nechat zničit hned dvojím způsobem – jednak rukou profesionála, jednak tíhou vzpomínek na život s ní a vyhlídkou na živoření po jejím odchodu.
A že cena, kterou bude muset zaplatit, aby se takovému trestu vyhnul, je vysoká až k nepřežití…

Krásná Karolína se vrací! Chvíle vítězství a manželského štěstí jsou záhy narušeny Jindřichovým příjezdem – Karolínu vyhledá muž, který ji provází celým jejím životem. Přináší zprávy, jež předznamenávají neutuchající bouři. Nepřátelé, ukrytí za dokonalými maskami, se blíží, postupují bezohledně vpřed a neštítí se jakýchkoli intrik a prostředků. Město, v němž se Karolína zotavuje po událostech na usedlosti svého manžela, však skrývá mnohá tajemství. Nebezpečí číhá na každém kroku – a je jen na Karolíně, aby zvítězila v dalším souboji nejen o vlastní život, ale také o životy svých nejbližších. Povstane i tentokrát z popela jako bájný Fénix a zlomí kletbu krutého osudu?

Pokud byste se krásné Newyorčanky Lily Bartové zeptali, co vlastně od života chce, obrátila by k vám svůj okouzlující pohled, nadechla by se… a pak by se pravděpodobně zarazila. Její osud je totiž plný paradoxů: je půvabnější než všechny její vrstevnice, ale ty už se dávno vdaly; zdá se být jako stvořená pro svět americké smetánky přelomu devatenáctého a dvacátého století, plný okázalého bohatství i citové chudoby, předstíraných ctností i skrývaných neřestí, ale pokaždé, když se objeví příležitost stát se jeho oslňující královnou, couvne a hledá své štěstí jinde. A tak se v jejím srdci, jen na první pohled ledovém, sváří láska i nenávist. To ovšem její četní nápadníci, kteří jí k nohám skládají vyznání i dary, netuší – jako by ji považovali jen za ten nejkrásnější šperk, jenž jim ještě chybí, aby dotvořil lesk jejich společenského postavení.
Jsou tu ale i jiní. Lawrence Selden, mladý právník, kterého jako by společnost bohatých a mocných přitahovala a odpuzovala zároveň, se snaží vidět Lily takovou, jaká ve skutečnosti je. I ona by mu ráda dala přednost před mnohem movitějšími – ale také prázdnějšími – ctiteli. To, že je tento cit oboustranný, však ještě neznamená, že dojde naplnění…
Ve strhujícím dvoudílném románu americké klasičky Edith Whartonové – mimochodem vůbec první ženy, která získala Pulitzerovu cenu – před námi ožívá mistrně vykreslená plejáda postav, které prožívají svůj „americký sen“ a touží po ukojení svých vášní ve víru sebevědomí i nejistoty. Autorka, jež byla součástí světa „horních deseti tisíc“, avšak dokázala si od něj zachovat kritický odstup, ho vidí bez příkras, ale také s pochopením a humorem. I proto je její sonda do duše vášnivé ženy, kterou by dnešní „arbitři morálky“ označili za „zlatokopku“, čtivá i dnes.
Z anglického originálu The House of Mirth přeložila Jana Srbová.

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku:
„Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž.
Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“

„Už před časem jsem řek, že se můžete těšit na pokračování mý první knihy Rebel, který bude ještě odvážnější. A sliby se maj plnit.
Za ty tři roky se v mým fotbalovým i osobním životě změnila spousta věcí. Jak asi víte, říkám, co si myslím – a teď už nemám ani důvod cokoli zamlčovat. Proto se na stránkách týhle knížky dočtete pravdu o tom, jakej byl můj konec na Spartě, co jsem prožíval v Budějkách, proč jsem tak rychle zmizel z Mostu… Těšit se můžete i na otevřený vyprávění o změnách, se kterejma jsem se musel vyrovnat ve svým soukromí.
Nikoho z lidí, který jsem na svý cestě potkal, nešetřím – oni mě taky nešetřili.
Před žádným tématem neuhýbám.
A ničeho nelituju.
Takže si uvařte silný kafe a račte vstoupit.
Váš Tomáš Řepka“

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala v době příprav na druhou světovou válku a pak i během ní o všem podstatném. Stejně nepravdivý by však byl i názor, že toto zákulisní a v mnohém dodnes nezmapované dění zůstalo zcela bez vlivu na vývoj událostí.

Známý spisovatel a publicista Roman Cílek nám v VIII. svazku Edice Český ČAS umožňuje nahlédnout za oponu nacistických tajných služeb. Toto „poodhrnutí“ je unikátní v tom, že v průběhu několika desetiletí osobně vyzpovídal celou řadu aktérů akcí, které od nástupu Adolfa Hitlera k moci až do pádu „třetí říše“ změnily běh dějin, a navštívil mnohá „místa činu“. Cynicky chladnými, do posledního detailu připravenými skutky nacistických zločinců nás bude provázet zejména Heydrichův špičkový agent Alfred Helmut Naujocks, jenž působil prakticky po celé Evropě. Tehdejší Československo ve smyslu dějiště, stejně jako jeho agenti, hrají v knize významnou roli, ať už se jedná o vraždu Ing. Formise, který svým vysíláním působil proti Hitlerovi, kompromitaci sovětského maršála Tuchačevského, ústící až v jeho popravu, zapojení do „případu Venlo“, který nechybí v žádné učebnici adeptů špionáže, stejně jako o působení sicherheitsdienstu před Mnichovským diktátem a v souvislosti s ustavením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava.

Rejstřík zbraní nacistických tajných služeb vyniká propracovaností i šíří, jen namátkou uveďme vraždy, únosy, vydírání včetně zapojení prostitutek, padělání dokumentů a bankovek… Nad ochotnými a všeho schopnými agenty Naujocksova typu temně ční ti, kteří zlu sloužili nejhorlivěji: vůdce Adolf Hitler, zdánlivě žoviální „Reichsheini“ Heinrich Himmler a ďábel v lidské podobě Reinhard Heydrich. Ti všichni, stejně jako široká plejáda dalších postav, před námi ožívají díky výjimečnému rukopisu Romana Cílka, jenž zasvětil desítky let hledání stop, zanechaných Hitlerovými služebníky zla.

Jak můžeme odhalit skutečnou – tedy častou skrytou – tvář českých dějin, a to zejména těch starších, když i na události zcela nedávné nahlížejí jejich aktéři i svědci mnohdy zcela protichůdně? Lze bez výhrad věřit dávným kronikářům, nebo naopak považovat za univerzálně platnou tezi, že „dějiny píší vždy vítězové“?
Pravda obvykle bývá někde uprostřed – a Jan Bauer, známý spisovatel a publicista, se k ní v sedmém svazku Edice Český ČAS snaží přiblížit z různých stran a úhlů, vždy však formou zasvěcenou a čtivou.
V této knize můžeme sledovat vpád Dórů do mykénského světa a snít o tom, že předkové dnešních Řeků přišli z České kotliny, hledat Marobudon i Wogastisburg, pátrat po bájném českém vojevůdci Tyrovi alias Čestmírovi, zjišťovat, která z lebek svatého Vojtěcha je ta pravá, sejmout cejch zrádce ze svatého Vintíře, pídit se po autorovi Dalimilovy kroniky či po templářském pokladu, pobavit se líčením podivného obléhání hrádku Sion (byť konec jeho pána už tak veselý nebyl), zamýšlet se nad smrtí Jana Žižky z Trocnova, Albrechta Habsburského, Ludvíka Jagellonského, Tychona Brahe, blatského sedláka Kubaty či Milana Rastislava Štefánika, dojímat se osudem šlechtičny, kterou si Bohuslav Balbín ztotožnil s Bílou paní… A kdy vlastně vymřeli Přemyslovci, v roce 1306, nebo o víc než dvě století později? Opravdu Valdštejn zradil císaře? A pocházel snad Adolf Hitler z Čech?
Takových otázek nabízí tato publikace ještě mnohem víc. A jistě nevadí, že na ně nedává jednoznačné odpovědi – vždyť tak mnohdy nečinili ani současníci popisovaných událostí, a pokud ano, lze na jejich výroky pohlížet tu s pobavením, tu s oprávněnou skepsí. Ať už se nad stránkami této knihy budete pobaveně usmívat, nebo skepticky ušklíbat, věříme, že přinejmenším rozšíří a zpestří váš pohled na „jasné“ okamžiky a křižovatky naší historie.

Výbor z básnické tvorby Ireny Žantovské Zahrada soch vznikl na půdorysu sbírky z roku 2003 (první vydání bylo také podkladem pro scénickou montáž poesie, baletu a animovaných koláží Miroslava Huptycha – CD s hudbou Tomáše Reindla k představení vyšlo v roce 2010). Nejedná se však o klasickou reedici, ale o vydání rozšířené o řadu básní nových, dosud povětšinou nepublikovaných, jež tak představuje básnířčinu tvorbu od 80. let po současnost.
Zahrada soch se tedy rozšířila. Objevily se v ní nové cesty a zákoutí, jež vzbuzují zvědavost návštěvníků zahrady svou neokázalou architekturou, plnou náznaků jitřících fantazii. Je to táž i jiná zahrada, neboť to nové v ní působí tak přirozeně, jako by bylo od samého počátku součástí zahrady původní, v níž (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou, v níž: „Pro dozrálá slova/ šplhám po stále/ tenčích/ větvích…“ V níž sochy nejsou sošné, neboť mají schopnost rozmlouvat v náznacích polozapomenutých gest k těm, kteří jsou připraveni nechat poezii vejít do svého nitra, do své zahrady soch, metafor a tajemství, která trvají, neboť měla dar dotknout se našich srdcí.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí.
Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor.
Nechte se překvapit!

Řekl-li kdosi moudrý, že při četbě beletrie bychom měli mít pocit, jako by nás kdosi s prvními řádky vtáhl do bezhlavě rozjetého auta a s posledním slovem opět vyhodil na chodník, splňuje novela Jindřicha Kabáta tento postulát velmi důsledně. „S Grohem se to mělo tak, že ho jednou prostě vyplivlo potrubí.“ – tak zní první věta strhujícího příběhu muže, který se na jednu stranu vymykal svou inteligencí a svým životním stylem, na druhou však dokázal vždy splynout s davem a vzít si z dané situace to, co potřeboval, ať už byl váženým vědcem, nebo bezdomovcem (dobrovolným? – to je jen jedna z mnoha otázek, která nás při četbě napadne). Geniální, nešťastně šťastný, nedisciplinovaně disciplinovaný Groh a jeho životní partnerka Gina se scházejí a rozcházejí – a opět se můžeme jen dohadovat, zda vinou osudu, nebo jich samých. Groha jako by nikdo neviděl, a přesto zanechává svou stopu ve středisku sociální pomoci, v klášteře i v tajemné státní instituci, jejímuž účelu nikdo příliš nerozumí. Jen díky tomu dokáže proniknout až do jádra mafie, pyšnící se jistotou, že její špinavé obchody nemůže zvenčí nikdo rozkrýt. Kdyby jen kmotři věděli, že všemi zapomenutý muž bez domova vidí až do nitra jejich černých duší a černého stroje ďábelských zisků! To, že přitom Groh přežije jen zázrakem, snad ani není třeba zdůrazňovat.
Autor, psycholog a bývalý ministr kultury, jenž z politiky po dvou letech odešel na vlastní žádost stejně čistý, jako když do ní vstupoval, rozehrál díky zevrubné znalosti prostředí vyvrženců i státního aparátu hru s hlavním hrdinou – a také se čtenářem, jenž musí přemýšlet, zda smyčky a zákruty příběhu existují v Grohově, nebo jeho vlastní hlavě, potažmo v temném potrubí pod zdánlivě nudným městem. Jedno je však možné říci s jistotou: bude tuto novelu číst se zatajeným dechem.

Každodenní život obyvatel Českého království za první světové války jako by dnes již tonul v mlze, ukryt přirozeným během času, ale i mnohem temnějším obdobím nacistického teroru o čtvrtstoletí později. Jako by světovou válku (teprve později označovanou přívlastkem „první“) připomínaly jen mechem obrostlé pomníčky padlých na návsích našich obcí.
Přesto se jedná o období navýsost zajímavé i barvité – byť na barevné škále převládají šedá a černá, teprve v samém závěru války překryté barvami vlajky nové republiky. To, že tyto nové barvy byly původně jen dvě, je jen jednou z mnoha nepříliš známých skutečností, o nichž se dočtete v této knize.
Život obyčejného člověka je však jen výjimečně spjat se státními symboly či představiteli, a tak se – po nezbytném historickém úvodu, pojednávajícím o příčinách války, jejím průběhu a klíčových osobnostech a o českém protirakouském odboji – můžete začíst do kapitol o tom, co Češi za války četli, jak se (ve stále ještě vzácných) chvílích odpočinku bavili, čím cestovali, co jedli a jak se oblékali, jaký byl život ve městě i na venkově, co prožívaly za válečných dnů děti a ženy, jak se navzdory nelehké době rozvíjely česká kultura a české školství či jak se proměnily rodinné a sexuální vztahy nebo postavení církve. Zvláštní pozornost je věnována těm, kteří – většinou nevolky – oblékli rakouskou uniformu, stejně jako české válečné ekonomice a národnostním menšinám na našem území.
Věříme tedy, že šestý svazek Edice Český ČAS čtivou formou „seškrábe mech ze zapomenutých pomníčků“ a osvětlí zejména mladším čtenářům nelehká léta, v nichž se rodila naše nezávislost.

Jmenuje se Pravdomil, ale říká si Bill. Je mu devět, ale strašně by si přál být dospělý. Byl zvyklý na velkoměsto, ale musel se kvůli špatnému vzduchu přestěhovat na maloměsto. Má malou sestru, ale raději by byl zase jedináčkem, protože to ho všichni obskakovali a on se nemusel starat o to malé, věčně plačící a počurané mimino.
Jediné, co by neměnil, jsou jeho kamarádi: Bedna, který si ví se vším rady, Bůček, jenž spořádá všechno, co je k jídlu, a konečně hlava party, srdnatá dívka Madla, na kterou si Bill tak trochu myslí.
Není dne, aby nezažili nějaké dobrodružství. Ale ať už chytají zloděje, vyrážejí na koupaliště, účastní se halloweenského průvodu, jedou na školní výlet, zkoušejí si zapálit svou první cigaretu, pomáhají blízkým nebo vydělávají peníze na Bůčkův narozeninový dort, pokaždé si dokážou poradit, každý problém hravě překonat a z každé chyby si vzít ponaučení.
Tak se také stane, že si Bill pod vlivem svých přátel uvědomí, že není důležité, kolik mu je let nebo kde žije, že není ostudou, když se stará o svou malou sestřičku, ale že nejdůležitější ze všeho je mít kolem sebe lidi, na které se můžete za všech okolností spolehnout. A na ty má Pravdomil (kde jen ti jeho rodiče na tohle jméno přišli?) opravdu nebývalé štěstí.
Dětská kniha Davida Laňky oplývá humorem a schopností získat si čtenáře bez rozdílu věku. Příběhy hlavního hrdiny a jeho přátel jsou psány svěžím jazykem s často až „pábitelskými“ pointami, které dokážou překvapit a přinést dětem poučení obratně a nenásilnou formou. A i díky ilustracím Markéty Vydrové si jistě vzpomenete na francouzskou „Mikulášovu“ sérii.
Úspěšná kniha nyní vychází ve druhém vydání.

Přestože už dávno není tím lamačem ženských srdcí, jakým býval v osmdesátých letech, stále zůstává impozantní osobností hereckého i veřejného života. Přestože se netají tím, že si občas dá skleničku navíc, a jeho vášeň pro cigarety je tak silná, že se stal chodící reklamou na kouření, stále ho mnozí vnímají jako vzor. Přestože už bezmála čtyřicet let platí za největšího elegána českého filmu a mohl by mít každou ženu, na kterou ukáže, stále zůstává se svou manželkou Andreou – a jejich vztah je stejně pevný jako stisk jeho ruky.
Jeho jméno je jedním z nejzvučnějších jmen českého divadelního i filmového herectví a jeho osobnost je stejně pestrá, zemitá a vášnivá jako charaktery postav, které ztvárnil. Nahlédněte prostřednictvím této knihy do života a srdce Jiřího Bartošky, muže, který možná stárne fyzicky, ale uvnitř je stále tím třicetiletým „ranařem“, jenž prožívá každý den tak, jako kdyby byl jeho poslední.

Jiří Adamíra patřil k nejlepším českým hercům druhé poloviny dvacátého století. Jeho úchvatné herecké výkony byly vystavěny nejen na nesporném talentu, ale také na pronikavém intelektu, hlubokých znalostech, přemýšlivosti o rolích a zodpovědnosti k divákovi. S jeho fascinujícím osobním charismatem se pojila i přesná dávka odzbrojujícího suchého humoru a ironie. Vedle obdivuhodné kariéry, lemované stovkami dokonale ztvárněných rolí, prožil také zajímavý osobní příběh, bohužel předčasně ukončený zákeřnou nemocí.
Vůbec první publikace, věnovaná tomuto velkému herci, přibližuje obě zmíněné životní linie Jiřího Adamíry nejen na základě důkladného studia všech dostupných zdrojů, ale také díky unikátním a nepublikovaným výpovědím kolegů, životních partnerů a přátel. Za všechny jmenujme životní partnerky Hanu Maciuchovou a Ljubu Benešovou, syna Marka Adamíru či kolegy Miroslava Krobota, Josefa Vinkláře nebo Jana Kačera.
V roce 2014 obdržela kniha Čestné uznání v mezinárodní soutěži E. E. Kische.

Tělo krásné a slavné scénáristky Leony Maxové bezvládně padá ke dnu bazénu u jejího letního sídla. Kdo měl zájem na tom, aby v něm našla hrob nejen ona, ale i tajemství horkého léta 1990? Leonu však její hosté naštěstí vytáhnou právě včas, aby ji místo smrti čekalo „jen“ kóma. U jejího lůžka, na němž leží ve svém „šípkovém světě“, se střídají ti, kteří doufají, že co nevidět procitne, ale možná i někdo, kdo si zoufale přeje pravý opak a lituje, že se jeho temné dílo nezdařilo…
A co se odehrává za zavřenými víčky sexy a tajemné ženy, které bulvární média přezdívají Kleopatra? Jsou to rafinované milostné hrátky s výrazně mladším milencem Kryštofem, při kterých oba stoupají až k nebeským branám rozkoše? Nebo snad neblahé tajemství onoho prvního porevolučního léta, kdy Leona vůbec nebyla v Paříži, ale inkognito v Praze, a zahlazovala stopy mladistvého hříchu? A kdo všechno tohle ví?
Buď jak buď, Leona procitá. A ne všichni jsou nadšeni. V jejím bezprostřední blízkosti je někdo, kdo svou pomstu hodlá dotáhnout do konce, i kdyby ho to mělo stát vlastní život.
Leona a Kryštof musí potlačit palčivou touhu po společné slasti, kterou si museli tak dlouho odpírat, a najít vraha dřív, než on zjistí, kdo všechno zanechal černou stopu v jeho i Leonině životě.

Recenze:
http://literarnikoutek.blogspot.cz/

Teplá letní noc, večírek je v plném proudu, když náhle zhasnou světla. Pětice dívek se rozhodne zkrátit si dlouhou chvíli vyvoláváním ducha Krvavé Mary. Je to jen mámení vybičované fantazie, nebo se v zrcadle skutečně objeví přízrak znetvořené ženy a vtáhne je do temnoty?
Od chvíle, kdy se Nancy Williamsová postavila před zrcadlo se svíčkou v ruce a zašeptala „Krvavá Mary, mám tvé dítě…“, jsou životy všech dívek ve smrtelném nebezpečí. První brutální vraždu následuje jen o den později další a z poklidného městečka se stává šílencova aréna. Nebo je za vším přízrak Krvavé Mary?
Nancy ví, že musí bestiálního vraha dopadnout dřív, než on najde ji. Hraje se na život a na smrt a přežít může jen ten, kdo odhalí pečlivě skrývané tajemství…

Přemyslovci… Jméno bájného českého rodu zas a znovu rezonuje v našich myslích i srdcích. Dynastie, která se vynořuje z šera českých dějin a po mnoha vzestupech i pádech se stává jedním z nejvýznamnějších stavebních prvků naší historie...
V knize Hříchy a vášně přemyslovských králů nahlíží známý spisovatel a publicista Jan Bauer na přemyslovské krále (a jejich předchůdce knížata) nejen jako na historické osobnosti, ale hlavně jako na muže z masa a kostí. Muže vášnivé, hříšné, plné lásky i nenávisti… Vždyť i všemocný vládce je také – a především – člověk. A příslušníkům přemyslovské dynastie vskutku nebylo nic lidského cizí.
Ve výčtu „pikantních historek“ samozřejmě nemůže chybět morganatický vztah Oldřicha a Boženy, stejně jako Břetislavův únos Jitky. Pokusíme se odhadnout, jestli měl vůbec první český král Vratislav víc manželek, nebo konkubín, či zda byl druhý český král Vladislav „pod pantoflem“ své pozoruhodné manželky Judity, zastavíme se u rozvodu Přemysla Otakara I., zamyslíme se, zda měl pravdu Josef Pekař, když napsal, že Václav I. přebýval na hradech „ku kratochvílím vystavěných“, i nad tím, co si asi „král železný a zlatý“ myslel, když si vedl k oltáři o dvaatřicet let starší nevěstu. A kam zmizela jeho milenka Anežka, řečená Palceřík? Bylo největším hříchem jeho druhé manželky Kunhuty to, že nechtěla zaplatit za tehdy tak exotické lvy, nebo tento poklesek bledne ve srovnání se vztahem se Závišem z Falkenštejna, ojedinělým i v evropském měřítku? Jak dokázal spojit Václav II. v jednom těle bujného milovníka i neurotického básníka? A lze uvažovat o tom, že Václava III. nechala zavraždit zhrzená milenka?
Nakoukneme také pod pokličku rodinných vztahů, kdy výběr nového panovníka znamenal leckdy horké chvilky pro kandidáty trůnu i pro stále ještě mladý – a nepříliš stabilní – český stát. A zvláštní pozornost je věnována vraždám českých panovníků – a to nejen Václava III., jehož smrtí hlavní přemyslovská větev vymřela po meči.
Avšak nikdo ji už nikdy nevymaže z našich dějin. I proto je dobré a zajímavé přečíst si o tom, jací byli muži, kteří psali naše dějiny, i jaké ženy je často velmi umně ovládaly.

Až pod samotnou střechou tribuny stadionu Na Julisce, v proskleném prostoru s úžasným výhledem, se po celou sezonu 2012/2013 odehrávala ojedinělá setkání. Spisovatelka Zuzana Maléřová zvala k důvěrným hovorům o životě, o lidském usilování, trápení, štěstí i sebepoznání přední umělce i zástupce fotbalové Dukly. Jejími hosty byli např. zpěvačka Marta Kubišová či herci Naďa Konvalinková, Jana Synková, Táňa Fischerová, Barbora Srncová a Stanislav Zindulka, z řad Dukly pozvání přijali např. Luboš Kozel, Patrik Gedeon, Petr Kostelník, Michal Kolomazník, Petr Malý, Tomáš Berger, Günter Bittengel, Ivan Lietava a další.
Milan Švihálek v doslovu napsal: „Příběhy z tribuny jsou knížkou, jejímž jevištěm je sport. Nejde však o vyprávění, z něhož bychom mohli vyčíst informaci o výsledku utkání nebo o tom, jak zázračně kdo chytil penaltu. Ale ani Ota Pavel nepsal o brankách, bodech a vteřinách, ale o životě. Nechci být patetický, ale jsem přesvědčen, že Zuzana Maléřová je Otou Pavlem v sukních. Její schopnost vciťování se do často velmi klikatých životních osudů je nezměrná. Svá vyprávění formuluje s pokorou, prostě, jednoduše a valašsky zarputile. Pracuje s krátkými větami. Její úsečný styl připomíná vesnického ogara, zatloukajícího hřebíky. Hned po prvních větách se však pozná moudrost, ohleduplnost a talent.“
Významnou součástí knihy jsou fotografie Vlada Bohdana, grafickou úpravu provedl Filip Skalák.

Krásná Seleina, paní Solnohradu a dědička vzácných solných pramenů, právem pokládá své „slané dědictví“ za prokleté. Vždyť jen kvůli němu přišla o milovaného muže Jakuba Šóšu a ocitla se ve vynuceném manželství s tyranem Arvanem Révaiem. Když hrad dobude Jakubův bratr Ctibor, Révai zbaběle uteče a Seleinu nechá napospas osudu. Netuší, že mrtvé novorozeňátko má zdravého bratříčka… Rytíř Ctibor, hnán touhou po pomstě za bratrovu smrt, je přesvědčený, že právě Seleina může za všechno zlo, které postihlo jeho rodinu, a tak zpočátku nemá s mladou ženou slitování.
Seleina nevěří, že po utrpení s Arvanem dokáže ještě někoho milovat, a úzkostlivě střeží tajemství – její syn a právoplatný dědic Solnohradu žije! Touží po svobodě, jenže tu jí Ctibor tvrdohlavě odpírá. Navzdory tomu se do jejich srdcí pomalu vkrádá láska. Musí však čelit intrikám podlého Arvana, jeho bezohledné sestry Izabely, zhýralé baronky Matildy i Ctiborovy sestry Jolandy. Často bojují o holé přežití… Ale láska je jako nesmírně odolná květina a dokáže vyrašit i za těch nejkrutějších mrazů či v temném vězení hradní věže.
Ze slovenského originálu Prekliata láska přeložil Josef Pepson Snětivý.

Silvio Berlusconi je jméno, které znají i ti, kteří se jinak o politiku nezajímají. Není divu – jde o osobnost formátu, jenž „běžné“ politiky, kteří „nezanechají stopu“, výrazně přesahuje, ať už v dobrém, nebo i méně obdivuhodném slova smyslu. Všímat si pouze jeho kontroverzních kroků by však bylo poněkud povrchní. Vždyť tento vzrůstem nevelký muž se ze sotva středostavovských poměrů vypracoval v mediálního magnáta, světoznámou osobnost, jednoho z nejbohatších Italů… a také nejdéle sloužícího italského premiéra od druhé světové války. Po poměrně obtížných začátcích se Berlusconi nejprve etabloval ve stavebnictví, aby pak zahájil cílevědomou cestu za dominancí na italském mediálním trhu. Dosáhl toho i díky umnému využívání mezer v zákonech a „správným“ konexím. Podpořen také vlastnictvím fotbalového velkoklubu AC Milán, který vytáhl z existenčních problémů až na světové výsluní, získal celonárodní věhlas, takže stát se politikem bylo vlastně logické…
Kniha mladé autorky, důvěrně obeznámené s italským prostředím, se však zabývá také jeho soukromým životem. A který další světový politik se může „pochlubit“ takovou řádkou skandálů, v nichž hlavní roli hrála jeho náklonnost ke krásným ženám?
Silvio Berlusconi je zkrátka Ital se vším všudy – i proto byl úspěšný ve všem, do čeho se kdy pustil. Jak oněch úspěchů dosáhl, to už je věc jiná. I tady nás autorka poutavě provádí zákoutími italské politiky a ekonomiky i jejich propojení s mafií. Navzdory mnoha soudům se Silvio Berlusconi vždy znovu zjevil jako „bezúhonný“. Je jen na vás, zda mu podobné vysvědčení dáte i vy. Naše kniha, vůbec první v češtině, která se tomuto politikovi, magnátovi a Casanovovi v jedné osobě věnuje, vám k tomu budiž zasvěceným a čtivým průvodcem i rádcem, obohaceným mimo jiné o exkluzivní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem.

Trailer ke sbírce: http://www.youtube.com/watch?v=n1bycn7XYzM

2/3 chlapa je druhou sbírkou básní Petra Soukupa, která si jako hlavní úkol klade pobavit, byť neúmyslně. Sbírka je taková, jaký je její autor. Básně jsou krátké a občas se ani o básně nejedná, spíše hesla, slogany, nebo glosy. S nadhledem se dívá na mezilidské vztahy, (nejen) intimní styky, časté nešvary, ke kterým se i sám přiznává. S češtinou nakládá po svém a více řeší originalitu než gramatiku a zbytečnou úctu k pravidlům, která by ho mohla svazovat. Do co nejkratšího textu vpašovává několik významů, které nejsou vždy jasné na první přečtení. Už samotné nadpisy dávají najevo, že jde hlavně o hru se slovy. Texty doplňují ilustrace grafika Aleše Čumy, který je znám jako autor a zpěvák skupin Bratrstvo, Berlin, Park, Narvan, nebo Suzaplay. Čuma dává básním další rozměr. Sbírka 2/3 chlapa není pro čtenáře poezie, kteří ve verších hledají další životní smutek, ale pro lidi, kteří se životu umění zasmát a z handicapu nedělají nevýhodu, nýbrž přednost a výjimečnost.

Leporelo Zvířátka ze ZOO vzniklo díky spolupráci hudebníka, prozaika a básníka Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Verše, které navzdory své zvukomalebnosti a jednoduchosti nepostrádají vtip a humornou nadsázku, vykouzlí úsměv na dětské tváři tím spíš, že jdou ruku v ruce s obrázky, jež pohodou a radostí ze života přímo dýchají. Děti tak budou mít pocit, že zvířátka ze ZOO jsou jejich kamarádi, a získají k nim přátelský vztah – leporelo tedy plní i výchovnou a vzdělávací funkci. Nemluvě o tom, že velmi dobře poslouží i jako první čtení.
Nejmenší děti si mohou prohlížet veselé obrázky, těm o trochu větším jejich rodiče přečtou doprovodné básničky a ty ještě trochu větší si je mohou díky velkým tiskacím písmenům přečíst i samy. Leporelo Zvířátka ze ZOO tak potěší všechny děti od narození až do osmi let.

Do posledního dílu slavného románu Elizabeth Gaskellové vstupujeme v okamžiku, kdy se Margaret vyrovnává nejen se ztrátou matky, ale i s pocitem, že o ní pan Thornton bude smýšlet jako o lhářce. Elizabeth Gaskellová jako by tu pod clonou smyslu pro čest a pravdu a chladného obdivu vůči miltonskému továrníkovi nechávala problesknout první paprsky lásky – avšak ví o nich jen autorka a vnímavá čtenářka, Margaret sama si je zatím neuvědomuje.
John Thornton naopak přiměje svou matku, aby vyhledala Margaret – slíbila přece umírající paní Haleové, že jí bude nápomocná v okamžicích, kdy by dívka mohla zakolísat. Stále se totiž vrací k okamžiku, kdy ji u nádraží spatřil s cizím mladým mužem. Ví, že mu Margaret lhala, ale cítí, že se tak nestalo z nízkých pohnutek. Pevné, leč poněkud povýšené zásady paní Thorntonové se však od Margaretiny hrdosti odrazí jako kámen vržený proti skále.
Na scénu přichází pan Bell, Margaretin kmotr, oxfordský přítel jejího otce a pronajímatel Thorntonovy továrny v jednom. Laskavý starý tutor si okamžitě získá dívčino srdce. Navíc postřehne, že napětí mezi Margaret Haleovou a Johnem Thorntonem zdaleka nepramení jen z rozdílných názorů na uspořádání společnosti. Se svou domněnkou se svěří panu Haleovi, ten však jen nevěřícně potřásá hlavou. To je také jedna z posledních věcí, které tento nešťastný vdovec a bývalý pastor ještě stačí v životě učinit, neboť záhy nato umírá v oxfordské koleji pana Bella, kam ho přijel navštívit.
Margaret je zcela ochromena zármutkem, a vděčně tedy přijímá azyl v londýnském domě své tety, v němž strávila dětství – paní Shawová i její dcera Edith s rodinou se vracejí z Korfu. Zahálčivý život, zpestřený jen krátkou návštěvou Helstone, která Margaret stejně spíš roztrpčí, než uchlácholí, ji pohříchu příliš neuspokojuje. Myšlenky na pana Thorntona i na ty, kteří ji opustili, stále trápí její srdce. Pan Bell – ani tomuto gentlemanovi není dáno dožít se konce románu – z ní učiní bohatou dědičku, Margaret však cítí pouze vděčnost, nikoli štěstí.
Kdesi daleko, na průmyslovém severu, zatím John Thornton svádí předem prohranou bitvu o záchranu své továrny. Jeho noční rozhovor s matkou je jedním z nejsilnějších momentů celé knihy a jako by nasměroval zbývající text ke zrychlenému, vášnivému rozuzlení. Dokáže se pokořený továrník znovu narovnat? Bude právník Henry Lennox, jenž byl už kdysi dávno ve slunném Helstone odmítnut, napodruhé úspěšný? A od koho nakonec Margaret přijme ten nejkrásnější zásnubní dar – uschlé růže, jež vyrostly právě tam?
Z anglického originálu North and South přeložila (vůbec poprvé do češtiny) Jana Srbová.

Jan Pivec, to je nepřehlédnutelný titán našeho herectví – a zdaleka nejen díky stejně nepřehlédnutelné postavě. Chlapec ze slušné, ale nepříliš zámožné rodiny z pražských Vinohrad měl od dětství jedinou touhu: stát se hercem. Houževnatost, s níž šel za splněním svého snu, mu pomohla překonat nemilovaná studia i hladová kočovná léta – a hle, po úspěšném bratislavském angažmá se Jan v pouhých sedmadvaceti letech ocitá na prknech naší první scény! Národnímu divadlu zůstal věrný až do odchodu na odpočinek, nedá se však bohužel říct, že by i ono bylo vždy věrné jemu, v tom se jeho osud nelišil od údělu mnoha jiných velikánů. I přes tento nevděk však ztvárnil nespočet nesmrtelných divadelních rolí, jmenujme jen Mefista, Jaga či Falstaffa.
Také u filmu si Jan Pivec musel své místo tvrdě vydobýt – a dokázal mistrovsky zahrát postavy na obou charakterových pólech, vždyť těžko může být nesourodější dvojice než například věčný milovník Stáňa Jarský a „liška ryšavá“ Zikmund Lucemburský. Musíme však přiznat, že jen nemnozí režiséři měli odvahu svěřit mu filmové či televizní role. Otakar Vávra, František Filip, Vladimír Slavínský a někteří další ji však naštěstí nepostrádali, a tak můžeme i dnes se zatajeným dechem sledovat jeho herecké umění.
Dozvíme se také leccos o jeho dětství, zálibách a názorech na veřejné i umělecké dění a nakoukneme i pod pokličku soukromého života Jana Pivce. A protože se jeho mistrovství navždy otisklo do srdcí nejen diváků, ale i jeho kolegů, můžete si ve druhém, rozšířeném vydání úspěšné knihy Davida Laňky přečíst mimo jiné i dosud nepublikované vzpomínky třeba Jana Skopečka, Antonína Hardta, Josefa Větrovce či Rudolfa Jelínka. Věříme, že díky poutavému textu a fotografiím mapujícím jeho soukromý život i největší role před vámi Jan Pivec ožije jako obdivuhodný – a přece vždy charakterní – velikán českého divadla a filmu.

Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl:
„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně.
Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“

Recenze:
http://www.literarium.cz/
http://www.webmagazin.cz/
http://www.literarium.cz/
http://ostrovknih.cz/
http://www.klubknihomolu.cz/
Rozhovor s autorem: zde

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.
Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves.
Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným.
Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Kdybychom posuzovali dějiny očima školního dějepisu, byla by to jen snůška jmen a těžko zapamatovatelných dat. Naštěstí existují ještě jedny dějiny, dějiny plné vzrušujících a záhadných příběhů.
Čtvrtý svazek Edice Český ČAS Vám předkládá osmadvacet příběhů z českých a moravských dějin, které spojují slova „bílá místa“. Většinou vycházejí z hypotéz a domněnek vážených historiků i amatérských badatelů, kteří se nebáli „jít s kůží na trh“. Mnohdy jsou jejich tvrzení přinejmenším diskutabilní, často jen nadhazují otázku, na niž zatím neznáme odpověď a kdo ví, zda kdy znát budeme. V každém případě jsou to příběhy nanejvýš poutavé a vzrušující.
Zamyslíme se třeba nad tajemným masakrem v Býčí skále, nad původem keltského zlata i slovanských etnik na našem území, budeme pátrat po hradech Krokových dcer, po sedmeru bájných přemyslovských knížat i po místě posledního spočinutí knížete Svatopluka, Prokopa Holého či popravených českých pánů, půjdeme ve stopách blahoslaveného Podivena, mstitele knížete Václava, řekneme si, odkud se vzal Jaroslav, „vítěz nad Tatary“, budeme si vyprávět o smrti prvního Habsburka na českém trůně i vzoru tehdejšího rytířstva Jana Lucemburského, pobaví nás příběh o Lžiwaldemarovi ve službách Otce vlasti či to, jak se nakonec Rožmberkům nevyplatila smyšlenka o jejich italském původu, vzpomeneme tajemné kaple Božího hrobu na Dobytčím trhu i polského vzdorokrále husitů Zikmunda Korybutoviče, bájnou rudolfínskou dobu nám představí ten, po němž byla nazvána, stejně jako pochybný alchymista Kelley, překvapí nás příběhy o tom, jak proslulý Casanova upravoval libreto Mozartovy opery či o možná prvním letci v dějinách lidstva, jenž obýval chaloupku na jihočeské samotě…
Zvláštní pozornost pak věnujeme pozoruhodným a záhadným ženám – „královně“ Emmě, manželce Boleslava II., krásné Oldřichově choti Boženě, sestře svaté Anežky České Blaženě, jež byla nejprve málem svatořečena, aby byla zanedlouho označena za kacířku, či zachránkyni Václava IV. Zuzaně.

Zdraví máme jen jedno, a proto nás zajímá, jak se o ně starat a jak je o ně pečováno ze strany institucí, které si platíme – lékařských zařízení. Média nás někdy přesvědčují o tom, že v českém zdravotnictví je všechno špatně, vybírají převážně jen negativní či dokonce poplašné zprávy ve snaze zaujmout, šokovat, někdy dokonce až manipulovat veřejnost. Jenže nic na světě není černobílé. O tom jsme se přesvědčili v rozhovorech s deseti špičkovými odborníky z různých medicínských oborů – od diabetologie, endokrinologie a revmatologie přes neurologii, kardiologii a radiodiagnostiku až po chirurgii či válečnou medicínu, přičemž svěží názory vnesl do knihy také o generaci mladší Lukáš Pollert.
Oslovili jsme vynikající kapacity z těchto oborů a položili jim desítky otázek, z nichž některé se prolínají celou knihou. Každý ze zpovídaných lékařů na ně odpovídá trochu jinak a poskytuje tak další svědectví o různorodosti a hloubce světa medicíny. Jiné jdou přímo ke specifice jednotlivých oborů a snaží se aspoň trochu osvětlit místo, které zaujímají na zdravotnické mapě – se zvláštním přihlédnutím k tomu, co v dané oblasti můžeme pro své zdraví udělat sami.
Kniha je tak pozoruhodným svědectvím o stavu našeho zdravotnictví, sbírkou poutavých názorů osobností, jež mají co říct, avšak stejně dobře poslouží všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké jsou dnešní medicínské trendy i předpovědi a jak zůstat zdravý – což je bezpochyby cílem nás všech.

České dějiny či historie Českých zemí, to je bezedná pokladnice příběhů. V každém z nich – a to zcela bez výjimky – se ještě dnes dá najít cosi navíc, cosi utajeného či nevyřčeného; vždy je tu „ještě něco“, co nám historici zatajili, ať už z jakýchkoli důvodů. Tato kniha je naopak čtivým a zajímavým podnětem pro přemýšlení o věcech i dějích, které zůstaly dosud v obecně známých dějinách skryty, a také návodem k tomu, jak je odhalovat a interpretovat. Zaměříme se na první Slovany na našem území, přičemž postava Praotce Čecha vzbuzuje mnoho – možná pro někoho až pohoršlivých – otazníků, připomeneme si krvavé zúčtování Přemyslovců se Slavníkovci a Vršovci a husitů s Adamity, blíže se podíváme na vraždu Břetislava II., stejně jako na nešťastnou bitvu na Moravském poli, vysvětlíme celoživotní nenávist Elišky Přemyslovny a její jmenovkyně Rejčky, zamyslíme se nad smrtí Jindřicha z Lipé, partnera posledně jmenované dámy, zvláštní pozornost věnujeme poněkud temné postavě na českém trůnu Václavu IV., tajemnému Žitovi i nešťastnému Johánkovi z Pomuku, popíšeme křižácká tažení Zikmunda Lucemburského i jeho podezřelou smrt, kterou mu možná připravila sama jeho choť, hříšná Barbora Celjská, budeme svědky napravení Mikuláše Dačického z Heslova a naše líčení rozmarných i krutých epizod završí bestiální řádění císařského levobočka dona Julia Caesara d´Austria na krumlovském zámku.
Třetí svazek Edice Český ČAS tak přináší nevšední, místy možná kontroverzní, rozhodně však zasvěcený a plastický pohled na události, které se vymykaly dobovým mravům, z našeho pohledu už tak pohříchu drsným.

