Příběh knížete Václava, dědice, svatého ochránce a věčného vládce České země, nás ani po více než tisíciletí nepřestává fascinovat. Je zakódován hluboko v naší krvi; i když ho možná v běžném životě nevnímáme, podvědomě k němu tíhneme a ve chvílích úzkosti, kdy nám připadá, že je naše národní existence ohrožena, se k němu s nadějí obracíme. Tvůrčí tandem Otomar Dvořák – Josef Pepson Snětivý se pokusil rekonstruovat Václavův život a vsadit jeho činy do širších mezinárodních souvislostí. Autoři k tomu říkají: „Náš příběh berte jen jako jeden z možných. Je však podložen maximem dostupných údajů; zbytek příběhu je dílem naší tvůrčí fantazie. Nikoliv však samoúčelné a bezbřehé. Některé z hypotéz, zveřejněných dokonce renomovanými historiky, nám připadají absurdní: například že Václav byl zabit omylem při náhodné opilecké rvačce, nebo že vůbec neexistoval a jeho postava byla vytvořena jako křesťanská obdoba pohanského boha Svantovíta. My jsme se naopak snažili být maximálně seriózní, chtěli jsme pochopit myšlení tehdejších lidí, vcítit se do jejich pocitů…“ Otomar Dvořák sestavil svůj příběh jako dokumentární román, tedy beletrizované vyprávění proložené faktickými údaji, citáty a autorskými úvahami. Vycházel přitom z vlastního scénáře k šestidílnému televiznímu seriálu, který bude odvysílán počátkem roku 2025. Druhou část knihy zpracoval Josef Pepson Snětivý, Ten přistoupil k národnímu světci trochu jiným způsobem, který je ovšem pro něj typický. Vydal se do „krajiny svatého Václava“ jako dychtivý poutník, jenž s pokorou kráčí pěšky přes „trní a hloží“, od jedné stopy světce k druhé, nic nedbaje námahy a únavy, posedlý touhou vše popsat, zdokumentovat a zachytit na fotografiích. K tomu připojuje spoustu dobových údajů a osobitých postřehů. Autoři doufají, že tato kniha bude pro jejich čtenáře inspirací k zamyšlení, ale také k novým pohledům na krásy naší země a na mlhavé počátky její barvité historie. A budou rádi, když se podobně jako oni stanou poutníky v „krajině svatého Václava“. Ukázky viz příloha.

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové. Ukázky viz příloha.

Vánoce chce každý z nás prožívat se svou spřízněnou duší. A to nejen lidskou; je hezké, že lásku umíme dávat i dostávat také od čtyřnohých přátel. Pravda, někdy Vám takový chlupatý „dáreček“ vpadne do svátků nečekaně a bez ohledu na to, co jeho příchod způsobí a jak Vás tím zaskočí. Pak ale nový kočičí nebo psí souputník svým chlupatým charismatem napraví každou nehodu – a někdy i pošramocené soužití dvou lidí, kteří se přitom tolik milovali… Nevěříte? Pak se začtěte do knihy, kterou právě držíte v ruce. Standa s Andělou představují v povídce Markéty Harasimové Šťastné a chlupaté přesně takový vztah: spokojený, ale rutinní. Aby se něco začalo dít, kočičí vetřelec prostě musel přijít! Někomu sice půjde o život, ale všechno skončí, jak nejen o svátcích má. Povídka Vánoční náhody od Petry Nachtmanové uvádí na scénu Janu a Richarda. Ty čeká smutné období, když dosavadním vztahům vypršela záruka na nádherný čas. Nebo to dopadne úplně jinak? A jakou roli v tom sehraje malá holčička a její roztomilá čivava? A v povídce Vánoční kočkování, pod kterou je podepsán Josef Pepson Snětivý, se netradiční trojúhelník „ona, on a kočka“ smrskne na dvoučlenné soužití. Kdo musel odejít? A kdo přijde místo něj? To se dozvíte na konci, který Vás zaručeně překvapí… aniž by Vám pokazil pohodový čas vánočního očekávání! Ukázky viz příloha.

Pohledem padesátiletého vypravěče se autor retrospektivně vrací k první polovině svého života, která byla posazena především do osmdesátých a devadesátých let minulého století se vším, co k té době patřilo na malém městě na Vysočině, resp. vzdálené periférii Brna. Na nosné lince děje popisující mnohé příhody ze života, které zažil se svým technicky zdatným, avšak často až nevázaně komicky nemotorným sousedem, popisuje dosti smolný osud svého strýce, který se nechal spolknout tehdejším režimem, a nakonec vážně onemocněl. Osudy a činy mnohých účastníků děje se nečekaně přelévají přes historické změny až do devadesátých let a končí s tím, jak končí celé století. Autor nakonec s odstupem času shrnuje, jak se k němu celý příběh, popsaný na základě skutečných událostí, dostal v takových detailech, které v dětství nemohl ani náznakem postřehnout. Kniha je přesně tak krátká, aby si čtyřicátníci a starší vzpomněli, usmáli se a rychle na to špatné zapomněli, a čtyřicátníci a mladší aby pochopili, v čem už snad nikdy nebudou muset žít. Něco je v ní podle skutečných událostí a něco spojuje nespojitelné, ale popis doby je v plné míře zachován.

Pokud si knihu koupíte, milý čtenáři, ocitnete se ve 25. století ve dvou různých liniích. Zatímco jednu vypráví Tifana, záhadná obyvatelka Měsíce, ve druhé poznáváme pohled na svět a citlivou duši Mariána, kluka ze Země. Na Zemi se koná běžecká soutěž, ve které mu jen o vlásek uniká vysněné první místo, odměněné pobytem na tolik obdivovaném Marsu. Zklamaně přijímá cenu pro druhého v pořadí, která ho zavádí na Měsíc. Ten však podle nejnovějších výzkumů představuje pouze mrtvý satelit Země. Není na něm, na rozdíl od Marsu, vůbec nic zajímavého. A Mariána dobrodružství tolik láká… Jenomže nic není tak, jak se zdá, a „nudný“ Měsíc pro něj a jeho kamarádku chystá neobyčejné překvapení. Marián se ocitá ve víru příběhu, o jakém se mu ani nesnilo. Jen náhle neví, jestli se mu líbí. Protože o osudech superhrdinů se strašně dobře čte. Horší je prožívat je na vlastní kůži…

Jsou okamžiky, na které si sportovní fanoušek vzpomene takříkajíc na smrtelné posteli. Pokud jde o hokej, nemůže mezi nimi chybět triumf na Mistrovství světa 1985 v Praze. Jednoznačným hegemonem byla tehdy sovětská Sborná; také Kanada a USA přivezly mimořádně silné výběry, nabité hráči, kteří se později stali legendami. