Hokejový svátek, který v květnu 2024 hostila Praha a Ostrava, se proměnil v nečekaný, ale o to sladší a zářivější triumf domácí reprezentace. Našim hráčům, vedeným novým trenérem Radimem Rulíkem, se před bojem o mety nejvyšší příliš nevěřilo. Neuvěřitelné se však stalo skutečností! Směs týmové soudržnosti, bojovnosti, obětavosti, nezbytného štěstí, ale také nezpochybnitelné kvality dovedla české hokejisty na samotný vrchol. Základní skupinou prošli tak, jak potřebovali, ve čtvrtfinále vrátili Američanům předchozí porážky na domácích šampionátech, v semifinále zasypali do té doby suverénní Švédy kanonádou gólových střel… a v napínavém finále dokázali přehrát vynikající Švýcary. Pod rozhodující trefou je podepsán ten, od kterého to celý národ čekal: David Pastrňák. Avšak nejen on a další velká jména z NHL, také všichni ostatní hráči včetně těch, kteří do závěrečných zápasů z nejrůznějších důvodů třeba ani nezasáhli, si zaslouží náš vděk a obdiv. V tomhle týmu byl zkrátka hvězdou v dobrém slova smyslu každý: od gólmana Dostála až po náhradníky. Totéž platí pro realizační tým… a v neposlední řadě pro skvělé fanoušky, kteří proměnili sebe v pověstného sedmého hráče a celé Česko v hokejové království. Cestu za zlatem zasvěceně a čtivě popisuje publicista a bývalý hokejista Tomáš Procházka, který má k této hře celoživotní vztah. Jeho text je doplněn fotografiemi, statistikami, soupiskami a celou řadou zajímavostí a postřehů. Kniha PRAGANO – Český triumf na hokejovém MS 2024 navazuje na jeho úspěšné publikace Nagano 1998 aneb Turnaj století očima šampionů a Praha 1985 – Zlato z domácího šampionátu. Ukázky viz příloha.

Jsou okamžiky, na které si sportovní fanoušek vzpomene takříkajíc na smrtelné posteli. Pokud jde o hokej, nemůže mezi nimi chybět triumf na Mistrovství světa 1985 v Praze. Jednoznačným hegemonem byla tehdy sovětská Sborná; také Kanada a USA přivezly mimořádně silné výběry, nabité hráči, kteří se později stali legendami. Češi a Slováci přesto očekávali maximum od vlastní reprezentace… … která jejich naděje nezklamala! Do paměti se nesmazatelně vryl druhý zápas se Sovětským svazem, který „naši“ vyhráli 2:1. A po kanonádě proti Američanům neoficiální finále, v němž do kanadské branky dostal puk hned třikrát Jiří Šejba. Právě tento hrdina šampionátu je jednou z osobností, které oslovil Tomáš Procházka, publicista a bývalý hokejista. V rozhovoru s ním na pražské zlato zavzpomínali i další vynikající útočníci z obou částí tehdejší federace, Pavel Richter a kapitán týmu Dárius Rusnák, obránce zastupuje jeden z objevů mistrovství Antonín Stavjaňa. Za ním a jeho kolegy z defenzívy pak čaroval legendární Jiří Králík, po právu vyhlášený nejlepším brankářem turnaje. Na šestici, aby byl naplněn pomyslný hokejový počet, doplňuje sestavu neméně proslulý rozhlasový reportér a člen Síně slávy Aleš Procházka, autorův otec. V knize díky tomu nechybí ani velmi osobní vzpomínky otce i syna na nezapomenutelné jarní dny roku 1985. Titul Praha 1985 – Zlato z domácího šampionátu navazuje na úspěšnou publikaci Tomáše Procházky Nagano 1998 aneb Turnaj století očima šampionů a vychází při příležitosti letošního Mistrovství světa v ledním hokeji, které se opět koná v Praze.

Kniha si klade za cíl pomoci čtenářům pochopit, proč dochází k rychlému úpadku západních národů a rozkladu tradičního světa, který považujeme za normální a přirozený. Současně také ukazuje, jak je možné tomuto úpadku účinně čelit a vrátit společnost na cestu, která je pro ni funkční a smysluplná.
V psychologické válce nadnárodních elit proti západním národům dochází k prosazování hodnot, které působí destruktivně na národní identitu i tradiční kulturu. Rychle se vytrácí pocit domova, národní soudržnosti i svobody. Západní liberalismus se stává novým totalitním náboženstvím směřujícím k vybudování světa bez hranic a národů, který slouží soukromým zájmům úzké skupiny elit s pocity nadřazenosti vůči obyčejným lidem a národům.
Autoři zastávají názor, že zřejmě jedinou cestou jak se tomuto rozkladu a nové totalitě bránit, je obnova přirozených hodnot, které dělají společnost funkční, soudržnou a svobodnou. Jde o cestu svobodných národních států s jasnou národní identitou a kulturně zakotvených v národní židovsko-křesťanské tradici.
Editoři Robert Kabát a Petr Žantovský, přeložil Robert Kabát.
Vydalo Nakladatelství RIVA, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Kniha předního oborníka na vývoj západního myšlení Yorama Hazonyho podává velmi důležitou odpověď na otázku, co jsou skutečné nadčasové hodnoty, které je třeba hájit pro zachování naší civilizace. Hazonyho rozbor, který obsahuje více než 400 stran velmi čtivého textu, je snahou postihnout danou problematiku z různých pohledů a směrů.
Západ směřuje k civilizačnímu, společenskému, kulturnímu a morálnímu rozkladu. Liberalismus, jak konstatuje Hazony, byl po několik desítek minulých let západním elitami prosazován jako konzervativní směr a univerzální kulturní jádro lidství. V praxi však během svého panování nebyl schopen konzervovat žádnou z důležitých institucí západní civilizace včetně rodiny, manželství či rodičovství, suverénního národního státu, lásky k národu, národní křesťanské tradice, mezigenerační odpovědnosti a solidarity, úcty dětí k rodičům, starším a důležitým autoritám obecně, či pojetí člověka jako dvoupohlavního tvora. Hazonyho kniha je tak výzvou k znovuobjevení a veřejnému prosazení hodnot vycházející z národní, židovsko-křesťanské tradice, na nichž naše civilizace vznikla a jež jediné jsou schopné zabránit jejímu stále rychlejšímu rozkladu.
I když se kniha zaměřuje na rozbor angloamerické myšlenkové tradice, je velmi aktuální i pro české čtenáře. Je tomu tak proto, že americký liberalismus se od devadesátých let 20. století stal určujícím myšlenkovým směrem i u nás, a ovlivňuje každodenně naše životy a společenské směřování. Kniha je tak povinnou četbou pro každého, kdo chce hlouběji pochopit, co je třeba dělat, aby naše národní a kulturní hodnoty a s nimi spojený způsob života, který považujeme za normální a přirozený, zůstaly zachovány i pro příští generace.
Vydalo Nakladatelství RIVA, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Zakladatel a výkonný předseda Světového ekonomického fóra v Davosu Klaus Schwab spolu se spoluautorem Thierry Malleretem několik měsíců po vypuknutí covidové krize přicházejí s myšlenkou Velkého resetu: radikální přeměnou světového řádu v odpovědi na pandemii covidu-19. Na otázku, kdy se vrátíme k normálu, mají autoři jednoduchou odpověď: „Nikdy.“ Svět se v reakci na covidovou krizi nevyhnutelně a nenávratně změní a nebude již nikdy stejný jako dřív.

Pandemii covidu-19 autoři vnímají jako bod zlomu v celosvětovém směřování a zároveň jako mimořádnou historickou příležitost k vybudování nového, lepšího, spravedlivějšího a odolnějšího světa. Úkolem globálních elit je pomoci vybudovat tento „nový normál“, který bere v úvahu, že současný i budoucí svět je oproti dřívějším dobám mnohem propojenější, složitější a rychle se měnící.

Čtenář, který chce plně pochopit hlavní politické, ekonomické a společenské procesy naší doby, by tuto knihu neměl přejít bez povšimnutí. Jde o zásadní dílo politické a ekonomické filozofie týkající se snah o velkolepou přeměnu našeho světa z pohledu předních představitelů globálních elit. Přeložil Aleš Drobek.

Vydává Nakladatelství RIVA, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.  

Bestseller dr. J. Mercoly a R. Cumminse (s předmluvou Roberta F. Kennedyho jr.) nabízí ucelený pohled na problematiku celosvětové krize v podobě pandemie covidu-19 s celou řadou nových a překvapivých informací. Ne každý s nimi musí plně souhlasit. Přesto má smysl se s jejich úhlem pohledu blíže seznámit. Celá řada informací bude totiž pro čtenáře nová a možná i překvapivá. Kniha obsahuje také nebývalé množství odkazů na informační zdroje, kterými se autoři snaží svá tvrzení podepřít.

Autoři prostřednictvím intenzivního výzkumu odhalují skutečnost, že žijeme ve světě, který je stále více ovládán nikoliv demokratickými systémy a institucemi, ale globalistickými elitami a politiky, kteří vládnou vyvoláváním strachu a paniky. V knize Pravda o covidu-19 dr. Mercola a Cummins odhalují nové důkazy, že:

• virus SARS-CoV-2 byl zřejmě laboratorně vytvořen v laboratoři pro výrobu biologických zbraní v čínském Wu-chanu.
• globální elity využily pandemii k usnadnění největšího přesunu bohatství směrem nahoru v historii lidstva.
• testy PCR, počty případů, nemocnost a údaje o bezpečnosti a účinnosti vakcín byly široce zmanipulovány a zkresleny.
• je známo, že obezita, cukrovka a srdeční onemocnění zhoršují výsledky covid-19, ale průmysl nezdravých potravin nadále prosazuje svůj program
• bezpečná a levná léčba covid-19 byla cenzurována a potlačována, aby se vytvořila hladká cesta pro přijetí vakcíny účinnost vakcín byla zveličována a zůstávají zásadní otázky ohledně bezpečnosti
• Dobrou zprávou na tom všem je, že můžeme převzít kontrolu nad svým zdravím a že společně máme sílu sjednotit se a bojovat za své zdraví, demokracii a svobodu. Nastal čas pro celosvětové probuzení. Jak nám dr. Mercola a Cummins připomínají, jde o boj našeho života.

