Příběh knížete Václava, dědice, svatého ochránce a věčného vládce České země, nás ani po více než tisíciletí nepřestává fascinovat. Je zakódován hluboko v naší krvi; i když ho možná v běžném životě nevnímáme, podvědomě k němu tíhneme a ve chvílích úzkosti, kdy nám připadá, že je naše národní existence ohrožena, se k němu s nadějí obracíme. Tvůrčí tandem Otomar Dvořák – Josef Pepson Snětivý se pokusil rekonstruovat Václavův život a vsadit jeho činy do širších mezinárodních souvislostí. Autoři k tomu říkají: „Náš příběh berte jen jako jeden z možných. Je však podložen maximem dostupných údajů; zbytek příběhu je dílem naší tvůrčí fantazie. Nikoliv však samoúčelné a bezbřehé. Některé z hypotéz, zveřejněných dokonce renomovanými historiky, nám připadají absurdní: například že Václav byl zabit omylem při náhodné opilecké rvačce, nebo že vůbec neexistoval a jeho postava byla vytvořena jako křesťanská obdoba pohanského boha Svantovíta. My jsme se naopak snažili být maximálně seriózní, chtěli jsme pochopit myšlení tehdejších lidí, vcítit se do jejich pocitů…“ Otomar Dvořák sestavil svůj příběh jako dokumentární román, tedy beletrizované vyprávění proložené faktickými údaji, citáty a autorskými úvahami. Vycházel přitom z vlastního scénáře k šestidílnému televiznímu seriálu, který bude odvysílán počátkem roku 2025. Druhou část knihy zpracoval Josef Pepson Snětivý, Ten přistoupil k národnímu světci trochu jiným způsobem, který je ovšem pro něj typický. Vydal se do „krajiny svatého Václava“ jako dychtivý poutník, jenž s pokorou kráčí pěšky přes „trní a hloží“, od jedné stopy světce k druhé, nic nedbaje námahy a únavy, posedlý touhou vše popsat, zdokumentovat a zachytit na fotografiích. K tomu připojuje spoustu dobových údajů a osobitých postřehů. Autoři doufají, že tato kniha bude pro jejich čtenáře inspirací k zamyšlení, ale také k novým pohledům na krásy naší země a na mlhavé počátky její barvité historie. A budou rádi, když se podobně jako oni stanou poutníky v „krajině svatého Václava“. Ukázky viz příloha.

Kniha Pražští arcibiskupové moderního věku aneb Čeští primasové od Lva Skrbenského po Jana Graubnera sleduje v devíti medailonech osobnosti pražských arcibiskupů a českých primasů od přelomu 19. a 20. století do současných dní. Čtivým a srozumitelným způsobem představuje osudy církevních hodnostářů od dob rakousko-uherského mocnářství do dnešních časů České republiky.

Dozvíte se v ní mimo jiné odpovědi na následující otázky:

• Byl rakouský aristokrat Lev Skrbenský z Hříště Čech?
• Proč se stal Pavel Huyn pražským arcibiskupem právě uprostřed první světové války?
• Z jakého důvodu skutečně rezignoval František Kordač na svůj úřad?
• Za jaké zásluhy se stal Karel Kašpar kardinálem?
• Jak zvládal Josef Beran svou šestnáctiletou internaci?
• Spolupracoval František Tomášek s tajnou policií?
• Proč Miloslav Vlk v dětství citově strádal?
• S kým se Dominik Duka seznámil ve věznici Bory?
• A jaké jsou perspektivy současného pražského arcibiskupa Jana Graubnera?

Díky této publikaci nejen proniknete do proměn pražské arcidiecéze, k nimž v posledních sto dvaceti letech došlo, ale rovněž získáte širší vhled do církevních dějin moderního věku.
Fotografiemi knihu doplnil Josef Pepson Snětivý, portréty Dominika Duky a Jana Graubnera poskytl Roman Albrecht ze sdružení Člověk a víra.

Kniha uznávaného historika Marka Šmída se zaměřuje na relikvie spojené s osobou Ježíše Krista. V chronologickém kontextu jeho života sleduje osud svatého grálu, posvátného roucha, sloupu bičování, Kristovy krve, trnové koruny, roušky, kříže a nápisu na něm, svatých hřebů, Longinova kopí a Turínského plátna. Uvádí nejen jejich místo v pašijovém příběhu, ale též jejich význam v křesťanské tradici. Pozornost věnuje rovněž místu jejich současného uložení a zpřístupnění. Před čtenářem se tak otevírá plastický pohled na Kristovy relikvie.

