Autorka o své sbírce říká:
„Tyto básně bych ráda věnovala těm, jejichž život je klec, od níž nemohou nalézt klíč. Oni vědí, že někde tu je snad odvaha, která jim umožní cestu ven. Nebo by to měla být touha, která jim však není vlastní? Pomoc u druhých lze nalézt, tu však oni vnímají jen jako krátkodobé otupení smyslů, vždyť proč by měli používat zbraně proti někomu, kdo je nešťasten a koho mají rádi?
Nechť ve Vás tyto básně rozsvítí světlo, které Vás vyvede z tohoto bludného kruhu, aniž by se Vás poté snažilo oslnit natolik, že byste neviděli své možnosti. Přeji Vám, aby Vám poté svítilo na cestu už celý život.“
Věnováno obětem domácího násilí.