Přeložila Petruška Šustrová.
Vydává Nakladatelství RIVA, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Fotbalové mistrovství světa 1962, ze kterého parta kolem Josefa Masopusta přivezla stříbro (a sahala po zlatě), patří k největším úspěchům našeho sportu. A kdo jiný by měl tento legendární příběh vyprávět než ti, kteří se takto zapsali do historie?
Zkušení novináři a publicisté Stanislav Hrabě a Josef Káninský proto přicházejí s autentickým svědectvím dosud žijících hráčů (Václav Mašek, Josef Jelínek, Jan Lála, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer). A přinášejí i mnoho dalších zajímavostí a postřehů o týmu, který, jak trefně napsali, „rozkvetl na vinici“; tím odkazují k městu Viña del Mar, kde se hrála základní skupina. „Naši“ v ní suverénně kráčeli za nečekaným postupem a ani ve čtvrtfinále a semifinále nenašli přemožitele. V posledním zápase jim pak chyběl jen kousíček štěstí, aby nad hlavu zvedli trofej nejcennější. Ovšem vezmeme-li v úvahu prognózy a podmínky, v nichž působili, má toto stříbro skutečně lesk zlata.
V publikaci, která navazuje na úspěšný titul Bělehrad 1976 – Evropské zlato za všechny miliony, dále nechybí kompletní a zasvěcené informace o kvalifikaci, přípravě a samotném turnaji, medailony hráčů, unikátní fotografie, rozhovor s Petrem Koubou, jehož otec Pavel byl členem týmu… a do doby nedávno minulé nás přenese reportáž o návratu „Chilanů“ do země jejich nezapomenutelného počinu po 50 letech.

David Špidlen jako příležitostný autor vytvořil několik publikací zaměřených na témata, jimž se ve svém životě aktivně věnuje nebo věnoval. Sám o tom říká: „Jsem autor z donutkání. V určitý okamžik se ve mně nahromadí takové množství poznatků, že není možné je v sobě udržet a zároveň se účinně zbavit myšlenek na dané téma. Když to rezonuje znova a znova a nutkání se vrací, musím sednout a psát.“ Kniha Vrhání nožů ve sportu a sebeobraně vznikla již v 90. letech 20. století jako příručka pro začínající vrhače po letech autorova intenzivního tréninku. Před novým vydáním prošla zásadní obsahovou úpravou, aby i dnes měla zájemcům o tento sport co nabídnout.

Lední hokej prožíval na olympiádě v Naganu 1998 svůj Turnaj století.

Čeští hokejisté si na něm splnili sen a vstoupili do historie.

A drtivá většina národa nikdy nezapomene na chvíle štěstí a hrdosti na rodnou zemi.

Je to nádherný příběh sportovního umění, štěstí, kterému šli naši hráči naproti, a sebevědomí spojeného s pokorou. S odstupem třiadvaceti let, ale jako by se odehrál včera, ho vyprávějí hráči, kteří se na tomto mimořádném triumfu podíleli: brankář Dominik Hašek, obránce Jiří Šlégr a útočník Martin Procházka. Doplňují je oba žijící členové trenérského triumvirátu Slavomír Lener a Vladimír Martinec – a všech pět vzpomíná také na Ivana Hlinku. A nakonec jsou tu rozhovory s dalšími dvěma hokejovými legendami: hráčskou představuje útočník Jiří Holík, který byl od olympijského zlata jen krůček, rozhlasovou Aleš Procházka, jehož hlas znají z vysílání Československého a Českého rozhlasu všichni, kteří v uplynulých desetiletích propadli kouzlu tohoto nádherného sportu.

Nová kniha sociologa prof. Jana Kellera je velice přesnou analýzou převládajících fenoménu současné společenské a politické situace u nás i v evropském a světovém kontextu. Vydává ji Nakladatelství Ivana Davida. Autor o ní říká v úvodu toto: „Žijeme ve velmi zvláštní době. Levicové politické strany prohrávají volby a prakticky ve všech zemích jsou na ústupu. Globální kapitalismus triumfuje ve stále dalších a dalších zemích. Všude se privatizuje. Sociální státy – někdejší pýcha levicové ideologie – jsou neúnosně zadluženy. Mluví se stále vážněji o agónii levice. Ve stejné době přitom zaznívá varování, že levicoví kulturní revolucionáři ovládli klíčové instituce a hrozí zlikvidovat celou západní kulturu. Z vysokých škol a z médií se šíří ideologie rovnostářství právě v době, kdy se rozevírají sociální nůžky a narůstají ekonomické nerovnosti v rovině příjmů i majetků. Velké nadnárodní koncerny a úspěšní miliardáři tyto revoluční výzvy, namířené údajně proti jejich moci, plně podporují. K vítězství levičáků toužících převychovat člověka dochází v téže době, kdy je každý člověk povinen pohlížet na sebe jako na „podnikatele se sebou samým“ a všemožně usilovat o zhodnocení svého lidského kapitálu. Ve stejné době, kdy nadnárodní koncerny řízené v naprosté většině bílými muži diktují své podmínky celým státům a kontinentům, je bílý muž obviňován za svoji rasistickou a koloniální minulost. Z ekonomicky nejvyspělejších kapitalistických zemí přichází volání po kulturní revoluci ne nepodobné tomu, co mělo kdysi dovést ke komunismu rozvojovou Čínu. Ke kulturní revoluci se hlásí především dobře situovaní příslušníci vyšších středních vrstev. Chtějí dělat revoluci namířenou proti zastaralému myšlení nižších středních vrstev. Těm, kdo jsou úplně nahoře, to ani v nejmenším nevadí. Těm, kdo jsou úplně dole, to ani v nejmenším nepomáhá. Tato kniha pojednává o hybridní politice, tedy o velice zvláštní dělbě práce mezi pravicovými neoliberály, kteří zdeformovali liberalismus, a levicovými neomarxisty, kteří zkarikovali marxismus.