Rozhovor o knize

Jeden z nejplodnějších a nejoblíbenějších českých autorů Jan Bauer o své nové knize říká: „Praha byla podvakrát císařským městem. Poprvé za panování Karla IV., podruhé za vlády uměnímilovného podivína Rudolfa II. Tento Habsburk přenesl v roce 1583 své sídlo z Vídně do Prahy, a učinil tak českou metropoli na dlouhých osmadvacet let kulturním centrem Evropy. Do Prahy se pod císařovu ochranu hrnuli umělci, učenci i dobrodruzi z mnoha zemí, přicházeli k nám zlatodějové, jak se říkalo alchymistům, snícím o výrobě zlata z kovů méně ušlechtilých, a hvězdopravci, tedy astrologové, hledající ve světě hvězd, planet a hvězdných sfér předpověď lidských osudů.
Epocha Rudolfa II. nás dodnes fascinuje svou magií, tajemností a záhadami. Jako by stále za noci procházel uličkami židovského ghetta umělý člověk Golem, prý stvořený geniálním rabínem Löwem, a kdesi v podzemní laboratoři se Edwardu Kelleymu zaleskly na dně skleněné křivule zlomky skutečného zlata… Pojďme se spolu ponořit do hloubi rudolfínské doby a vyprávějme si o pozoruhodném císaři a o lidech, kteří tuto dobu spoluvytvářeli!“  

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou. Závěr války se na našem území i leckde jinde dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, do jejichž podstaty není snadné objektivně nahlédnout ani s odstupem. Část pátračského autorského důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit, nebo ji aspoň o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak, jen ne znamením černobílosti.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost. Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou. Je to namístě: vždyť přízviska „Veliký“ by se nedostalo jen tak někomu!
Prokopův původ a život předtím, než svůj osud svázal s husity, nejsou příliš známé. Totéž platí i pro jeho slavnějšího předchůdce, leč jinak mezi „bratrem Žižkou“ a „panem Prokopem“ nacházíme zajímavé rozdíly, jak vyplývá už z této obvyklé titulatury. Prokop Holý řečený Veliký byl totiž nejen vítězící vůdce polních vojsk, ale také vzdělaný duchovní a vynikající diplomat.
Vraťme se tedy do bouřlivých časů spanilých jízd, přihlížejme koncilním disputacím a jednáním „na nejvyšší úrovni“, cestujme po střední Evropě… a prožijme vzestup a pád pozoruhodné osobnosti, kterou uznávali i protivníci – špičky světské a církevní hierarchie nevyjímaje. Takové renomé si získají a takovou stopu v dějinách zanechají jen výjimečné postavy, a Prokop Holý mezi ně nezpochybnitelně patří.

Roky 1938 až 1945.
V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí. A do toho všeho ještě ubíhal po souběžné ose času běžný život se svým těžko zastavitelným rytmem nocí a dnů, usínání a probouzení, úsměvů a pláče.
Zkušený a oceňovaný autor (nejen) literatury faktu Roman Cílek k tomuto, už XXI. svazku Edice Český ČAS říká: „Pokusil jsem se cosi z toho zachytit. Pln pokory však v této chvíli, kdy předávám výsledek čtenářům, pociťuji, že to byl úkol téměř nesplnitelný. Jako kdyby se člověk pokoušel z vody nabrané do dlaně zmapovat proud rozvodněné řeky. Postihnout lze vždy a ze všech zorných úhlů jen zlomek. Ale i ten snad – pevně věřím – cosi vypovídá o době, kterou musely prožít generace našich předků, a my bychom si jistě nepřáli, aby ji museli tak či onak prožít naši potomci. ,Každé ohlédnutí za tím, co bylo, je i mrazivým poučením,ʻ říká hlavní hrdina jedné z knih Ernesta Hemingwaye. A s klasiky, byť již dávno mrtvými, neradno se přít.“
Kniha Jak šly dny, měsíce a roky vychází k 80. výročí Mnichovské dohody.