Tomáš Holý vstoupil do našich srdcí a stal se legendou dětského herectví. To, že mu nemilosrdný osud dopřál tak krátký čas, v tom – na rozdíl od jiných „legend“ – nehraje žádnou roli. Na jeho neopakovatelným způsobem ztvárněné malé hrdiny bychom nezapomněli, ani kdyby dnes žil šťastně a spokojeně mezi námi (a zřejmě mimo světla ramp, po nichž vlastně nikdy netoužil).
Jeho vůbec první biografie nás seznámí s jeho hereckými začátky, zevrubněji se věnuje legendárním snímkům Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny či „Šumavské trilogii“, zastaví se u filmů neprávem opomíjených (Prázdniny pro psa, Upír ve věžáku, Setkání v červenci či Útěky domů), těch, v nichž ztvárnil pouze vedlejší role (Marečku, podejte mi pero!, Smrt stopařek, Ať žijí duchové!, Tajemství Ocelového města) i u takových, které po právu upadly v zapomnění (Anna proletářka, Muž s orlem a slepicí, Postavení mimo hru) – ale i ty dokázal prozářit svou bezprostředností a hereckým umem. Dočteme se o jeho názorech na herectví a život pracovní i soukromý, dozvíme se, jak trávil volný čas, jak si představoval své životní i profesní směřování… a bohužel i to, jak záhy a opustil tento svět. Součástí knihy jsou také výpovědi osobností z filmové branže a přátel, stejně jako přehled všech snímků, v nichž se během své krátké, ale o to pozoruhodnější kariéry objevil.
Věříme, že si tato kniha najde cestu do srdce všech, kde již léta přebývá nezapomenutelný Tomáš Holý.

Román Vás provede životem jednoho z nejuznávanějších vojenských stratégů všech dob Napoleona Bonaparta, a to od jeho narození ve zchudlé šlechtické rodině až po jeho skon ve vyhnanství.
Napoleon byl vítěz velkých bitev, ale stejně dobře dokázal dobývat srdce i těla krásných žen, ať už je miloval, nebo chtěl pouze ukojit svůj rozmar. Díky vzrušujícímu i velmi zasvěcenému líčení jeho soukromého života můžeme nahlédnout do ložnic svůdných žen, které bral „malý Korsičan“ ztečí. I na tomto poli většinou vítězil, byť ani zde ho život neušetřil hořkých porážek. Kromě císařovny Josefíny, Marie Walewské a nemilované habsburské manželky Marie Luisy se seznámíme i s celou řadou jeho chvilkových lásek a náhlých vzplanutí.
Díky autorčiným historickým znalostem, schopnosti fabulace i porozumění světu vášnivých mužů a žen můžeme znovu prožívat sladké i méně sladké chvíle diktátora, kterému ženy nedokázaly odolat nejen kvůli jeho postavení, ale zejména kvůli jeho odvaze, charismatu a nespoutané povaze.

Jak milují muži? Jinak než ženy! Cit muže zažehne vizuální podnět během mžiku, ale láskou se dá nazvat leda v románu. Ta se dostavuje plnou silou až o poznání později.
Muži vnímají ženy osobitým stylem charakteristickým přímou vášní bez zbytečných oklik. Tuto známou (byť pro některé stále překvapivou) skutečnost autor předkládá čtenářům kolekcí příběhů, ve kterých drsně odkrývá psychiku hlavního hrdiny v reálných vztazích. Ten, přezdíván od studentských let Billy, získává první partnerské a sexuální zkušenosti a komentuje je bez rozpaků. Trpělivě se prodírá nejrůznějšími úskalími poznávání žen, překonává zklamání a hledá svou životní partnerku.
Děj jednotlivých epizod je vesměs situován v Praze, ale překvapivě i na Dálném Východě. Počáteční kapitoly, odehrávající se v době socialistické diktatury, popisují těžkosti a zamyšlení nad nevyrovnaností dospívajícího chlapce při prvních zkušenostech s dívkami. Po nabrání intimních poznatků během studentských let se dění dotkne i prostředí povinné vojenské služby. Billy poznává ženy různých národností, barvy pleti i odlišné mentality, což v typickém fungování mileneckých vztahů nehraje rozhodující roli. Uprostřed knihy nečekaně potká tu, kterou považuje za osudovou lásku a vybírá si ji za ženu. Ideání vztah však brzy naruší tragédie, kterou manželka psychicky nezvládne. Zoufalému Billymu nezbývá než dále hledat a zažívat další aféry s neotřelým koncem. Ty však k pocitu spokojenosti s partnerským životem nijak nepřispějí. Ideální soužití se záhy tragicky hroutí a život jde dál. Ale kam?
Ke konci své pouti, kdy již téměř ztrácí naději, potkává dívku, pro kterou jeho vášeň opět vzplane, a cítí, že se tak tentokrát stalo natrvalo.

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my. Sbírka, složená hlavně z písňových textů, poetických aforismů, krátkých lyrických příběhů a básní, se zabývá vnímáním života z pohledu člověka a lidstva jako celku. V jednotlivých kapitolách jsou popisována úskalí i radosti bytí, po jejichž prožití se dostavuje pocit pochopení smyslu rovnováhy v našich životech. Z tohoto pochopení pak vychází i představa, že všichni jsme si rovni a všichni máme stejné problémy, a hlavně to, že každý z nás drží svou přítomnost ve svých rukách, ač se nám někdy může zdát, že opak je pravdou. Asi nejlépe hlavní nosné momenty této sbírky vystihl Petr Holman, když o ní napsal: „Vše, co je, už bylo, život člověka je stále stejně barevný jako dřív, mnohobarvý, barevný bezohledně i láskyplně, bolestně i s nevýslovnou něhou, jistota nejistoty současného světa i života v něm často přebíjí kymácející se bolestnou jistotu existence čehosi základního, říkej tomu láska, víra, nebo jak si jen přeješ…“

Kniha Tady bydlím je první oficiálně vydanou básnickou sbírkou Petra Žantovského. V minulosti publikoval pouze v samizdatových revuích ZUP, Antagon a Sborník. Počátkem osmdesátých let připravoval sbírku pro vydavatelství Kruh, kde však tamní lektoři rozhodli, že „autor je přespříliš ovlivněn buržoasní poetikou americké beat-generation“, a od vydání upustili, za což jim autor dodnes blahořečí, mj. i proto, že tehdy opravdu psal pod vlivem Gregoryho Corsa či Lawrence Ferlinghettiho – nic proti nim, ale jejich zkušenost se světem je zkrátka jiná než zkušenost občana normalizovaných osmdesátých let uprostřed československého bezčasí. Žantovský mezitím procházel obdobími, kdy psal – rychle až překotně – a kdy nepsal nic. Je otázka, co z toho je lépe, to nechť posoudí laskavý čtenář. V útlé knížce Tady bydlím se mu dostává letmého průřezu třiceti lety psaní autora, který snad kdysi měl básnické ambice, protože i doba byla svým způsobem plná poesie. Ale kdo dnes potřebuje poesii? Její autoři snad. Možná i čtenáři? To je věčné autorovo doufavé dilema. Sbírku Tady bydlím provázejí reprodukce obrazů a kreseb autorova žel již nežijícího přítele, velkého českého umělce Jana Součka.

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška.
Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej – s bolestí v srdci – po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti.
Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.
Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.

Druhý díl slavného románu anglické klasičky je již zcela ponořen do dusné atmosféry průmyslového Miltonu a vzpomínka na slunný Helstone kdesi na Jihu jen občas probleskne v myšlenkách přestěhovavší se rodiny Haleových. Po večeři u Thorntonových je Margaret, co se vztahu k panu Thorntonovi týká, ještě rozpolcenější než dřív. Na jednu stranu ho do jisté míry obdivuje, na druhou ji odpuzuje jeho tvrdost, hraničící s bezohledností. Jak říká otci v pěkné metafoře, je to s ním, jako když člověk jí poprvé olivu: „Nechte mě, ať se šklebím, než ji spolknu.“ Zamilovaný továrník mezitím dokáže zlomit odpor své matky, o to horší je však jeho pád, když z úst své milované uslyší, že on jejím mužem nikdy nebude…
Umírající paní Haleová přiměje Margaret, aby napsala svému bratrovi Frederickovi, jenž se nesmí vrátit do Anglie kvůli námořní vzpouře, kterou kdysi vedl. Fred zastihne matku ještě naživu – avšak už jen krátce. On i jeho otec jsou jejím skonem zcela zlomeni a Margaret (spolu s paní Dixonovou) musí být ta, která jim dodává sil. Navíc je třeba, aby Frederick co nejdříve odcestoval, neboť se mu – obrazně řečeno – nad hlavou houpá oprátka. Na scénu tak nepřímo vstupuje i Margaretin zavržený následník Henry Lennox, který mu má pomoci prokázat nevinu. Jenže Haleovi nejsou jediní, kdo ví, že se uprchlý zločinec, jímž Frederick de facto je, vrátil do Anglie, a že je za jeho dopadení vypsaná tučná odměna… Jeho dramatický odjezd z Miltonu, po němž umírá jistý nehodný muž, ještě více zakalí už tak šedou oblohu nad ubohou Margaret, která v zájmu bratrovy záchrany musí lhát. A když se dozví, že je do celé věci zasvěcen i pan Thornton, propadá zoufalství…
Román Sever a Jih, který se po celém světě dočkal bezpočtu vydání (a také dvou adaptací BBC), vychází v češtině vůbec poprvé, a to v překladu Jany Srbové. Richard Armitage, představitel Johna Thorntona ze seriálu „North and South“ (BBC 2004), velmi případně řekl, že Elizabeth Gaskellová se – na rozdíl od ostatních viktoriánských autorek – dokáže ponořit nejen do ženské, ale i do mužské duše.

Jan Herčík, špičkový a oblíbený český veterinář, již počtvrté přichází s příběhy, které psal sám čtyřnohý život. Nahlédneme do jeho kliniky v Horoměřicích, ve které on i jeho kolegové vrátili zdraví či zachránili život mnoha zvířatům v nesnázích, přeneseme se do útulné hospůdky na Okoři, abychom vyslechli občas těžko uvěřitelné zvířecí historky, dozvíme se, kam se schovávají kočky Petra Hapky, zda se může z churavého psíka stát obávaná šelma, plenící kurníky široko daleko, jak tvrdohlavý kocour přechytračí svou zásadovou paničku či jestli si pes umí sám pustit lechtivý film… Jan Herčík zavzpomíná také na svá studentská léta, během nichž vyvedl nejednu skopičinu, a zabrousí i k méně obvyklým mazlíčkům a do exotických míst. V jeho vyprávění nechybí humor, láska, dojemné happy endingy i smíření s odchodem do věčných psích lovišť. Jako již tradičně je pro Vás zaznamenala Alena Hrachovcová.

Radoslav Brzobohatý nebyl jen vynikající herec, který nám prostřednictvím svých filmových i divadelních postav rozdával radost více než půl století. Byl také citlivou osobností, v níž se snoubily ostré rysy a pevné zásady chlapa, který neuhýbá, a citlivá duše umělce, otce a manžela. V této knize se tak dočtete nejen o jeho přebohaté herecké kariéře, ale také o tom, co v životě považoval za důležité, co ho těšilo či naopak trápilo, o velkých filmech let šedesátých i zlém období o dekádu později, o cestě našimi scénami od statování v Národním divadle a začátků na oblasti přes libeňské Divadlo S. K. Neumanna a milované Divadlo na Vinohradech až po jeho vlastní Divadlo Radka Brzobohatého… Potěší Vás také jeho vlastní slova o rodině, přátelství, milované profesi či třeba valašských kořenech, stejně jako příspěvky přátel z divadelní a filmové branže. Věříme, že po přečtení této knihy před Vámi bude stát Váš oblíbený herec v zase o něco jasnějších konturách.
Nové, doplněné vydání úspěšné knihy také přináší informace o posledních dvou letech jeho plodného a naplno prožitého života. Smutek z jeho nečekané smrti zůstává, ale Radoslav Brzobohatý zemřel jako chlap – vzpřímený a uprostřed práce, kterou miloval a kterou potěšil miliony diváků.

„Jako člověk jsem spokojený, jako občan ne.“
„Jsem eurofederalista, a tedy odpůrce evropského superstátu.“
„Když se dva perou, musí tu být někdo, kdo je uklidní: a to je prezident.“
To a mnoho jiného říká ve své nové knize Miloš Zeman, bývalý předseda sociálních demokratů, předseda parlamentu i premiér, jeden z nejvážnějších kandidátů v přímé volbě hlavy státu, která proběhne počátkem roku 2013.
Miloš Zeman je otevřený, ale nespoléhá na dobře znějící bonmoty. Platí o něm to, co se říká o víně: čím starší, tím lepší. Jeho hodnocení posledních deseti let života v našem státě, těch deseti let, během nichž nebyl ve vysoké politice, a má tedy právo je hodnotit jakoby zvenčí, ale zainteresovaně, stojí za pozorné čtení. Miloš Zeman glosuje toto období v české politice i ekonomice a prezentuje své myšlenky týkající se úřadu prezidenta a své případné pojetí výkonu této nejvyšší ústavní funkce. Dává ale také nahlédnout – a to nečekaně upřímně – do svého soukromí, provádí nás úskalími své osobnosti, nebojí se nahlas pojmenovat své slabosti… Tato zpověď je korunována laskavým vyznáním jeho dvěma dětem, dospělému synovi a dospívající dceři. Miloš Zeman se nám tu představuje jako člověk, se kterým je příjemné a inspirativní pobýt v rozhovoru.
Ostatně právě v tomto duchu mluví novinář Petr Žantovský, který s Milošem Zemanem toto knižní interview připravil: „Je to už naše druhá společná kniha, ta první vyšla před deseti lety, když Miloš Zeman opouštěl politiku a odcházel na Vysočinu. Dnes se z Vysočiny do politiky vrací a já mám pocit, jako by těch deset let ani neuběhlo. Jako bychom ten nepřetržitý dialog teprve včera nakrátko ukončili, abychom se k němu dnes vrátili. O ta léta starší… a snad i moudřejší.“
Publikace Zpověď informovaného optimisty, jejíž název vychází z jedné sentence Miloše Zemana, je nesmírně zajímavým nahlédnutím do myšlení, života i cílů člověka, který bude možná v příštích letech naším prezidentem. Můžete být u toho s ním – díky této knize – jako první.

Ava Fullerová vyrůstala do svých patnácti let s ovdovělým otcem a dvěma sestrami v osamělém srubu v horách Montany. Nejsilnějším zážitkem jejího dětství však kupodivu nebyl pohled do tváře grizzlyho, ale setkání s mladým kaskadérem Justinem Mabreyem. Když je otec nucen zastřelit její oblíbená medvíďata, utíká z domova s cirkusem – drsný život v divočině je jí tou nejlepší průpravou. Je však jen otázkou času, kdy celostátně hledanou – a nyní už velmi pohlednou – dívku přivedou zpět k otci. Ten jí odpouští, Ava stráví nelehký rok na střední škole, dře, aby se mohla stát kaskadérkou, odolá svodům spolužáků Marka i Elsy a vydává se do Austrálie, aby se při natáčení setkala se svým osudovým mužem Justinem. Zažije s ním chvíle štěstí i zklamání, neboť výrazně starší Justin se brání citovému poutu ke krásné a obletované kolegyni. Podaří se Avě získat jeho srdce? Bude Justin prvním mužem, jenž okusí její tělo? A najdou spolu její indiánskou babičku, aby od ní dostala zázračný amulet?
Strhující román Jane Banksové nás zavede do hor americké Montany, na pláže Havaje i do filmových studií australského Sydney. Především však nahlédneme do hlubiny dvou horoucích srdcí, která k sobě těžce hledají cestu. O to krásnější je však nakonec jejich splynutí…

Mistrovství Evropy ve fotbale je svátkem nejen pro českého fanouška a zaslouží si také knižní zpracování. Na rozdíl od ostatních publikací jsme se však pokusili zasadit naše účinkování na šampionátu do širších souvislostí. Kromě podrobného popisu jednotlivých zápasů „z první ruky“, statistik, zajímavostí či fotografií, které se vztahují k Euru, je pojednáno i období od chvíle, kdy český tým nešťastně ztratil zápas s Tureckem na ME 2008, přes neúspěšnou kvalifikaci na MS 2010 a trnitou cestu na ME 2012 až po přípravné období a nominaci na tento šampionát. Kromě toho následují i dvě kapitoly věnované budoucnosti našeho fotbalu (tedy mládežnickým reprezentacím a výchově dětí a mládeže v ČR) a klubovému fotbalu (tj. domácí ligové soutěži, domácímu poháru a evropským pohárům).
Nanejvýš zasvěcenými průvodci nám jsou také přední osobnosti naší fotbalové scény: trenéři František Komňacký, Pavel Vrba, Jaroslav Hřebík a Jan Suchopárek, reprezentační manažer Vladimír Šmicer a současní reprezentanti Petr Jiráček, Jaroslav Plašil a Tomáš Hübschman. Nejen díky nim máte v ruce knihu, která není pouhým časově omezeným dokumentem o vrcholné sportovní akci, ale především trvalou výpovědí o stavu našeho fotbalu v období vrcholícím Eurem 2012.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).
Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy – jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku – avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu.
Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno – a odpuštěno – vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost.

Mladinká spisovatelka Klára žije v „normálně nenormálním“ vztahu se svou o něco starší partnerkou Lenkou a skrývá svou citlivou duši za přidrzlou a rádoby nezávislou fasádu. Její svět se však začne hroutit v okamžiku, kdy dostane první dopis od Alice, vdané matky, jež se do ní na dálku „zamilovala“. Alice má jediný cíl – rozbít vztah Kláry a Lenky a získat svou milovanou jen pro sebe – a prostředky si nevybírá. Klára je posléze nucena Lenku opravdu opustit a uchýlit se ke svému nejlepšímu příteli Tomášovi. Tím si však jen potvrdí to, co už vlastně dávno ví – že ji přitahují i muži a že Alici nedokáže setřást ani takto. Do hry navíc vstupují problematická sestra Karin a podivně přitažlivý ctitel Daniel. Klára zoufale bojuje o své soukromí a v troskách se ocitá i její spisovatelská kariéra. Netuší však, že to nejdrsnější odhalení ji teprve čeká…
Prvotina mladé autorky a divadelní herečky Kateřiny Veselé (která ostatně nezapře jistou podobnost s hlavní hrdinkou) je strhujícím pohledem do neklidné duše sotva dospělé ženy, která prochází nelehkým poznáváním sebe sama a své sexuality.

Období Protektorátu Čechy a Morava bezesporu patří mezi nejtemnější etapy naší historie a byl o něm vydán bezpočet knih. Tato však na léta 1939-1945 nahlíží poněkud jinak: přes všechny stinné i tragické aspekty žili obyvatelé protektorátu své soukromé životy, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, milovali se, užívali i v omezených možnostech volných chvilek… Stejně tak nebyly přerušeny ani tisíceré nitky pracovních či úředních vztahů. Po úvodní kapitole, věnované protektorátu a tehdejším vztahům mezi Čechy a Němci obecně, se dočteme mnohé zajímavosti o kulturním a sportovním dění, trávení volného času, médiích, školství, výchově dětí a mládeže, pracovním nasazení, rodinných financích, městském i venkovském životě, dopravě, módě, stravování, roli a postavení církve, zdravotní péči a dalších otázkách – to vše z pohledu obyčejného Čecha či Moravana, jenž sice Němce nenáviděl, ale především se snažil přežít. Zvláštní kapitola je věnována smutné historii židovského a romského etnika.
Tato publikace, jež je druhým svazkem nové ediční řady Nakladatelství ČAS, věnované našim dějinám a nazvané Český ČAS, přináší tedy nový a navýsost zajímavý pohled na život v protektorátu, a to nejen díky poutavému textu, ale i díky více než osmdesáti reprodukcím. Neměla by tedy chybět v knihovně těch, kdo se zajímají o naše moderní dějiny, a zvlášť silnou a současně čtivou výpověď o dané době může poskytnout dětem a mládeži.

O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: „Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju.“

Hlavní hrdinku Margaret Haleovou sledujeme v prvním díle v průběhu přibližně roku mezi jejími osmnáctými a devatenáctými narozeninami. V samém úvodu ještě pobývá u své bohaté tety Shawové v Londýně, kde s přestávkami strávila devět let. Její sestřenice Edith se chystá provdat za kapitána Lennoxe a odjet s ním na Korfu. Jeho bratr Henry se jí zatím snaží dvořit, ale nachází u Margaret jen pramalou odezvu. Tato pohledná a někdy snad až příliš upřímná dívka je už totiž myšlenkami spíše u svých rodičů v jihoanglickém Helstone, kde je její otec pastorem. Uspěchaný a mondénní Londýn tak vymění za poklid venkova. Užívá si ho ovšem jen krátce – pan Hale podlehne dlouhým a mučivým pochybnostem o síle své víry a volí podle svého názoru jediné slušné řešení: vzdává se místa duchovního správce a stěhuje se s manželkou, Margaret a služebnou Dixonovou do Miltonu v severní Anglii. Snad kvůli tomu, že byla vytržena z idylického prostředí domova, pociťuje Margaret odvrácenou stranu anglické průmyslové revoluce o to bolestněji a na lásku nemá ani pomyšlení. Henry Lennox ustupuje do pozadí a jeho místo se snaží obsadit miltonský továrník John Thornton, zaujatý Margaretinou živostí a krásou…
Román Sever a Jih, který se po celém světě dočkal bezpočtu překladů (a také dvou adaptací BBC) vychází v češtině vůbec poprvé v překladu Jany Srbové. Na první díl navážou ještě v průběhu roku 2012 druhý i třetí.

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, popsala jejich příběhy citlivě, napínavě a poeticky. A především nezvykle. Pojednává o dětech, ale je určena dospělým. I když i děti ji budou svým citem velmi dobře rozumět. Odpovídá na otázky, které si dříve či později budou muset položit, ať už budou působit na jakémkoliv „hřišti“. Proč bolí loučení. Proč někdy nevíme, kam patříme. Proč ustát velké prohry. Proč se nebát návratů. Proč člověk někdy zůstává sám. A mnohé další… Součástí výtvarně pozoruhodné knihy je téměř sedmdesát fotografií Vlada Bohdana. Volně navazuje na velmi úspěšný titul Jak potkat děti, jen se jeho autoři posunuli v čase a místo „jak“ přichází „proč“.
První vydání této knihy bylo za několik málo měsíců vyprodáno, a tak v březnu 2012 vychází její druhé vydání.

Cesta Hanky Zýkové od okamžiku, kdy si v dospívání uvědomila, že má jisté ne zcela obvyklé schopnosti, až k dnešní profesionalitě ve výkladu karet, byla dlouhá a klikatá. Dříve vykládala karty svým známým spíše jako koníček a teprve postupně si začínala uvědomovat, že její nadání je zároveň životním údělem a posláním.
Jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s přívalem emocí, smutných příběhů a zdánlivě neřešitelných situací, se kterými za ní chodí muži i ženy, je psát. A tak zachycuje příběhy lidí, se kterými se u karet potkává. A zároveň nám tím umožňuje uvědomit si, že trápení, chyby, nemoci a nespravedlnost nepotkávají jenom nás.
Její už druhá kniha Karty v srdci, srdce v kartách není oslavou autorky a jejího daru umět číst z karet, ale laskavým a přemýšlivým sdělením, že ve svých životních patáliích nejsme sami a že se vždy najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku. A Hanka Zýková je jednou z těch, kdo nám dávají naději a vůli poprat se s nepřízní osudu.

Krásná psycholožka Miroslava Skalská, pracující na ženském oddělení zařízení pro léčbu závislostí, by mohla být ve svých pětatřiceti letech spokojená – má manžela, dospívajícího syna i zajímavou a prestižní práci. Postupem času si však uvědomuje, že chce od života mnohem víc. Spouštěcím okamžikem takového prozření mohl být rozhovor s charismatickým vrahem vlastní družky, na nějž vypracovala znalecký posudek, italská dovolená s nevázanou kamarádkou Martou či prozrazení manželovy nevěry. Mirka se učí radovat se z maličkostí a užívat si života naplno. Zjišťuje, jak moc jí chyběla nejen něha a mužský zájem, ale také niterně prožívaná rozkoš. A najednou jde z náruče do náruče: v krátkém sledu jejím životem i její ložnicí projdou mužný kolega Patrik, charismatický manžel jedné z jejích pacientek Zvonimír, ztřeštěný mladík Ivan i všemocný mafián René. Průvodce po italských památkách Břetislav zatím čeká skromně opodál, až si ho roztoužená Mirka všimne… A ta, když se nasytí všech pozemských rozkoší, konečně pochopí, po čem volá její srdce a který muž má být tím, jenž se v něm natrvalo usadí.
Román Zahrada pozemských rozkoší z pera debutující Sandry Wagnerové je strhující zpovědí atraktivní a inteligentní ženy, jež se snaží dosáhnout harmonie mezi nezkrotnou vášní, neklidným srdcem a chladným rozumem. Její cesta je klikatá a lemovaná okamžiky nejvyšší slasti i nejhlubšího osamění. Najde muže, který dokáže ukojit její touhu, a současně jí bude oporou?

Po vyvraždění celé rodiny a hrůzných dnech, strávených v kobce Jednookého, má Karolína pomstu na dosah. Naděje, že najde štěstí po boku milovaného Jindřicha, se však záhy rozplyne. Ani to však nezlomí jejího nezkrotného ducha. Následuje kořenářku Doru, aby zasvětila život léčitelství, ale ani tento její úmysl nemá dlouhého trvání. Dora je upálena fanatickým davem coby čarodějnice a Karolína musí prchat, aby se nestala další obětí.
Na své strastiplné pouti potkává kněze Jana Matheida, který jí pomáhá obstát v další zkoušce. Ale teprve setkání s ovdovělým mužem v ní znovu zažehne jiskru života.
Nepřátelé však nikdy nespí – na scéně se opět objevuje hraběnka Kateřina Stradová. A Karolína brzy zjišťuje, že vše není takové, jak se na první pohled zdá…

Dvaadvacetiletý mladík Jorfeus McBlack se tajně chystá na plavbu do neznáma. Na poslední procházce městem potkává věštce, jenž ho obdaří nejen zajímavou, ale také znepokojivou věštbou. Jorfeus se dokonce ještě před vyplutím přesvědčuje, že ho nebezpečí a tajemno budou provázet na všech jeho cestách. Jako první důstojník a posléze kapitán lodi Rebarunda musí čelit nejen ničivé bouři, ale i pirátům, zradě a tajemstvím, jež měla zůstat navždy skryta. Obstojí coby kapitán? Zachrání svou posádku i Knihu světů, která má nevyčíslitelnou cenu? Dokáže se vyrovnat s tím, kdo byl jeho otec a kam osud zavál jeho bratra, o němž neměl až donedávna tušení? A dopluje až tam, kde se jeden svět setkává s druhým, utajeným?
To vše se dočtete v prvotině teprve šestnáctileté česko-italské spisovatelky Valentiny Montevecchi. Utajený svět, při jehož čtení si nikoli náhodou vzpomenete třeba na Piráty z Karibiku, vychází jako první svazek zamýšlené série Kniha světů.

Jedenadvacáté století je stoletím singlů. Na odbyt jdou garsonky, protože pro jednoho jsou tak akorát. Mnohem méně jsou v kurzu snubní prsteny a svatební šaty. Přesto i na poli partnerských vztahů nacházíme dnes a denně šťastné konce. Pořád se zkrátka něco děje…
Tato kniha je o nahodilých povyraženích, trapných omylech a nouzových i osudových láskách, přičemž každá z těchto položek může být pro někoho šťastným koncem.
Hlavními hrdinkami jsou televizní moderátorka Bára, novinářka Hermína (kterou známe už z předchozí autorčiny knihy Důvěřuj, ale pak se moc nediv) a začínající spisovatelka a příležitostná modelka Andrea. Všechny v těch nejlepších letech, což ve skutečnosti znamená, že mládí je pomalu v trapu a kdo se nevdá teď, nevdá se už nikdy... Ale není nakonec lepší zůstat svobodná a nezávislá, když nabídka ženichů není zrovna exkluzivní? Máme čekat na Pana Božského (či alespoň Pana Ucházejícího), nebo se spokojit s partnerským modelem „kráska a zvíře“?
O tom všem si přečtete ve vtipné, i když ne vždy bezuzdně veselé novele Zity Marinovové, přezdívané „Česká Carrie Bradshaw“.

Susan Dixonová je pohledná mladá dívka, jež strávila svůj dosavadní život na farmě Yew Nook v anglickém Westmorelandu. Smrt matky ji sice zasáhne, ale na truchlení nemá příliš mnoho času – musí zvládat péči o domácnost i nepříliš inteligentního mladšího bratra Willieho… a čas si najde i na lásku. Její svazek s pohledným, byť poněkud povrchním farmářským synkem Michaelem Hurstem se zdá být tou nejpřirozenější i nejsladší věcí na světě…
Ovšem pak do její rodiny vtrhne zákeřná nemoc. Ona sama ji překoná bez následků, ale otec umírá a z Willieho se stává nesvéprávná přítěž. Susan se ho nechce vzdát, vždyť dala umírající matce slib, že ho nikdy neopustí. Avšak Michael má jiné představy o společném životě, a čím víc na Susan tlačí, tím víc se v jejích očích odcizuje.
Susan, zmítaná mezi láskou k Michaelovi a smyslem pro pokrevní povinnost, si nakonec volí to druhé. Své rozdrásané srdce se snaží zahojit každodenní tvrdou prací. Leč ani smutné dny s šíleným a občas agresivním bratrem na osamělé farmě nejsou tou poslední ranou, která ji má v životě potkat. A tak se kdysi krásná dívka mění ve hrdou a zklamanou ženu, zoufale bránící to poslední, co jí v životě zbylo. Dočká se ještě lásky? A bude její oběť jednou odměněna?
Odpovědi vetkla slavná anglická autorka Elizabeth Gaskellová do této rozsahem nevelké, ale emocemi překypující novely, do níž se můžete – díky citlivému překladu Jany Srbové – vůbec poprvé začíst i ve svém rodném jazyce.

Brzy uplyne dvacet let od doby, kdy definitivně „popraskaly švy“ spojující Čechy a Slováky v jednom státě. Byl „sametový rozvod“ pro oba národy spíše přínosem? Proč k němu vůbec došlo? Kdo byl opravdu u kormidla a kdo určoval směr za scénou? Odpověď na tyto i mnohé další otázky spojené se soužitím a následnou rozlukou Čechů a Slováků pomáhaly autorům hledat významné osobnosti českého a slovenského veřejného života. Rozsáhlé exkluzivní rozhovory poskytli oba „kapitáni“ – Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Neméně zajímavá jsou však také svědectví Petra Pitharta, Jána Čarnogurského, Zdeňka Jičínského, Jána Sloty, Pavla Dubčeka, Jana Kalvody, Fedora Gála, Jiřího Svobody a Milana Kňažka, stejně jako výpovědi představitelů slovenské umělecké veřejnosti – Deany Horváthové-Jakubiskové, Jána Liteckého-Švédy a Mira Žbirky.
Jednotlivé rozhovory jsou prokládány glosami autorů, nechybí ani fotografie, vybrané dokumenty a mozaika historických i aktuálních výroků českých osobností o Slovácích a naopak. Před námi tak vyvstává plastický obraz nedávné doby a událostí, které jsou bezesporu hodny naší pozornosti. A snad i hrdosti – vždyť tak civilizovaný rozpad společného státu je bohužel spíš výjimkou než pravidlem.
Kniha Jak praskaly švy zahajuje novou ediční řadu Nakladatelství ČAS, věnovanou našim dějinám a nazvanou Český ČAS.

Lojzík by byl veselé a docela obyčejné prasátko, kdyby… jeho nos nepřipomínal spíše sloní chobot. Jeho krátkonosí sourozenci si ho kvůli tomu často dobírají a jemu samému je divné, proč se liší od ostatních a kdo je vlastně jeho opravdová rodina. Nakonec se v doprovodu kamaráda, vrabce Čeperáka, odváží na dobrodružnou výpravu až do ZOO, kde se seznámí se spoustou zvířátek, získá spoustu zkušeností a také cenné poučení o tom, že nezáleží na tom, jak vypadáte, ale na tom, jaký jste uvnitř a co umíte. Může se tak vrátit na statek a začít spokojený život se svou rodinou a svými přáteli.
Půvabná knížka výtvarníka Pavla Ondrašíka (jenž je coby vedoucí animátor podepsán mimo jiné pod úspěšným animovaným filmem Kozí příběh) s textem Táni Rybenské však nenabízí jen čtivý příběh s poselstvím a obrázky, které se jistě budou líbit nejen dětem. Je celá psána dvojjazyčně – česky a anglicky – a na každé straně je zvýrazněno jedno české slovo či jeden český výraz a jeho anglický ekvivalent (na konci jsou tyto dvojice shrnuty ve slovníčku). A tak může být i milou a nenásilnou pomůckou pro výuku angličtiny.

Ať chceme, či ne, naše srdce o Vánocích zjihnou a lásku i zklamání prožíváme mnohem intenzivněji, než ve zbytku roku – byť pro to vlastně není žádný důvod.
Tři čeští autoři se pokusili zpříjemnit Vám právě tento výjimečný a zjitřený čas novelami, jež se nesou v duchu adventních či vánočních setkávání i rozchodů, vzplanutí i ochladnutí…
Vánoční dárek z pera Hany Marie Körnerové vypráví příběh osiřelé francouzské dívky, jež je nucena přijmout azyl v domě své tety kdesi na východě Čech. Studená zima i neméně chladná poručnice jsou kontrastem žhavého a opravdového strýce, jenž jako by za svou kamennou tváří ukrýval nejedno tajemství…
Josef „Pepson“ Snětivý se v novele Adventní prsten pohybuje na tenkém ledě skomírajícího manželství. Čtvero adventů vykresluje na vztahu otce a tříletého syna. Ten sice přivádí svého milujícího tatínka do prekérních situací, jeho láska bez podmínek však osvětluje jinak poněkud temný předvánoční čas, jenž jako by vymýšlel bizarní úkryty pro jeden snubní prsten.
Vánoční Afrodita, kterou stvořil Alexander Stainforth, sice nemá zrovna míry modelky, ale do vztahu s pohledným veterinářem Lukášem jde – za přispění svérázné babičky – po hlavě, byť občasný pád citelně bolí. Dočká se naplnění své lásky navzdory sněhové kalamitě i vrtochům samolibého šéfa?

Kniha o hledání hodnot, o hře, která se tolik podobá životu. Autorka, inspirována skutečnými kluky, které poznala na fotbalových hřištích a kteří mají v knize svá jména i tváře, popsala jejich příběhy citlivě, napínavě a poeticky. A především nezvykle. Pojednává o dětech, ale je určena dospělým. I když i děti ji budou svým citem velmi dobře rozumět. Odpovídá na otázky, které si dříve či později budou muset položit, ať už budou působit na jakémkoliv „hřišti“. Proč bolí loučení. Proč někdy nevíme, kam patříme. Proč ustát velké prohry. Proč se nebát návratů. Proč člověk někdy zůstává sám. A mnohé další… Součástí výtvarně pozoruhodné knihy je téměř sedmdesát fotografií Vlada Bohdana. Volně navazuje na velmi úspěšný titul Jak potkat děti, jen se jeho autoři posunuli v čase a místo „jak“ přichází „proč“.

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars.
Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepelky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí…

Zdeněk Štěpánek již navždy zůstane legendou našeho herectví. Umělec zemitého a oduševnělého výrazu měl nejen nač navazovat (vždyť Jan Nepomuk Štěpánek byl jednou z vůdčích postav našeho divadla 19. století), ale díky pohnutému životu i usilovné práci vdechl život stovkám nesmrtelných postav. Sledujeme jeho životní i profesní cestu od nepříliš radostného dětství přes dospívání na venkově, začátky u kočovných divadel, ruskou anabázi, kdy mu válka sebrala pět let života, oslnivý vstup na scénu Divadla na Vinohradech, nelehký, avšak zcela zasloužený přestup do Národního, těžkou dobu Mnichova a Protektorátu, kdy dvakrát proti své vůli vstoupil do našich dějin, peklo poválečných let, během nichž se musel očistit od nespravedlivých nařčení, složitá léta padesátá, kdy se mimo jiné octl i v křesle ředitele Národního divadla, až po epilog následující dekády. Všímáme si jej nejen jako herce, ale i jako člověka vynikajícího neobyčejným intelektem a talentem, ovšem současně provázeného mnoha běsy…
Snad tomu ani nemohlo být jinak, než že se většina jeho dětí z obou manželství stala herci: nahlédněme do života jedné z prvních dam našeho současného herectví Jany Štěpánkové, pod pokličku na první pohled hřmotného, ale uvnitř velmi citlivého bytí Martina Štěpánka, jenž byl svému otci povahově zřejmě nejpodobnější, a do elegantního světa Petra Štěpánka, který se musel vyrovnat s nelehkým obdobím porevolučního nezájmu a posléze dokázal své umění na scéně, kde bychom to od něj možná ani nečekali…

Krásná Karolína se narodila za prudké bouře a hned musela bojovat o přežití v nelítostném světě. Naštěstí ji zachránila a posléze vychovala její teta Kateřina. Ta jí na smrtelné posteli prozradí, že její skutečná matka, Kateřinina sestra Karolína, při porodu zemřela. Mnohem víc však Karolínu šokuje, že jejím otcem je sám císař Rudolf II., který její matku nadevše miloval… Hraběnka Kateřina Stradová, dlouholetá císařova milenka a matka jeho šesti dětí, však ani po letech nezapomíná, kdo ji kdysi málem vystrnadil z její privilegované pozice. A když se jednoho dne setkává s Karolínou, tragédie na sebe nenechá dlouho čekat. V plamenech a pod údery vrahů najatých Stradovou zahyne celá Karolínina rodina a Karolína přijde o své dosud nenarozené dítě. Ona sama však jako zázrakem přežije a jde strastiplnou cestou, aby zvolna připravovala pomstu na vrazích a setkala se s mužem, jenž jí už jednou coby novorozeněti zachránil život.
Ani v jeho náručí však nenajde bezpečí. Lidé, kteří chtějí zabránit tomu, aby Karolína stanula před Rudolfem II. jako jeho znovunalezená dcera, se neštítí ničeho. A ten nejkrutější a nejnebezpečnější z nich navíc najde způsob, jak co nejlépe zpeněžit Karolíninu krásu…
Druhý díl osudů tajné dcery Rudolfa II. vyjde pod názvem Karolínina pomsta na jaře 2012.

Milé dámy, už jste měly tu čest seznámit se s neodolatelně šarmantním mužem? Rád se baví, nesnáší nudu a vítán je zejména v byznysu, armádě a politice. Jen tak něčeho se nelekne. Bát se budete vy!
Je chytrý, bystrý a snadno si získává vaši důvěru. Do náruče mu vletíte snadno… Kromě zábavy a prestižního zaměstnání totiž potřebuje ještě někoho, kdo se o něj postará.
Třeba zrovna takový spí noc co noc ve vaší posteli. V noci může být láskyplným milencem, ale ráno se promění ve studený psí čumák – vlastně jen vymění narcisovu masku, jichž má nepřebernou zásobu.
Když odchází z vašeho života – a to je, věřte mi, ta lepší varianta – zanechá v něm pořádný zmatek. Ani se nerozloučí, natož aby poděkoval!
Jak přežít lásku k narcisovi i jeho „lásku“ k vám, o tom se dočtete v ironicky úsměvných a lehce nahořklých příbězích Tamary Dřevikovské. Ale také třeba o tom, že je snadné odejít z domova, máte-li stále v zádech všemocného tatínka, jakou masáž vám dopřeje nefalšovaný Tuareg, jak miluje znalec Kámásútry po česku, proč nemá smysl cpát se do šatiček o tři čísla menších, jak se vyplatí úsporná dovolená s tchýní na Jadranu, čeho může využít sekretářka, aby dosáhla kariérního postupu, jaké následky má pád z druhého patra do kalných vod Čertovky, jak si nenechat přerůst přes hlavu děti vašeho nového přítele nebo co udělat, když se místo na dálku adoptované černé školačky objeví ve vaší ložnici černá tanečnice na bílém prostěradle.
Autorka říká: „Muži jsou občas báječní, často nesnesitelní, ale my ženy jsme výjimečné a silné a měly bychom si s tím hrát, smát se tomu, užívat toho a umět to ovládat.“

Muž a žena – krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překážkové dráhy, s nimiž se obě pohlaví musí na cestě k sobě popasovat – někdy důstojně, jindy vtipně, občas také poněkud trapně…
A takové jsou i vztahy hrdinů naší povídkové sbírky. Příslib lásky (ať už si pod tím slovem představíte cokoli) se může objevit v pracovním e-mailu, na startu dálkového běhu, při ukládání ještě horkého saxofonu do postýlky… A je jen na nás, zda si necháme lákavou vidinu utéct, nebo se za ní pustíme s nasazením vlastního těla a představivosti.
Josef „Pepson“ Snětivý, v jedné z dřívějších recenzí označený za „Dona Juana české literatury“, čerpal při psaní Samolásek a soulásek nejen z bohatých zážitků, ale také z už zmiňované imaginace. Doufá, že té Vaší napomůže k rozletu právě tato kniha.
A fantazie pak může být prvním krokem ke skutečnému zážitku, jenž Vás vynese až k Hořkomléčné dráze…

Nejznámější román slavné anglické spisovatelky 19. století Elizabeth Gaskellové Cranford byl poprvé vydáván na pokračování v anglickém časopise Household Words, vedeném Charlesem Dickensem, v roce 1851. Nyní k Vám vůbec poprvé míří v českém překladu. Fiktivní městečko Cranford vykreslila autorka podle Knutsfordu v hrabství Cheshire, kde strávila podstatnou část svého dětství. Děj románu je vlastně sledem rozmarných epizod ze života Mary Smithové a jejích přítelkyň, staropanenských sester Matty a Deborah Jenkynsových. Scéna je zalidněna humorně pojatými postavami – jmenujme jen Betty Barkerovou, která miluje svou krávu, jako by to byla její dcera, ctihodnou, avšak letargickou paní Jamiesonovou, Thomase Holbrooka, ctitele slečny Matty, který zemře teprve rok po své cestě do Paříže, což však veřejnému mínění nebrání v tom, aby v ní vidělo příčinu jeho skonu, pochybného komorníka paní Jamiesonové pana Mullinera, potulného kouzelníka Signora Brunoniho či Petera Jenkynse, již dávno oplakaného bratra slečen Jenkynsových, jehož návrat z Indie obrátí městečko vzhůru nohama. Cranford není jen knihou, kterou si oblíbily již nespočetné generace, ale také vděčným námětem pro filmové a televizní zpracování – například výborně obsazené seriály BBC Cranford a Návrat do Cranfordu byly v roce 2010 odvysílány Českou televizí.

Co se stane, když se přírodní živly vzbouří a vezmou v běsnící apokalypse lidem domovy? Život půvabné Pavly Arnoldové už nikdy nebude jako dřív. Zdá se, že Pavla ztratila nejen domov, ale i manžela. Zůstává sama s dětmi a matkou, nemá sice nouzi o nápadníky, ale těm jde spíš o její tělo, než o skutečnou pomoc v nouzi. Jeden z nich, statečný hasič, je snad přece jen jiný…

… Jenže cesta do jeho náruče a ke znovunalezenému štěstí je pořádně trnitá. Pavla za ním cestuje po záplavami zpustošené zemi, na moravský statek i do hlavního města, ale klid a láska jako by jí pořád unikaly. Je nejen krásná a vášnivá, ale také velmi silná – a jen díky tomu dokáže přežít několikerý pád až na dno, které ji na její pouti potkává.

A ve chvílích malomyslnosti se sama sebe ptá: Přijde opět můj zachránce? Bude mě milovat i s mými dětmi? Prožiju s ním nespoutanou vášeň?

Odpověď najde ona i čtenářky až na konci románu plného zvratů, štěstí i beznaděje, lásky i nenávisti, vášně i strachu…

Za vším hledej feromony… Zaplést se můžete kdykoli, kdekoli a třeba úplně omylem. Bohužel ne každá aférka končí happyendem a do vztahu dvou lidí často vstupují věci, které prostě nemůžete ovlivnit, ani kdybyste se postavila na hlavu. A ačkoli dobře víte, že v takových situacích je nejlepší smířit se s realitou a nesnažit se různými méně či více podivnými způsoby zvrátit situaci ve svůj prospěch, někdy si zkrátka nemůžete pomoct… A ještě těžší je odolat intrikám v případě, že se zapletete s celebritou, stokrát denně navštěvujete její webovky a srdce se vám rozbuší (případně kudla v kapse otevře), kdykoli ji zahlédnete v televizi nebo v novinách…

To je ovšem pouze jeden z příběhů o hledání toho pravého či té pravé, které se navzájem proplétají v této knize. Dozvíte se, proč není dobré brát si na tiskovku obě přítelkyně najednou či vodit je do stejného baru, zda může být svalnatý hokejista současně citlivý diplomat, co způsobí textovka odeslaná nad ránem v ne zcela střízlivém stavu, jestli vám projde svatba na dovolené v cizině, k níž svolíte jen proto, abyste měla od partnera pokoj, co nakopne divoký vztah, „věčně mladou“ muzikálovou superhvězdu i druhořadou hvězdičku, že je dobré ujasnit si, na kterém letišti na sebe počkáte… Příběh tří žen a tří mužů, jimž sekunduje neméně zajímavý kompars, vás vtáhne od prvních kapitol. Každá z nich je vyprávěná konkrétním vypravěčem, a tak dohromady skládají mozaiku pohledů na patálie, do kterých se nepoučitelné ženy a nenasytní muži znovu a znovu vrhají. A třeba se v jejich osudech poznáte i vy.

Ve druhém díle trojsvazkového románu se opět setkáváme se čtyřmi dcerami pana Watsona – nejstarší, laskavou Elizabeth, její krásnou mladší sestrou a naší titulní hrdinkou Emmou, marnivou Margaret a svéhlavou Penelopou. Po smrti svého otce, reverenda Watsona, jsou nuceny odejít ke svému bratru Robertovi a jeho nelaskavé ženě Jane do Croydonu. Penelopa a Margaret směřují ke splnění vysněného cíle – manželství – s rozhodností, jež nedbá na city jejich okolí a vlastně ani jich samých. Elizabeth posléze potkává štěstí v podobě ovdovělého Georga Millara, zatímco Emma, stále vzpomínající na pana Howarda, marně hledá únik z domu Roberta a Jane Watsonových, který se pro ni zvolna mění v rafinované vězení. Její švagrová Jane si je dobře vědoma toho, jak schopnou a hlavně levnou guvernantku pro svou dceru Žanetu v ní našla, a brání Emmě byť jen pomyslet na odchod.
Ani to však nemůže zabránit mužům v Emmině okolí, aby neskládali hold její kráse a neobdivovali její intelekt. Na scénu tak vstupují nejen sir William Gordon (který ale miluje slečnu Osbornovou a posléze se stává jejím manželem), ale také směšný floutek Alfred Freemantle či prohnaný a elegantní doktor Morgan. Právě ten vymyslí ďábelskou lest, jak Emmě zlomit srdce a pak ji opustit, jak bývá v podobných případech jeho zvykem…
Postavy, které jsme poznali v prvním díle – Emmin neohrabaný nápadník lord Osborne, jeho matka, jeho sestra Rosa, její přítelkyně slečna Carrová, bezohledný Tom Musgrove, jehož Margaret považuje za svého nastávajícího, tajná Emmina láska pan Howard či jeho sestra a synovec – pozorují ve druhém díle hemžení postav na scéně jaksi z povzdálí. O to víc se můžeme těšit na to, jak v závěrečné části vstoupí do děje. Zapomenout nesmíme ani na Emmě dosud neznámého bratra Sama – setkání s ním (byť při smutné příležitosti otcova skonu) jí udělá velkou radost a vynahradí jí chlad a vypočítavost staršího bratra Roberta, pod jehož ochranu se osiřelé dívky musí uchýlit. Ani Robert však není zcela bez citu…

Sbírka poezie „Nazvučení“ Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé. Můžeme pochybovat, zda se jedná o pokorný návrat k literatuře (když jenom s ní kdysi začínal) z lůna rockové a folkové hudby, či zda o další a zejména nově vyměřenou platformu autora, který si prostě jen - jako sebeznalý prospektor - vykolíkoval parcelu k rýžování jiných zlatinek, jež chtějí do světa samy za sebe a věří, že se bez své druhé nohy, hudby, obejdou. Mezi tvůrci se říká, že druhý projekt, vypuštěný do světa, osvědčí životaschopnost toho prvního. V hudbě to Komorous potvrdil. A ještě několikrát. A v literatuře? „Nazvučení“ je druhá sbírka autora, když ta první, „Na rozcestí věků“, zabodovala u kritiky i u čtenářů. Šťavnatý slovní rejstřík sbírky druhé jejich mínění potvrzuje a atraktivní tematický okruh básní si své právo na život určitě obhájí.

Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: „Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak. Musel jsem provést jakousi diferenciální diagnózu, zda se jedná o neurózu, zamilovanost nebo tvorbu. Moje básnění somatizovalo. Ve středu jsem míval pocit, že vnější svět se mi nepříjemně prolamuje do těla. Ve čtvrtek večer bývalo pravidlem, že jsem měl v mysli první verš. V pátek brzy ráno jsem sedl k počítači, napsal ten první verš a k němu téměř bez oprav připsal zbytek básně. Do hodiny mně byl jasný název. Zbytek dne jsem býval nepoužitelný. Dnes je mi jasné, že psaním básniček jsem se vyhýbal povinnostem. Jakým, je mé tajemství. Lidé, kteří v některých básních vystupují, jsou konkrétní. Poznali by se okamžitě. Vzájemně jsme to spolu nemívali jednoduché. Vždy jsem si přál mít knižní vydání svých básní. Nikdy jsem pro to nic neudělal. Letos nastala šťastná shoda okolností a já musel v zásadě překonat jenom svůj stud. V tom mi pomohli moje partnerka Anna, Miloň Čepelka coby laskavý recenzent a nakladatel Josef „Pepson“ Snětivý.“

Vladimír Ráž – vyřkněte toto jméno a vrátí se Vám jednohlasá ozvěna: král Miroslav z nesmrtelné pohádky Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Bylo by však poněkud nespravedlivé umístit tohoto herce jen do filmového fochu nadepsaného „Krásní a stateční princové“. Vladimír Ráž totiž patřil k těm nemnoha, kteří se dokázali přehrát z rolí luzně-milovnických do rolí charakterních, jež přináší střední a vyšší věk.
Touto knihou bychom rádi splatili jistý dluh – ač od jeho náhlé smrti uplynulo již více než deset let, neměli jeho obdivovatelé dosud možnost začíst se do knihy, mapující jeho životní i uměleckou dráhu. Pokusili jsme se představit Vladimíra Ráže nejen jako herce, ale i jako člověka. Dočtete se tak třeba o jeho vztahu k mamince, klukovských alotriích, prvních láskách, náklonnosti k cestování, motorismu i ženám – a posledně jmenované jej provázely po celý život. Po krátkém manželství s herečkou Alexandrou Myškovou zahořel král Miroslav láskou k princezně Krasomile nejen na filmovém plátně a letní romance, jež přerostla v osudový vztah, nenechala klidným nikoho v jejich okolí, zejména ne tehdejšího manžela Aleny Kohoutové, později Vránové, Pavla Kohouta. Pasáže, věnované střetnutí dvou kohoutů (či Kohoutů?) o krásnou Alenu, patří k nejzajímavějším v celé knize. Neméně poutavé je však i vylíčení posledního životního vztahu Vladimíra Ráže, jeho nelehkého rozhodování nad rolemi v době poplatných snímcích, okolností zrodu velkých rolí, jimiž navždy obohatil naše divadlo a náš film… Nechybí ani vzpomínky osobností, dobové recenze, stejně jako rejstřík filmových, divadelních, rozhlasových a dabingových rolí.
Doufáme, že tato kniha bude drobným, leč nikoli nevýznamným střípkem mozaiky, kterou v našich srdcích sestavil velký herec a nezapomenutelný člověk Vladimír Ráž.

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně.“

Lauře je devatenáct let a žije s otcem na zámku ve Štýrsku. Otec se jí snaží nahradit i matku, která jí zemřela velmi záhy, a tak Laura prožívá dětství i dospívání plné lásky a přepychu. Touží po vztahu a milování s mužem, což ale u neprovdané dívky jejího společenského postavení není v 19. století dost dobře možné, a tak svou potřebu něhy ukájí v náručích přítelkyň. Právě jedna z nich, Berta, neteř a schovanka otcova přítele generála Spielsdorfa, však za záhadných okolností náhle umírá, právě když má přijet za Laurou na návštěvu. V tu chvíli se za okolností neméně podivných zjeví překrásná Carmilla, která se zdá být více než dostatečnou náhradou zemřelé přítelkyně. Carmillina matka poprosí Lauřina otce, aby se Carmilly na nějakou dobu ujal, než se ona vrátí z neodkladné a nebezpečné cesty. Otec na Lauřino naléhání svolí a Laura, zcela očarovaná nevšední Carmillinou krásou a jejím zvláštním charismatem, si užívá něžného přátelství s tajemnou návštěvnicí. Méně příjemné jsou už zvláštnosti Carmillina chování a především její časté citové výlevy vůči Lauře, které ji uvádějí do rozpaků, byť dotekům se ani trochu nebrání… Navíc ji po nějakém čase začnou pronásledovat příznaky podivné choroby a také příšerné sny, až příliš podobné jedné noční můře z raného dětství. Laura už nemá sílu vzdorovat Carmille, která jako by z ní vysávala všechen život. Také v okolí se množí případy lidí, kteří zakoušejí něco podobného, ovšem ti na rozdíl od ní záhy umírají. Ve chvíli, kdy se zdá, že podobný osud čeká i nešťastnou Lauru, se na scéně objevuje generál Spielsdorf, aby za pomoci svého záhadného přítele barona Vordenburga vykonal pomstu na nestvůře, která zahubila jeho neteř Bertu. Pátrání po ní ho zavádí do rozvalin zámku Karnstein, kde se jednoho podzimního podvečera setká nejen s Laurou a jejím otcem, ale i s Carmillou. Jak jejich setkání dopadne? Je Carmillina podobnost s dávno zemřelou Mircallou, hraběnkou z Karnsteinu, a s Bertinou přítelkyní Millarcou jen čistě náhodná? Podaří se Lauře uniknout ze spárů smrtonosné lásky? A co je třeba udělat pro to, aby byla z kraje sňata kletba těch, kteří nemohou odpočívat v pokoji? Odpověď na tyto otázky najdete v rozuzlení strhující novely irského klasika Josepha Sheridana LeFanu, kterou v moderním duchu přeložil Josef „Pepson“ Snětivý.

Pročítáme-li životopisy významných osobností, nebo jestliže nám ony dají nahlédnout v publikovaných vzpomínkách do svých osudů, nemůžeme si nevšimnout, jak často hovoří o svých maminkách a za co všechno jim vyslovují vděk. Nejen za dar řeči – ne náhodou hovoříme o mateřském jazyku. A již od svatého Václava nás až doteď provází zajímavá skutečnost: život a dílo významných osobností bývají mnohem výrazněji ovlivněny matkou, než otcem. Pavel Taussig, publicista a spisovatel, filmový historik a scénárista, se rozhodl nechat maminky některých slavných jedinců vyjít z anonymity a vzdát jim tak hold za jejich obětavost, s níž své děti, převážně syny, doprovázely na cestě ke slávě. Výběr byl spontánní, snažil se vypodobnit maminky osobností, které jej oslnily svým významem. A je jistě logické, že mnohá jména nalezneme i na předních místech v nedávné anketě Největší Čech. Kniha pojednává o maminkách slavných osobností z oblasti historie, politiky a veřejného života, vědy, literatury, divadla, filmu i výtvarného umění a je vyzdobena mnoha unikátními fotografiemi. Může tak být nejen zdrojem příjemných chvil nad poučnými i dojemnými medailony, ale zejména krásným dárkem nejen všem maminkám.