Lenka Procházková dnes patří k nejvýraznějším českým prozaikům. V první fázi tvorby byly její knihy a články publikované pouze v samizdatových a exilových nakladatelstvích. Ani po roce 1989, kdy se okruh jejích čtenářů rozšířil, se nevzdala vysokých nároků na kvalitu vlastní tvorby a zachovala si absolutní svobodu při výběru témat a způsobu jejich zpracování. Je autorkou více než 20 knih, řady rozhlasových, televizních a divadelních her a současně se věnuje i publicistice s politickými tématy. Z románů je nejznámější „Beránek“ ztvárňující netradičním způsobem život Ježíše, „Smolná kniha“ zachycující milostné drama v prostředí disentu a „Slunce v úplňku – příběh Jana Palacha“. Po třech sbírkách politických textů („Bílý klaun“, „Nejsou to bohové!“ a „Živé duše“) vychází sbírka čtvrtá „My kacíři“. Kniha obsahuje politické projevy, články a rozhovory Lenky Procházkové, které byly od září 2017 do srpna 2019 publikované pouze na nezávislých webech. Výjimkou je text Osamělost Jana Palacha, který autorka napsala pro časopis PŘÍSNĚ TAJNÉ. Součástí knihy je i projev Lenky Procházkové, se kterým vystoupila 12. června 2019 v senátě před hlasováním o své nominaci do Rady ÚSTRu a v němž vyjmenovala varovné příznaky, které jsou charakteristické pro nástup totalitního režimu.

Konference s názvem „Ukrajina – dva roky od událostí na Majdanu a v Oděse“ se konala v Praze 25. dubna 2016. Vystoupili na ní přední odborníci z různých oblastí – od historie pres politologii, zpravodajské služby – po pedagogiku a média. Jejich příspěvky tvoří první oddíl tohoto sborníku. Protože se vesměs jedná o autory, kteří se problematice konfliktu v neklidné geopolitické zóně na pomezí Ruska a západní Evropy věnují dlouhodobě, zařadili jsme pro srovnání a kontinuitu do druhé části sborníku několik dalších textů, které ukazují jednotlivé etapy vývoje ukrajinského konfliktu a jednotlivé aspekty a úhly pohledu na ně, a to z pera našich i zahraničních autorů. Obsahově tento sborník navazuje na úspěšný sborník Rusko včera, dnes a zítra, který vyšel poprvé na sklonku roku 2014 a od té doby ještě ve dvou dotiscích. Je zřejmé, že tuto problematiku naše odborná i laická veřejnost vnímá velmi pozorně a citlivě a že dobře chápe úzké souvislosti mezi děním na Ukrajině a geopolitickou dynamikou celé dnešní Evropy i světa.
Editorem sborníku je doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Vydává Medias Res – občanské sdružení, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Proč se česká média bulvarizují? Proč se tzv. seriózní tisk i elektronická média tak usilují přiblížit se triviálností svých obsahů a vnějškovou vizuální efektností svých forem přiblížit deníkovým tabloidům či komerčním televizím? Je to opravdu proto, že mizí inteligentní čtenář, posluchač, divák médií, nebo si jen média sama usnadňují život a na snižování nároků poptávky publika se jen vymlouvají?
Všechny tyto otázky trápí mnohé intelektuály zabývající se – ať z akademické půdy, či z živé mediální praxe – podobou dnešního mediálního světa. Světa, který formuje, a často deformuje veřejné mínění, třeba jen tím, že mnoho podstatných informací nezveřejní, neboť se mu už mezi všechnu tu bulvární čalamádu nevejdou.
Jistým paradoxem je, že téma bulvarizace českých médií se táhne odborným, profesním a zčásti i poučeně-laickým diskursem už mnohá léta. Už v roce 2004 se v prostorách Ministerstva kultury ČR v Praze na Maltézském náměstí konala konference se stejným tématem – Bulvarizace médií. Pořádala ji tehdy společnost Česká média spolu s Institutem mediální komunikace při Univerzitě J. A. Komenského. Téma však zdaleka za léta od toho času nezaniklo. Spíše – možná i pod vlivem nástupu nových, rovněž vizuálně velice agresivních médií (internetu) nabralo na dynamice a brizanci.
O málo víc než dekádu poté, 21. října 2015, se tamtéž odehrála konference s názvem Bulvarizace českých médií. Vystoupili na ní jak zástupci akademické sféry, vysokoškolští pedagogové, tak lidé z mediální praxe, redaktoři, šéfredaktoři, ale i nezávislí intelektuálové, kteří přicházejí se světem médií do styku rovněž profesionálně, ale z jiného úhlu. Pokusili jsme se společně předestřít určitou škálu námětů, myšlenek a vysvětlení, jak a hlavně proč k bulvarizaci českých médií dochází a jaký to má dopad na mediální publikum a obecně na společnost. Z pochopitelných důvodů jsme se nepokoušeli o vymýšlení nějakých návodů či postupů, jak tyto trendy zastavit či zvrátit, neboť takové inženýrství nemá žádný smysl ani opodstatnění. Úkolem moderního intelektuála je snažit se co možná do hloubky zachytit a analyzovat problém, hledat jeho podstatu a upozorňovat na (někdy málo viditelné) souvislosti. Jde tedy o pochopení problému, ne jeho řešení. Tento problém nemá jiné řešení, než spontánní vývoj mediálního světa v kontextu společenských, politických či ekonomických událostí. Je možné, že po nějakém čase se znovu zastavíme a podíváme se, kam onen vývoj naše média zavedl, a také, zda se potvrdily, či naopak vyvrátily některé naše domněnky a analýzy. V tom je cena podobných setkání i nadčasový význam toho, že jsou pro budoucnost zachyceny alespoň v písemné formě – např. prostřednictvím tohoto sborníku.
Zařadili jsme do něj většinu příspěvků, které na konferenci zazněly. Chybí příspěvek redaktora Lidových novin Martina Shabu, který byl na konferenci samotné vítaným přínosem jako pohled člověka z aktuální praxe v denním tisku, avšak do přece jen kontextuálně i oborově širší polemiky – jako víceméně popis praxe v jednom periodiku – příliš nezapadal. Naopak je zde navíc příspěvek Martina Kasardy, který se velmi dlouho zabývá rolí bulváru v kontextu slovenských médií a jeho pohled je nesporně inspirací pro naše uvažování nejen jako zkušenost ze sousední, byť kulturně i historicky neobyčejně blízké země, ale i tím, jak originální zvolil autor úhel pohledu na danou problematiku.
Věříme, že tento sborník bude platným příspěvkem k odborné i laické diskusi o roli a stavu hromadných sdělovacích prostředků, a možná i inspirací pro nějakou jejich budoucí případnou kultivaci.
Editorem sborníku je doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Vydává Medias Res – občanské sdružení, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Petr Žantovský (1962) dosud vydal řadu knižních interview (s Evou Urbanovou, Janem Potměšilem, Otakarem Vávrou, Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Vladimírem Železným, Milanem Knížákem a řadou dalších), tři soubory fejetonů, komentářů a jiných publicistických textů (Dobře nám tak, 2001, V síti aneb My všichni, žejo, chceme tu demogracii, 2002, (O)bludiště, 2003) a několik odborných publikací o médiích (Média na pranýři, 2005, Hovory o médiích, 2006, Manipulace v médiích – spolu s T.Ilowieckim, 2009, Česká politika a média po roce 1989, 2013, Mediální manipulace a krize v ČT, 2015).
Autor studoval koncem 80. let minulého století žurnalistiku. Protože však žurnalistiku dost dobře studovati nelze (talent se nenaučíte a pro zvládnutí jazyka českého si vystačíte s maturitou a citem pro věc), pojednal tato studia především jako příležitost se něco dovědět a naučit v bezedných pražských antikvariátech. (Až mnohem později si neformální studia doplnil o doktorát z dějin a teorie žurnalistiky, ale to jen na okraj).
Po více než dvaceti letech, během nichž řadu let do novin psal a řadu let nepsal, a to víceméně bez ohledu na momentálně panující politické ovzduší, pokusil se, byť v jazykově vylehčené podobě, ale v podstatě velmi vážně, pozastavit se nad vývojem české žurnalistiky po mnoha letech od listopadu 1989, tedy od okamžiku, kdy žurnalistika mohla začít působit a existovat svobodně. Podívat se zblízka na to, nakolik a jak se česká žurnalistika této svobody zhostila a čemu všemu dobrému a špatnému se za pochodu (ne)naučila. To celé v důvěře, že tento pohled může být užitečný pro ty, kdo zatouží či budou nuceni se vydat na procházku minovým polem našich médií.
Vydává OREGO productions, distribuci na autorovo přání částečně zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Bělehrad 1976: toto slovní spojení rezonuje v hlavách a srdcích nejen fotbalových fanoušků. A po právu: vždyť naše historie tohoto sportu, ať už československá, nebo česká, nemá žádnou další zlatou medaili ze světového či evropského šampionátu.
Kniha, kterou sestavili zkušení sportovní novináři a publicisté Josef Káninský a Stanislav Hrabě, nás provází na podivuhodné cestě; tu musel urazit tým, kterému nikdo příliš nevěřil ani u nás (natož ve fotbalové Evropě), jehož vedení nepočítalo s tím, že by se mohl probojovat do evropského finále (a tam uspět), kterému se předtím nepodařilo postoupit na mistrovství světa… I po tomto neúspěchu naštěstí zůstal u kormidla Václav Ježek – a spolu s Jozefem Venglošem sestavili mužstvo, které mělo kvalitu i bojovnost, pokoru i sebevědomí, ale především týmového ducha. A pro něž byl sportovní úspěch mnohem víc, než všechny miliony (které tehdejší šampioni stejně nedostali).
Autoři vyzpovídali celou řadu bělehradských hrdinů – jmenujme např. Antonína Panenku, Ivo Viktora, Karola Dobiaše, Zdeňka Nehodu či Jozefa Vengloše –, stejně jako další osobnosti našeho fotbalu, které se vyznaly ze svého obdivu k úspěchu, jenž bohužel nebyl doceněn a využit.
I proto berte tuto knihu jako skromný dík těm, od jejichž triumfu uplyne už brzy čtyřicet let. Díky autentickým svědectvím i fotografiím se ponoříte do světa, v němž Evropě vládly československé kličky, přihrávky a střely, skálopevná obrana v čele s Viktorem a Ondrušem, konstruktivní záloha, která přehrála i holandské superhvězdy, a produktivní útok, jenž se dokázal prosadit nejen proti úřadujícím mistrům a vicemistrům světa, ale už předtím spolu s celým týmem přešel přes Anglii, Portugalsko a Sovětský svaz.
Dnes nám to může připadat jako pohádka – a ona to pohádka opravdu byla. Se zlatým koncem… a plná poučení a inspirace pro všechny, kteří fandí našemu fotbalu.

Kniha popisuje příběh české „televizní krize“ roku 2000. Zachycuje události a činy těch, kdo se v ní angažovali na jedné či druhé straně. Upozorňuje na zákulisní motivy a příčiny celé události a zveřejňuje, v této míře poprvé, fakta a dokumenty dokazující, že „svoboda slova“ byla tím posledním důvodem, proč k oné televizní krizi došlo, přesněji: proč a kým byla úmyslně vyvolána. A také – s jakým důsledkem: rostoucí skepsí veřejnosti k demokratickým pořádkům a procedurám, která nadlouho poznamená veškerý vnitropolitický vývoj v zemi.
Vydává Institut Václava Klause, o.p.s., www.institutvk.cz, distribuci částečně zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Sdružení Medias Res ve spolupráci s městem Mariánské Lázně pod záštitou Ministerstva kultury ČR uspořádalo dne 20. února 2015 konferenci s názvem Autorské právo.2015 a s podtitulem Otázka autorských práv očima dnešních uživatelů, technologií a společnosti. Smyslem této konference bylo osvítit problém autorského práva, jeho ochrany, jeho užívání – i jeho možného zneužívání či institucionálního vymáhání – pokud možno z co nejširšího pohledu řady konsekventních oborů a odborností.
Kromě ing. Petra Třešňáka, místostarosty Města Mariánské Lázně byla k pronesení příspěvku vyzvána mj. Ing. Mgr. Irena Žantovská, Ph.D., režisérka a socioložka kultury, která se zamyslela nad vztahem umělce a jeho autorského práva, dále JUDr. Helena Chaloupková, která poskytla důkladný exkurs do pojmu a filosofie nazírání na oblast autorského práva, či JUDr. Adéla Faladová, náměstkyně ředitele odboru autorského práva Ministerstva kultury České republiky, která účastníky seznámila s tím, v jakém stádiu jsou různé legislativní a odborné aktivity v této oblasti právě na tomto rezortně příslušném ministerstvu.
Na závěr konference – před poměrně bouřlivou a názorově pestrou diskusí – vystoupil se svým příspěvkem PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D., bývalý předseda Pirátské strany, který přednesl názor nejen svůj, ale i své názorové skupiny – a koneckonců i Pirátské strany – na otázku autorských práv v současné epoše.
Sborník příspěvků z konference je doplněn o esej doc. PhDr. Josefa Vinaře, CSc., filosofa a psychologa umění, jehož zamyšlení o smyslu pojmu autorství průzorem moderní – i postmoderní – filosofie poskytuje celému sborníku neobyčejně nadčasový a interdisciplinární rámec. Totéž platí i pro příspěvek Ing. Romana Kořána, který pojednal otázku autorských práv z pohledu legislativního vývoje v minulosti i současnosti. A úplně na závěr jsou připojeny texty dvou autorů z prostředí Pirátského hnutí: jednak zakladatele této myšlenky, švédského politika a IT experta Ricka Falkvinga, jednak kanadského novináře a spisovatele Cory Doctorowa.
V konečném důsledku tak jde o velice pestrou a všestrannou mozaiku názorů na problematiku autorských práv v současném technologickém i společenském kontextu, což může být dobrým přínosem k široké diskusi na toto téma, která už probíhá několik let napříč celou Evropou i Spojenými státy, a tedy samozřejmě též v České republice.
Editorem sborníku je doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Vydává Medias Res – občanské sdružení, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Španělština je jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě – a rozhodně jedním z nejkrásnějších. Je proto s podivem, že na českém trhu není moderní a univerzální publikace, která by studentům pomohla procvičit jednotlivé mluvnické jevy a odstranit časté, stále opakované chyby. Dlouholetá jazyková lektorka Marta Guzman je díky svým kořenům bilingvní a svou dokonalou znalost jak španělštiny, tak i češtiny přetavila v tuto Moderní cvičebnici španělštiny. Ta vznikala během posledních deseti let v podobě celkem 150 testů, které sama vytvářela pro své studenty. Zájemci o tento stále důležitější jazyk si v této publikaci procvičí časování sloves ve všech časech (přičemž pokročilí zde najdou časové souslednosti i subjunktiv), překlady a tvorbu vět. Též si rozšíří slovní zásobu v nejrůznějších oborech běžné konverzace. Nechybí ani cvičení na správné používání předložek.
Testy jsou odstupňovány podle úrovní a důraz je kladen na věty používané v moderní každodenní španělštině.
Součástí je i oddíl věnovaný tzv. „malým slovům“, což jsou větné členy (předložky, spojky atd.), které studentům činí největší potíže.
Závěr publikace tvoří klíč se správným řešením všech cvičení.

Mediokracie je pojem skloňovaný po řadu uplynulých let v různých kontextech. Zpravidla se jím míní skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky neboli masmédia mají významný vliv na společenské dění, který občas přerůstá nejen v ambici, ale – za jistých okolností i schopnost formovat či deformovat události na politické scéně. Jako by média vskutku měla „moc“. Většina těch, kdo se na margo „médiokracie“ vyjadřují, se ale shoduje na tom, že se slovem „moc“ musíme v této souvislosti zacházet s krajní opatrností. Nejenže média nejsou obdařena objektivním mandátem jako z demokratických procedur vzešlé moci zákonodárné, exekutivní a soudní, média jsou jen profesním působištěm. Ještě důležitější aspekt je skryt ve faktu, že média jsou často půdorysem pro realizaci partikulárních zájmů určitých sil na politické či ekonomické šachovnici. Média pak jsou mnohdy výslednicí působení těchto zájmů, a to je na hony vzdaluje jakékoli aspiraci být objektivním zrcadlem, natož měřítkem událostí.

Nicméně není sporu, že média užívají ve společnosti výsadní postavení, a protože nejsou vedena exaktními pravidly a jedním z dominantních vlastností médií je jejich subjektivita, navázaná právě na zmíněné zájmy „za“ médii, je třeba o to více opatrně sledovat, aby vliv médií nepřerostl ve skutečnou, byť jen symbolickou moc médií – v mediokracii, tedy stav, kdy média předurčují události a kastují hodnoty, nikoli aby je jen ve snaze o maximální nestrannost zobrazovala a zachycovala.

Nad fenoménem vlivu médií a pojmem mediokracie se zamyslelo několik osobností z různých oborů – od novináře přes sociologa, politologa, filosofa, právníka po filmového režiséra. Spektrum jejich názorů je pestré jak co do úhlu pohledu, tak co do vyjadřovací formy. Skládá mozaiku, jejímž výsledkem není jednoznačná odpověď, nýbrž velmi diverzifikovaný soubor otázek. Možná i zde platí Lessingův bonmot: „Hledání pravdy je cennější než pravda sama“. Posuďte sami.

Mediokracie je pojem skloňovaný po řadu uplynulých let v různých kontextech. Zpravidla se jím míní skutečnost, že hromadné sdělovací prostředky neboli masmédia mají významný vliv na společenské dění, který občas přerůstá nejen v ambici, ale – za jistých okolností i schopnost formovat či deformovat události na politické scéně. Jako by média vskutku měla „moc“. Většina těch, kdo se na margo „médiokracie“ vyjadřují, se ale shoduje na tom, že se slovem „moc“ musíme v této souvislosti zacházet s krajní opatrností. Nejenže média nejsou obdařena objektivním mandátem jako z demokratických procedur vzešlé moci zákonodárné, exekutivní a soudní, média jsou jen profesním působištěm. Ještě důležitější aspekt je skryt ve faktu, že média jsou často půdorysem pro realizaci partikulárních zájmů určitých sil na politické či ekonomické šachovnici. Média pak jsou mnohdy výslednicí působení těchto zájmů, a to je na hony vzdaluje jakékoli aspiraci být objektivním zrcadlem, natož měřítkem událostí.

Nicméně není sporu, že média užívají ve společnosti výsadní postavení, a protože nejsou vedena exaktními pravidly a jedním z dominantních vlastností médií je jejich subjektivita, navázaná právě na zmíněné zájmy „za“ médii, je třeba o to více opatrně sledovat, aby vliv médií nepřerostl ve skutečnou, byť jen symbolickou moc médií – v mediokracii, tedy stav, kdy média předurčují události a kastují hodnoty, nikoli aby je jen ve snaze o maximální nestrannost zobrazovala a zachycovala.

Nad fenoménem vlivu médií a pojmem mediokracie se zamyslelo několik osobností z různých oborů – od novináře přes sociologa, politologa, filosofa, právníka po filmového režiséra. Spektrum jejich názorů je pestré jak co do úhlu pohledu, tak co do vyjadřovací formy. Skládá mozaiku, jejímž výsledkem není jednoznačná odpověď, nýbrž velmi diverzifikovaný soubor otázek. Možná i zde platí Lessingův bonmot: „Hledání pravdy je cennější než pravda sama“. Posuďte sami.

Zdraví máme jen jedno, a proto nás zajímá, jak se o ně starat a jak je o ně pečováno ze strany institucí, které si platíme – lékařských zařízení. Média nás někdy přesvědčují o tom, že v českém zdravotnictví je všechno špatně, vybírají převážně jen negativní či dokonce poplašné zprávy ve snaze zaujmout, šokovat, někdy dokonce až manipulovat veřejnost. Jenže nic na světě není černobílé. O tom jsme se přesvědčili v rozhovorech s deseti špičkovými odborníky z různých medicínských oborů – od diabetologie, endokrinologie a revmatologie přes neurologii, kardiologii a radiodiagnostiku až po chirurgii či válečnou medicínu, přičemž svěží názory vnesl do knihy také o generaci mladší Lukáš Pollert.
Oslovili jsme vynikající kapacity z těchto oborů a položili jim desítky otázek, z nichž některé se prolínají celou knihou. Každý ze zpovídaných lékařů na ně odpovídá trochu jinak a poskytuje tak další svědectví o různorodosti a hloubce světa medicíny. Jiné jdou přímo ke specifice jednotlivých oborů a snaží se aspoň trochu osvětlit místo, které zaujímají na zdravotnické mapě – se zvláštním přihlédnutím k tomu, co v dané oblasti můžeme pro své zdraví udělat sami.
Kniha je tak pozoruhodným svědectvím o stavu našeho zdravotnictví, sbírkou poutavých názorů osobností, jež mají co říct, avšak stejně dobře poslouží všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké jsou dnešní medicínské trendy i předpovědi a jak zůstat zdravý – což je bezpochyby cílem nás všech.

Mistrovství Evropy ve fotbale je svátkem nejen pro českého fanouška a zaslouží si také knižní zpracování. Na rozdíl od ostatních publikací jsme se však pokusili zasadit naše účinkování na šampionátu do širších souvislostí. Kromě podrobného popisu jednotlivých zápasů „z první ruky“, statistik, zajímavostí či fotografií, které se vztahují k Euru, je pojednáno i období od chvíle, kdy český tým nešťastně ztratil zápas s Tureckem na ME 2008, přes neúspěšnou kvalifikaci na MS 2010 a trnitou cestu na ME 2012 až po přípravné období a nominaci na tento šampionát. Kromě toho následují i dvě kapitoly věnované budoucnosti našeho fotbalu (tedy mládežnickým reprezentacím a výchově dětí a mládeže v ČR) a klubovému fotbalu (tj. domácí ligové soutěži, domácímu poháru a evropským pohárům).
Nanejvýš zasvěcenými průvodci nám jsou také přední osobnosti naší fotbalové scény: trenéři František Komňacký, Pavel Vrba, Jaroslav Hřebík a Jan Suchopárek, reprezentační manažer Vladimír Šmicer a současní reprezentanti Petr Jiráček, Jaroslav Plašil a Tomáš Hübschman. Nejen díky nim máte v ruce knihu, která není pouhým časově omezeným dokumentem o vrcholné sportovní akci, ale především trvalou výpovědí o stavu našeho fotbalu v období vrcholícím Eurem 2012.

Poskytovat u nás azyl uprchlíkům, kterým mnohdy doma hrozí mučení a smrt, nebo neposkytovat? Neponižovat a netýrat uprchlíky ve státních zařízeních a poskytovat jim zdravotní péči, na kterou mají ze zákona nárok, nebo jim upírat základní lidská práva? Shromážděné dokumenty ukazují na fakt, že příslušný odbor ministerstva vnitra a většina dalších státem podporovaných organizací zabývajících se prací s uprchlíky mají v těchto otázkách jasno. Bohužel v neprospěch uprchlíků, kteří se v České republice stávají oběťmi systému, preferujícího např. zájmy ruských tajných služeb (FSB - bývalé KGB) před pomocí lidem, kteří prošli peklem války a s velkým rizikem se dostali do "bezpečné země", aby před násilím zachránili alespoň své děti. Zprávy předních světových lidsko-právních organizací o nevinných obětech režimů té které země se velké pozornosti našich úřadů netěší. Tato studie podrobněji dokumentuje trpké zkušenosti některých jednotlivců, kteří v Čechách požádali o azyl. Jde jen o několik z řady známých případů, i tak je však jasné, že se jedná o systémovou záležitost. Osudy tisíců lidí končí nekontrolovaně v rukou několika úředníků Odboru azylové a migrační politiky MV, jehož ředitel téměř 20 let prakticky řídí imigrační politiku tohoto státu. Tristní situace v oblasti azylové politiky se na světlo začala dostávat především díky iniciativě a práci odvolaného vládního zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába. Cílem publikace je snaha pokračovat v tom, čeho dosáhl v boji za práva lidí, kteří si zaslouží stejnou pomoc (navíc naším státem veřejně deklarovanou), jakou zoufalí českoslovenští občané kdysi také za hranicemi nacházeli.

V této knize se dočtete o pestrém životě a myšlenkách Johna Boka - disidenta, básníka, dělníka v cirkusu, strojvůdce, hladovkáře, zpravodajského důstojníka, spolupracovníka ministrů Františka Mikloška a Bohumila Kubáta, uklízeče na toaletách, přítele Václava Havla, osoby, těšící se úctě Václava Klause, a zejména dlouholetého předsedy spolku Šalamoun. Spolek Šalamoun se v ní představuje jako uskupení aktivních občanů, kteří usilují o zlepšení stavu české justice výzvami k ústavním činitelům a legislativními návrhy a kteří pomáhají těm, na nichž bylo v průběhu trestního řízení spácháno bezpráví.