Jan Bauer, jeden z nejoblíbenějších českých autorů historických knih, říká k jubilejnímu, XX. svazku Edice Český ČAS, tedy ke své knižní novince Tajemné stránky českých dějin: „Pokud jsem svou knihu nazval takto, nebylo by ode mne moudré všechno vybreptat předem. Proto jen stručně: můžete se těšit na sedmadvacet tajemstvím opředených příběhů, sahajících od dávné minulosti až do dvacátých let minulého století. Nechybí v nich neobjasněné (a nepotrestané) vraždy, vášeň, záhady, statečná střetnutí i zbabělé převlékání kabátů, na pravou míru uvedené mýty… Dostalo se i na „události“, které se nikdy nestaly, a přesto posloužily coby předloha pro krásná umělecká díla. A tím raději skončím, více si přečtete sami. Doufám, že i vás, stejně jako mě, zaujmou tajemné příběhy našich barvitých dějin. A chci vás ubezpečit, že se dostane i na ta habsburská strašidla, jak slibuji v podtitulu!“

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě.
Většina v knize popisovaných událostí se vztahuje k hitlerovské „třetí říši“ a odehrává se na jejím území. Nás se týká například Československo coby poválečné dějiště spravedlivého potrestání některých zmiňovaných nacistů či prominentní emigrant Otto Strasser, který si útěkem do Prahy zachránil život – na rozdíl od zavražděného bratra Gregora. Ovšem hlavní poselství, které platí i pro naše novodobé dějiny, tkví v Cílkově přesném a zasvěceném vylíčení raných kroků, jež podniká totalitní moc v zájmu upevnění své existence. Zločiny nacistů v onom pro Německo osudovém roce 1934 se totiž až příliš podobají těm, které na počátku své diktatury páchali českoslovenští komunisté. A proto se domníváme, že i tato publikace patří do naší Edice Český ČAS. Abychom nezapomněli…

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře.
Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů!
Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Jan Bauer, jeden z nejplodnějších – a také nejčtenějších – autorů věnujících se českým dějinám sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak pozoruhodné dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby…
Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?).
Jan Bauer pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů…
A to je jen malá ukázka toho, nač se můžete těšit, když jste do ruky vzali tento XVII. svazek Edice Český ČAS.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold.
Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského…
Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka…
Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením!

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím?
Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo…
Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše?
To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna.
Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí.
Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund).
Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat…
Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje z úhlu pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy.
Roman Cílek se tomuto tématu věnuje již řadu desetiletí, prostudoval donedávna tajné archivy, setkal se u nás i v zahraničí s desítkami pamětníků – ať už obětí, nebo strůjců poúnorových zločinů (z nichž některé tento obludný systém posléze též semlel) – a získal unikátní obrazový materiál. Díky tomu všemu předkládá autentický obraz doby, jejíž návrat nesmíme dovolit, protože bychom tím zradili sami sebe i naše předky.
A právě v autentičnosti a důrazu na lidské osudy a pohnutky (byť ty by někdy mohly být označeny spíše za nelidské) tkví hlavní hodnota této knihy. Jejím vydáním bychom chtěli vzdát skromnou poctu těm, kteří se nedali do služeb komunistického zla a nesklonili se před ním.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer.
Vydejme se spolu s ním nejprve na Moravu a hledejme stopy královny Fritigildy, jež předběhla svou dobu, Sámovy potomky či Metodějův hrob. Z dalších světců nemůžeme opominout svatého Václava, přičemž jeho pozemská i posmrtná existence vzbuzují překvapivě mnoho otazníků. A co teprve svatá Orosie, kterou ve Španělsku uctívají jako českou princeznu, zatímco u nás o ní nic nevíme… Zajímají nás také osudy letopisců. Jaký byl příbuzenský poměr svatého Vojtěcha a mnicha Kristiána, autora legendy, jež byla nazvána jeho jménem?
Bůh se však – zdá se nám – odvrátil od jihočeských Doudlebů, stejně jako od nešťastného knížete Jaromíra, mladičkého Václava III. či statečného Jeronýma Pražského. A snad potrestal i Rudolfa IV. řečeného Padělatel, Jiřího Popela z Lobkovic, opilého proroka Mikuláše Drabíka, nešťastnou „zimní královnu“ Alžbětu Stuartovnu, jež porodila třináct dětí (avšak jedna z jejích dcer – abatyše! – ji v tomto ohledu prý ještě překonala) či bujné husitské adamity, kterým jejich „ráj na zemi“ zničil sám Žižka. I pátrání po dětech tohoto legendárního vojevůdce, stejně jako po kořenech blaníkovské legendy, vás pohltí stejně tato středočeská hora bájné rytíře.
Dějiny českého národa (ač se nám někteří „moderní vzdělanci“ snaží namluvit opak) jsou krásné, hrdinské, byť občas i bezbožné… Tedy takové, které v nás mohou – a mají – vzbudit zájem a hrdost. Věříme, že k tomu přispěje i tato kniha.

Druhé, doplněné vydání úspěšné publikace známého historika Jaroslava Šebka, které vychází při příležitosti druhého výročí zvolení Františka papežem, představuje působení a odkaz pontifiků, kteří vstoupili do dění ve dvacátém století a na počátku třetího tisíciletí. Do výběru jsou zahrnuti i dva papežové, kteří svůj úřad sice zastávali ještě v předminulém století (Pius IX. a Lev XIII.), avšak důsledky jejich politiky se promítaly i do věku následujícího.
Dvacáté století a současnost jsou zajímavé z hlediska postupné proměny papežů coby monarchů do jejich podoby pastýřské. Navíc nám poslední léta nabídla ojedinělý historický úkaz, kdy se v hektickém tempu odehrávají viditelné změny přímo před našima očima. Před dvěma lety začala psát novou kapitolu moderního papežství dobrovolná rezignace Benedikta XVI. Jeho odstoupení dalo do pohybu bez nadsázky revoluční vývoj, když u kormidla Petrovy lodičky stanul jako jeho nástupce František, papež v mnoha ohledech nevšední. Přestože od jeho volby uplynula poměrně krátká doba, je už nade vši pochybnost zřejmé, že jeho pontifikát ovlivní i jeho nástupce. A právě Františkovu působení je v druhém vydání věnována zevrubná pozornost.
X. svazek Edice Český ČAS tak představuje moderní papeže především ve vztahu k dění v evropské katolické církvi. Podstatnou součástí jsou však i kapitoly, zabývající se vztahem Vatikánu a jednotlivých pontifiků k českým zemím. Originální pohled v tomto směru přinášejí zejména materiály z Tajného vatikánského archivu a Historického archivu Státního sekretariátu, které doposud nebyly v české reflexi vztahů s papežstvím příliš zohledněny. Kniha tak přináší nejen obecné, přehledně setříděné informace, ale také nové, aktualizované poznatky a překvapivé souvislosti, díky čemuž poskytne poučení a podněty k zamyšlení jak odborné, tak i široké veřejnosti.

Žádný jiný ze starožitných českých rodů se do naší historie nezapsal tak, jak se to podařilo Rožmberkům (a jejich předkům Vítkovcům). Navzdory faktu, že vymřeli po meči před více než čtyřmi sty lety, jako by byli stále mezi námi. Vděčíme jim za líbeznou krajinu jižních Čech, protkanou rybníky, za gotické i renesanční skvosty, ale také za věhlas, který kdysi daleko přesahoval hranice Českých zemí. Vždyť v jejich rodokmenu nalezneme dvě české královny – a kdo jiný mohl ohrožovat samotného krále či pomýšlet na polskou korunu, než ten či onen vladař Domu rožmberského?
Odvrácenou stranou této nadčasovosti je však snůška omylů, polopravd i zjevných lží, která byla v průběhu následujících věků na pány z Růže navršena. Ne že by osud každého z nich nevydal přinejmenším na román – a známý spisovatel a publicista Jan Bauer, který má coby jihočeský patriot k této otázce mimořádně blízko, nás o tom čtivou formou přesvědčuje. Je však třeba uvést na pravou míru nejen zkarikovaný obraz zejména posledních dvou rožmberských vladařů, jak jej předložily nedávná literatura a kinematografie, ale také mnohé omyly, tradované i v seriózním dějepisectví.
Pětilistá rožmberská růže (stejně jako její sestra, růže pánů z Hradce) se v českém středověku a raném novověku rozvinula do krásy a vůně, jež okouzlily celou střední Evropu. A ačkoli byla v roce 1611 ustřižena, její výhonky stále kvetou v „zemi zamyšlené“… a v našich srdcích.
XI. svazek Edice Český ČAS budiž poutavou připomínkou těch, kteří ji zasadili a starali se po dlouhá staletí o její rozkvět – připomínkou dramatických osudů pánů z Růže.

Dějiny před námi defilují jako strhující drama, pokud o nich píše autor literatury faktu, který už mnohokrát prokázal své vypravěčské mistrovství. Je tomu tak i v této knize, v níž Roman Cílek s mnoha pozoruhodnými detaily zobrazuje několik klíčových okamžiků minulého století: nástup hitlerovců k moci, zápolení o naše pohraničí a březnové události v roce 1939. A jak je u něj obvyklé, i tentokrát se tu ve velmi čtivé podobě promítá jeho tvůrčí přístup, kdy „velké“ dějiny prolíná s mikrokosmem dramatických, někdy až skoro neuvěřitelných lidských osudů a střetů do konečné, plasticky vyznívající podoby, již nazval „historická mozaika“.
Můžeme tak sledovat vzestup Adolfa Hitlera, v mládí „posledního z posledních“ – kapitole věnované jeho nástupu k moci dal Roman Cílek výstižný název „Satan usedá na trůn“. Na příběhu jednoho z tisíců brutálně a navždy umlčených odpůrců, lübeckého novináře Fritze A. Solmitze, pak vykreslil zrůdnost nacistického režimu, aby svou pozornost následně upřel k naší zemi. První republika měla jistě řadu nedokonalostí či nectností, avšak byla demokracií – a už proto ji musel Hitler zničit, i kdyby snad neexistovala henleinovská pátá kolona. Mrzačení a dobití Československa vykreslil nejen s ohledem na rámcově známé události (mnichovská dohoda a co jí předcházelo – a posléze agónie a zánik druhé republiky), ale také na osudech těch, kteří se před terorem a zlem nesklonili.
IX. svazek Edice Český ČAS vychází 1. září 2014 – v den 75. výročí vypuknutí druhé světové války.

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala v době příprav na druhou světovou válku a pak i během ní o všem podstatném. Stejně nepravdivý by však byl i názor, že toto zákulisní a v mnohém dodnes nezmapované dění zůstalo zcela bez vlivu na vývoj událostí.

Známý spisovatel a publicista Roman Cílek nám v VIII. svazku Edice Český ČAS umožňuje nahlédnout za oponu nacistických tajných služeb. Toto „poodhrnutí“ je unikátní v tom, že v průběhu několika desetiletí osobně vyzpovídal celou řadu aktérů akcí, které od nástupu Adolfa Hitlera k moci až do pádu „třetí říše“ změnily běh dějin, a navštívil mnohá „místa činu“. Cynicky chladnými, do posledního detailu připravenými skutky nacistických zločinců nás bude provázet zejména Heydrichův špičkový agent Alfred Helmut Naujocks, jenž působil prakticky po celé Evropě. Tehdejší Československo ve smyslu dějiště, stejně jako jeho agenti, hrají v knize významnou roli, ať už se jedná o vraždu Ing. Formise, který svým vysíláním působil proti Hitlerovi, kompromitaci sovětského maršála Tuchačevského, ústící až v jeho popravu, zapojení do „případu Venlo“, který nechybí v žádné učebnici adeptů špionáže, stejně jako o působení sicherheitsdienstu před Mnichovským diktátem a v souvislosti s ustavením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava.

Rejstřík zbraní nacistických tajných služeb vyniká propracovaností i šíří, jen namátkou uveďme vraždy, únosy, vydírání včetně zapojení prostitutek, padělání dokumentů a bankovek… Nad ochotnými a všeho schopnými agenty Naujocksova typu temně ční ti, kteří zlu sloužili nejhorlivěji: vůdce Adolf Hitler, zdánlivě žoviální „Reichsheini“ Heinrich Himmler a ďábel v lidské podobě Reinhard Heydrich. Ti všichni, stejně jako široká plejáda dalších postav, před námi ožívají díky výjimečnému rukopisu Romana Cílka, jenž zasvětil desítky let hledání stop, zanechaných Hitlerovými služebníky zla.

Jak můžeme odhalit skutečnou – tedy častou skrytou – tvář českých dějin, a to zejména těch starších, když i na události zcela nedávné nahlížejí jejich aktéři i svědci mnohdy zcela protichůdně? Lze bez výhrad věřit dávným kronikářům, nebo naopak považovat za univerzálně platnou tezi, že „dějiny píší vždy vítězové“?
Pravda obvykle bývá někde uprostřed – a Jan Bauer, známý spisovatel a publicista, se k ní v sedmém svazku Edice Český ČAS snaží přiblížit z různých stran a úhlů, vždy však formou zasvěcenou a čtivou.
V této knize můžeme sledovat vpád Dórů do mykénského světa a snít o tom, že předkové dnešních Řeků přišli z České kotliny, hledat Marobudon i Wogastisburg, pátrat po bájném českém vojevůdci Tyrovi alias Čestmírovi, zjišťovat, která z lebek svatého Vojtěcha je ta pravá, sejmout cejch zrádce ze svatého Vintíře, pídit se po autorovi Dalimilovy kroniky či po templářském pokladu, pobavit se líčením podivného obléhání hrádku Sion (byť konec jeho pána už tak veselý nebyl), zamýšlet se nad smrtí Jana Žižky z Trocnova, Albrechta Habsburského, Ludvíka Jagellonského, Tychona Brahe, blatského sedláka Kubaty či Milana Rastislava Štefánika, dojímat se osudem šlechtičny, kterou si Bohuslav Balbín ztotožnil s Bílou paní… A kdy vlastně vymřeli Přemyslovci, v roce 1306, nebo o víc než dvě století později? Opravdu Valdštejn zradil císaře? A pocházel snad Adolf Hitler z Čech?
Takových otázek nabízí tato publikace ještě mnohem víc. A jistě nevadí, že na ně nedává jednoznačné odpovědi – vždyť tak mnohdy nečinili ani současníci popisovaných událostí, a pokud ano, lze na jejich výroky pohlížet tu s pobavením, tu s oprávněnou skepsí. Ať už se nad stránkami této knihy budete pobaveně usmívat, nebo skepticky ušklíbat, věříme, že přinejmenším rozšíří a zpestří váš pohled na „jasné“ okamžiky a křižovatky naší historie.

Každodenní život obyvatel Českého království za první světové války jako by dnes již tonul v mlze, ukryt přirozeným během času, ale i mnohem temnějším obdobím nacistického teroru o čtvrtstoletí později. Jako by světovou válku (teprve později označovanou přívlastkem „první“) připomínaly jen mechem obrostlé pomníčky padlých na návsích našich obcí.
Přesto se jedná o období navýsost zajímavé i barvité – byť na barevné škále převládají šedá a černá, teprve v samém závěru války překryté barvami vlajky nové republiky. To, že tyto nové barvy byly původně jen dvě, je jen jednou z mnoha nepříliš známých skutečností, o nichž se dočtete v této knize.
Život obyčejného člověka je však jen výjimečně spjat se státními symboly či představiteli, a tak se – po nezbytném historickém úvodu, pojednávajícím o příčinách války, jejím průběhu a klíčových osobnostech a o českém protirakouském odboji – můžete začíst do kapitol o tom, co Češi za války četli, jak se (ve stále ještě vzácných) chvílích odpočinku bavili, čím cestovali, co jedli a jak se oblékali, jaký byl život ve městě i na venkově, co prožívaly za válečných dnů děti a ženy, jak se navzdory nelehké době rozvíjely česká kultura a české školství či jak se proměnily rodinné a sexuální vztahy nebo postavení církve. Zvláštní pozornost je věnována těm, kteří – většinou nevolky – oblékli rakouskou uniformu, stejně jako české válečné ekonomice a národnostním menšinám na našem území.
Věříme tedy, že šestý svazek Edice Český ČAS čtivou formou „seškrábe mech ze zapomenutých pomníčků“ a osvětlí zejména mladším čtenářům nelehká léta, v nichž se rodila naše nezávislost.

Přemyslovci… Jméno bájného českého rodu zas a znovu rezonuje v našich myslích i srdcích. Dynastie, která se vynořuje z šera českých dějin a po mnoha vzestupech i pádech se stává jedním z nejvýznamnějších stavebních prvků naší historie...
V knize Hříchy a vášně přemyslovských králů nahlíží známý spisovatel a publicista Jan Bauer na přemyslovské krále (a jejich předchůdce knížata) nejen jako na historické osobnosti, ale hlavně jako na muže z masa a kostí. Muže vášnivé, hříšné, plné lásky i nenávisti… Vždyť i všemocný vládce je také – a především – člověk. A příslušníkům přemyslovské dynastie vskutku nebylo nic lidského cizí.
Ve výčtu „pikantních historek“ samozřejmě nemůže chybět morganatický vztah Oldřicha a Boženy, stejně jako Břetislavův únos Jitky. Pokusíme se odhadnout, jestli měl vůbec první český král Vratislav víc manželek, nebo konkubín, či zda byl druhý český král Vladislav „pod pantoflem“ své pozoruhodné manželky Judity, zastavíme se u rozvodu Přemysla Otakara I., zamyslíme se, zda měl pravdu Josef Pekař, když napsal, že Václav I. přebýval na hradech „ku kratochvílím vystavěných“, i nad tím, co si asi „král železný a zlatý“ myslel, když si vedl k oltáři o dvaatřicet let starší nevěstu. A kam zmizela jeho milenka Anežka, řečená Palceřík? Bylo největším hříchem jeho druhé manželky Kunhuty to, že nechtěla zaplatit za tehdy tak exotické lvy, nebo tento poklesek bledne ve srovnání se vztahem se Závišem z Falkenštejna, ojedinělým i v evropském měřítku? Jak dokázal spojit Václav II. v jednom těle bujného milovníka i neurotického básníka? A lze uvažovat o tom, že Václava III. nechala zavraždit zhrzená milenka?
Nakoukneme také pod pokličku rodinných vztahů, kdy výběr nového panovníka znamenal leckdy horké chvilky pro kandidáty trůnu i pro stále ještě mladý – a nepříliš stabilní – český stát. A zvláštní pozornost je věnována vraždám českých panovníků – a to nejen Václava III., jehož smrtí hlavní přemyslovská větev vymřela po meči.
Avšak nikdo ji už nikdy nevymaže z našich dějin. I proto je dobré a zajímavé přečíst si o tom, jací byli muži, kteří psali naše dějiny, i jaké ženy je často velmi umně ovládaly.

Kdybychom posuzovali dějiny očima školního dějepisu, byla by to jen snůška jmen a těžko zapamatovatelných dat. Naštěstí existují ještě jedny dějiny, dějiny plné vzrušujících a záhadných příběhů.
Čtvrtý svazek Edice Český ČAS Vám předkládá osmadvacet příběhů z českých a moravských dějin, které spojují slova „bílá místa“. Většinou vycházejí z hypotéz a domněnek vážených historiků i amatérských badatelů, kteří se nebáli „jít s kůží na trh“. Mnohdy jsou jejich tvrzení přinejmenším diskutabilní, často jen nadhazují otázku, na niž zatím neznáme odpověď a kdo ví, zda kdy znát budeme. V každém případě jsou to příběhy nanejvýš poutavé a vzrušující.
Zamyslíme se třeba nad tajemným masakrem v Býčí skále, nad původem keltského zlata i slovanských etnik na našem území, budeme pátrat po hradech Krokových dcer, po sedmeru bájných přemyslovských knížat i po místě posledního spočinutí knížete Svatopluka, Prokopa Holého či popravených českých pánů, půjdeme ve stopách blahoslaveného Podivena, mstitele knížete Václava, řekneme si, odkud se vzal Jaroslav, „vítěz nad Tatary“, budeme si vyprávět o smrti prvního Habsburka na českém trůně i vzoru tehdejšího rytířstva Jana Lucemburského, pobaví nás příběh o Lžiwaldemarovi ve službách Otce vlasti či to, jak se nakonec Rožmberkům nevyplatila smyšlenka o jejich italském původu, vzpomeneme tajemné kaple Božího hrobu na Dobytčím trhu i polského vzdorokrále husitů Zikmunda Korybutoviče, bájnou rudolfínskou dobu nám představí ten, po němž byla nazvána, stejně jako pochybný alchymista Kelley, překvapí nás příběhy o tom, jak proslulý Casanova upravoval libreto Mozartovy opery či o možná prvním letci v dějinách lidstva, jenž obýval chaloupku na jihočeské samotě…
Zvláštní pozornost pak věnujeme pozoruhodným a záhadným ženám – „královně“ Emmě, manželce Boleslava II., krásné Oldřichově choti Boženě, sestře svaté Anežky České Blaženě, jež byla nejprve málem svatořečena, aby byla zanedlouho označena za kacířku, či zachránkyni Václava IV. Zuzaně.

České dějiny či historie Českých zemí, to je bezedná pokladnice příběhů. V každém z nich – a to zcela bez výjimky – se ještě dnes dá najít cosi navíc, cosi utajeného či nevyřčeného; vždy je tu „ještě něco“, co nám historici zatajili, ať už z jakýchkoli důvodů. Tato kniha je naopak čtivým a zajímavým podnětem pro přemýšlení o věcech i dějích, které zůstaly dosud v obecně známých dějinách skryty, a také návodem k tomu, jak je odhalovat a interpretovat. Zaměříme se na první Slovany na našem území, přičemž postava Praotce Čecha vzbuzuje mnoho – možná pro někoho až pohoršlivých – otazníků, připomeneme si krvavé zúčtování Přemyslovců se Slavníkovci a Vršovci a husitů s Adamity, blíže se podíváme na vraždu Břetislava II., stejně jako na nešťastnou bitvu na Moravském poli, vysvětlíme celoživotní nenávist Elišky Přemyslovny a její jmenovkyně Rejčky, zamyslíme se nad smrtí Jindřicha z Lipé, partnera posledně jmenované dámy, zvláštní pozornost věnujeme poněkud temné postavě na českém trůnu Václavu IV., tajemnému Žitovi i nešťastnému Johánkovi z Pomuku, popíšeme křižácká tažení Zikmunda Lucemburského i jeho podezřelou smrt, kterou mu možná připravila sama jeho choť, hříšná Barbora Celjská, budeme svědky napravení Mikuláše Dačického z Heslova a naše líčení rozmarných i krutých epizod završí bestiální řádění císařského levobočka dona Julia Caesara d´Austria na krumlovském zámku.
Třetí svazek Edice Český ČAS tak přináší nevšední, místy možná kontroverzní, rozhodně však zasvěcený a plastický pohled na události, které se vymykaly dobovým mravům, z našeho pohledu už tak pohříchu drsným.

Období Protektorátu Čechy a Morava bezesporu patří mezi nejtemnější etapy naší historie a byl o něm vydán bezpočet knih. Tato však na léta 1939-1945 nahlíží poněkud jinak: přes všechny stinné i tragické aspekty žili obyvatelé protektorátu své soukromé životy, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, milovali se, užívali i v omezených možnostech volných chvilek… Stejně tak nebyly přerušeny ani tisíceré nitky pracovních či úředních vztahů. Po úvodní kapitole, věnované protektorátu a tehdejším vztahům mezi Čechy a Němci obecně, se dočteme mnohé zajímavosti o kulturním a sportovním dění, trávení volného času, médiích, školství, výchově dětí a mládeže, pracovním nasazení, rodinných financích, městském i venkovském životě, dopravě, módě, stravování, roli a postavení církve, zdravotní péči a dalších otázkách – to vše z pohledu obyčejného Čecha či Moravana, jenž sice Němce nenáviděl, ale především se snažil přežít. Zvláštní kapitola je věnována smutné historii židovského a romského etnika.
Tato publikace, jež je druhým svazkem nové ediční řady Nakladatelství ČAS, věnované našim dějinám a nazvané Český ČAS, přináší tedy nový a navýsost zajímavý pohled na život v protektorátu, a to nejen díky poutavému textu, ale i díky více než osmdesáti reprodukcím. Neměla by tedy chybět v knihovně těch, kdo se zajímají o naše moderní dějiny, a zvlášť silnou a současně čtivou výpověď o dané době může poskytnout dětem a mládeži.

Brzy uplyne dvacet let od doby, kdy definitivně „popraskaly švy“ spojující Čechy a Slováky v jednom státě. Byl „sametový rozvod“ pro oba národy spíše přínosem? Proč k němu vůbec došlo? Kdo byl opravdu u kormidla a kdo určoval směr za scénou? Odpověď na tyto i mnohé další otázky spojené se soužitím a následnou rozlukou Čechů a Slováků pomáhaly autorům hledat významné osobnosti českého a slovenského veřejného života. Rozsáhlé exkluzivní rozhovory poskytli oba „kapitáni“ – Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Neméně zajímavá jsou však také svědectví Petra Pitharta, Jána Čarnogurského, Zdeňka Jičínského, Jána Sloty, Pavla Dubčeka, Jana Kalvody, Fedora Gála, Jiřího Svobody a Milana Kňažka, stejně jako výpovědi představitelů slovenské umělecké veřejnosti – Deany Horváthové-Jakubiskové, Jána Liteckého-Švédy a Mira Žbirky.
Jednotlivé rozhovory jsou prokládány glosami autorů, nechybí ani fotografie, vybrané dokumenty a mozaika historických i aktuálních výroků českých osobností o Slovácích a naopak. Před námi tak vyvstává plastický obraz nedávné doby a událostí, které jsou bezesporu hodny naší pozornosti. A snad i hrdosti – vždyť tak civilizovaný rozpad společného státu je bohužel spíš výjimkou než pravidlem.
Kniha Jak praskaly švy zahajuje novou ediční řadu Nakladatelství ČAS, věnovanou našim dějinám a nazvanou Český ČAS.