Pan Watson je ovdovělý vikář s početným potomstvem – dvěma syny a čtyřmi dcerami. Nejmladší z nich, Emma, byla vychována v rodině své bohaté tety, a je tudíž vzdělanější a jemnější než její sestry Elisabeth, Margaret a Penelope. Když však ovdoví i zmíněná teta a uzavře nerovný sňatek z lásky, je Emma nucena vrátit se do otcovského domu. Setkává se tam nejen s hypochondrickým a milujícím otcem, ale i s bezuzdným hledáním manžela, jímž své okolí obtěžují Margaret a Penelope. Tíhne tedy k nejstarší sestře Elisabeth, nepříliš inteligentní, avšak upřímné a oddané zbytku rodiny. V sousedství Watsonových žije šlechtická rodina Osbornových. Emma si získá nevítanou pozornost mladého lorda Osborna, zatímco Margaret doslova pronásleduje jeho bezohledného nohsleda Toma Musgravea. Ten se ovšem předvádí spíše před její švagrovou, urozenou a snobskou Jane, která přijela k Watsonovým na návštěvu, doprovázena manželem, hrubým Emminým bratrem Robertem. Blízké okolí však není prosto ani jiných mužů, a tak můžeme sledovat austenovské zahájení velké hry, při níž autorka i její následovnice pohybují figurkami na šachovnici děje s ironií i humorem. Román Mladší sestra, jehož první díl Vám nyní přinášíme v překladu Jany Velvarské, rozepsala pod názvem The Watsons Jane Austenová. Toto dílo dokončila její neteř Catherine Austenová Hubbacková, spisovatelka a strážkyně odkazu své velké tety.

Nejznámější romány Jane Austenové patří ke zlatému fondu světové literatury. Velmi zajímavé jsou však také juvenilie, které literární vědec Richard Jenkyns označil za “divoké” a připomínající skeče Monty Pythona. Věříme, že už to je dostatečnou pozvánkou k jejich četbě – a navíc většina z nich je v této knize vydána česky vůbec poprvé. Kromě delšího náčrtu románu Catharine, neboli Altánek, Vás potěší čtrnáct textů, které i na velmi krátké ploše nezapřou autorčino mistrovství a její pověstnou ironii. Také juvenilie Charlotte Brontëové se až dosud nedočkaly českého vydání – a vzhledem ke kráse pohádkového příběhu Hledání štěstí, jejž napsala v pouhých třinácti letech, je to opravdu s podivem. Uvádíme také tři dojemné texty, věnované památce jejích sester Emily a Anne a pseudonymům Currer, Ellis a Acton Bell, pod nimiž tato sesterská trojice vydala svá první díla. Z anglických originálů přeložili Kristýna Julinová (Jane Austenová) a Josef „Pepson“ Snětivý (Charlotte Brontëová).

Poskytovat u nás azyl uprchlíkům, kterým mnohdy doma hrozí mučení a smrt, nebo neposkytovat? Neponižovat a netýrat uprchlíky ve státních zařízeních a poskytovat jim zdravotní péči, na kterou mají ze zákona nárok, nebo jim upírat základní lidská práva? Shromážděné dokumenty ukazují na fakt, že příslušný odbor ministerstva vnitra a většina dalších státem podporovaných organizací zabývajících se prací s uprchlíky mají v těchto otázkách jasno. Bohužel v neprospěch uprchlíků, kteří se v České republice stávají oběťmi systému, preferujícího např. zájmy ruských tajných služeb (FSB - bývalé KGB) před pomocí lidem, kteří prošli peklem války a s velkým rizikem se dostali do "bezpečné země", aby před násilím zachránili alespoň své děti. Zprávy předních světových lidsko-právních organizací o nevinných obětech režimů té které země se velké pozornosti našich úřadů netěší. Tato studie podrobněji dokumentuje trpké zkušenosti některých jednotlivců, kteří v Čechách požádali o azyl. Jde jen o několik z řady známých případů, i tak je však jasné, že se jedná o systémovou záležitost. Osudy tisíců lidí končí nekontrolovaně v rukou několika úředníků Odboru azylové a migrační politiky MV, jehož ředitel téměř 20 let prakticky řídí imigrační politiku tohoto státu. Tristní situace v oblasti azylové politiky se na světlo začala dostávat především díky iniciativě a práci odvolaného vládního zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába. Cílem publikace je snaha pokračovat v tom, čeho dosáhl v boji za práva lidí, kteří si zaslouží stejnou pomoc (navíc naším státem veřejně deklarovanou), jakou zoufalí českoslovenští občané kdysi také za hranicemi nacházeli.

Darinka je pětiletá holčička, která žije v domečku na vesnici se svými rodiči a dvěma sourozenci – sedmiletou Zuzkou a devítiletým Tomem. Všichni tři kamarádí se svými sousedy Oliverem, Sebastienem, Sašou a Pavlínkou. Během jednoho roku prožívá Darinka se svými sourozenci a kamarády různá dobrodružství. Vydávají se hledat houby a trhat ostružiny do lesa, připravují se na rej strašidel nebo na karneval, jdou na nebezpečný lov kohoutích per, aby si mohli udělat indiánské čelenky, tvoří bramborové skřítky, pečou vánoční cukroví, sáňkují, vyčarují ze stromů sněhové královny… Příběh Darinky, její rodiny a kamarádů začíná na podzim a končí před začátkem letních prázdnin, kdy se Darinka chystá na odjezd k babičce a dědečkovi do hor. Každou z dvaceti tří kapitol doplňují barevné ilustrace autorky. Knížka je určena předškolákům i mladším školákům. Může jim posloužit nejen jako hezké čtení před spaním, ale i jako návod, jak díky tomu, co je všude kolem nich, zažít spoustu legrace a získat nové hračky.

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

Jmenuje se Pravdomil, ale říká si Bill. Je mu devět, ale strašně by si přál být dospělý. Byl zvyklý na velkoměsto, ale musel se kvůli špatnému vzduchu přestěhovat na maloměsto. Má malou sestru, ale raději by byl zase jedináčkem, protože to ho všichni obskakovali a on se nemusel starat o to malé, věčně plačící a počurané mimino. Jediné, co by neměnil, jsou jeho kamarádi: Bedna, který si ví se vším rady, Bůček, jenž spořádá všechno, co je k jídlu, a konečně hlava party, srdnatá dívka Madla, na kterou si Bill tak trochu myslí. Není dne, aby nezažili nějaké dobrodružství. Ale ať už chytají zloděje, vyrážejí na koupaliště, účastní se halloweenského průvodu, jedou na školní výlet, zkoušejí si zapálit svou první cigaretu, pomáhají blízkým nebo vydělávají peníze na Bůčkův narozeninový dort, pokaždé si dokážou poradit, každý problém hravě překonat a z každé chyby si vzít ponaučení. Tak se také stane, že si Bill pod vlivem svých přátel uvědomí, že není důležité, kolik mu je let, že není důležité, kde žije, že není ostudou, když se stará o svou malou sestřičku, ale že nejdůležitější ze všeho je mít kolem sebe lidi, na které se můžete za všech okolností spolehnout. A na ty má Pravdomil (kde jen ti jeho rodiče na tohle jméno přišli?) opravdu nebývalé štěstí. Nová dětská kniha zavedeného spisovatele Davida Laňky oplývá humorem a schopností získat si čtenáře bez rozdílu věku. Příběhy hlavního hrdiny a jeho přátel jsou psány svěžím jazykem s často až „pábitelskými“ pointami, které dokážou překvapit a přinést dětem poučení obratně nenásilnou formou. A i díky ilustracím Markéty Vydrové si jistě vzpomenete na francouzskou „Mikulášovu“ sérii.

Radoslav Brzobohatý není jen vynikající herec, který nám prostřednictvím svých filmových i divadelních postav rozdává radost už více než půl století. Je to také osobnost, v níž se spojují ostré rysy a pevné zásady chlapa, který neuhýbá, a citlivá duše umělce, otce a manžela. V této knize se tak dočtete nejen o jeho přebohaté herecké kariéře, ale také o tom, co v životě považuje za důležité, co ho těší či naopak trápí, o velkých filmech let šedesátých i zlém období o dekádu později, o cestě našimi scénami od statování v Národním divadle a začátků na oblasti přes libeňské Divadlo S. K. Neumanna a milované Divadlo na Vinohradech až po jeho vlastní Divadlo Radka Brzobohatého… Potěší Vás také jeho vlastní slova o rodině, přátelství, milované profesi či třeba valašských kořenech, stejně jako příspěvky přátel z divadelní a filmové branže. Věříme, že po přečtení této knihy před Vámi bude stát Váš oblíbený herec v zase o něco jasnějších konturách.

MVDr. Jan Herčík, CSc., špičkový a oblíbený český veterinář, ve své další knize vzpomíná na zvířata bez rozdílu druhu, velikosti či srsti, která mu během dlouholeté praxe prošla rukama, ale také na jejich majitele - vždyť zvířeti bez člověka, stejně jako člověku bez zvířete, něco chybí. Co naopak rozhodně nechybí jeho příběhům, je laskavý humor, údiv nad schopnostmi našich miláčků i obětavostí jejich majitelů, překvapivé zvraty, jež napsal sám čtyřnohý život, a šťastné konce, které si zaslouží jak naši zvířecí přátelé, tak i jejich paničky a páníčkové. Soužití se zvířaty je zkrátka sice občas náročné, ale o to zábavnější a krásnější. A vyprávění muže, který jim zasvětil svůj život, je toho nejlepším důkazem. Také tentokrát pro Vás jeho příběhy literárně zpracovala Alena Hrachovcová.

Tato kniha je plná rozchodů, intrik, zrady a jiných osobních tragédií... V obchodech a knihovnách ji ovšem najdete v sekci humoristické literatury. To proto, že rozchod, hádka, ba ani nevěra vlastně žádnou opravdovou tragédií nejsou. S odstupem času (někdy už druhý den, jindy za deset, dvacet let) se dá každá taková událost podat jako docela vtipná historka… Autorka, spisovatelka a novinářka Zita Marinovová, tvrdí, že pokaždé, když ona nebo někdo z jejích přátel zažívá podobnou nepříjemnost, přemýšlí už během této události o tom, jak ji sepíše a předhodí k pobavení čtenářům. Rozdíl mezi ní a podobně „postiženou“ Carrie Bradshaw ze seriálu Sex ve městě je v podstatě pouze ten, že Carrie brousí po Manhattanu, zatímco Zita po Praze...

Šťastná hodina je pozoruhodnou, intimní sbírkou padesáti příběhů žijících osobností. „Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ vítala neděli co neděli autorka své hosty v živém vysílání Českého rozhlasu Regina. Knihou se k těmto ztišeným, ojedinělým setkáním vrací, aby zachytila, co z našich životů mizí a co zůstává. Ve Šťastné hodině se tak vedle sebe ocitají lidé nejrůznějších profesí i generací. Herci Iva Janžurová, Blanka Bohdanová, Josef Somr, Libuše Švormová, Zuzana Kronerová, Jitka Molavcová, Barbora Srncová, Kristýna Frejová, muzikanti a zpěváci Jana Koubková, Zuzana Lapčíková, Jiří Pavlica, Marie Rottrová, Jitka Zelenková, Marta Kubišová, fotbalisté Vladimír Šmicer a Jan Suchopárek, psychiatr Cyril Höschl, kněz a filozof Tomáš Halík, režiséři Miloš Horanský, Miroslav Krobot a mnozí další. Život každého z nich tu stojí sám o sobě. Dohromady však tvoří výpověď o nás všech. Výpravnou knihu v luxusní plátěné vazbě zdobí fotografie světově proslulé fotografky Evy Fukové, grafickou úpravu navrhl Filip Skalák.

Martin Lipavský je spisovatel, nakladatel a muzikant, který s ironickým úšklebkem ignoruje svůj střední věk i fakt, že jeho manželství s životní láskou Jolanou zkrachovalo. Na křtu jeho poslední knihy se však neplánovaně a nezávisle na sobě objeví tři velké ženy jeho života - nestárnoucí kráska Sabina, tvrdá a všeho schopná právnička Dagmar, která přihlíží křtu románu o dávném vztahu spisovatele k ní, a právě Jolana, jíž se zachtělo trochu si pohrát nejen s hrdinovým egem. Hrdinovi se ovšem pro změnu zachtělo všech tří, a tak rozjíždí kolotoč situací, které ho nakonec dovedou ke zjištění, proč mají některé ženy krátké nehty, jak málo pomáhá přidrzlá vtipnost, když vás pod krkem drží gorila kohosi velmi vlivného, a že si zmíněné krasavice vystačí i bez něj. On i tři grácie padají do slastné extáze i tváří k zemi, aby povstali k novým dobrodružstvím nejen růžového, ale i velmi temného rázu... A překvapivý závěr jako by obrátil naruby vaše představy o tom, jaký konec si zaslouží hrdina a jeho kočičí smečka.

George Eliotová patří spolu s Jane Austenovou a sestrami Brontëovými k nejčtenějším a nejuznávanějším anglickým autorkám své doby. Přesvědčí Vás o tom nejen v obsáhlých románech, ale i v povídkách, z nichž dvě si nyní můžete přečíst v dynamickém, vášnivém překladu Kristýny Julinové. Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští, a může nás těšit, že se její část odehrává v magické Praze. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… A nade vším ční jeho milovaná manželka jako krásná, ale také velmi záhadná a temná postava. V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku. George Eliotová zaujme austenovsky prokreslenými charaktery postav, mistrovským líčením prostředí, nečekanými dějovými zvraty a v neposlední řadě smyslem pro humor. Její povídky neztratily ani po půl druhém století svůj půvab a potvrzují její oprávněnou přítomnost mezi největšími spisovatelkami 19. století.

V této knize se dočtete o pestrém životě a myšlenkách Johna Boka - disidenta, básníka, dělníka v cirkusu, strojvůdce, hladovkáře, zpravodajského důstojníka, spolupracovníka ministrů Františka Mikloška a Bohumila Kubáta, uklízeče na toaletách, přítele Václava Havla, osoby, těšící se úctě Václava Klause, a zejména dlouholetého předsedy spolku Šalamoun. Spolek Šalamoun se v ní představuje jako uskupení aktivních občanů, kteří usilují o zlepšení stavu české justice výzvami k ústavním činitelům a legislativními návrhy a kteří pomáhají těm, na nichž bylo v průběhu trestního řízení spácháno bezpráví.