Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).
Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy – jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku – avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu.
Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno – a odpuštěno – vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost.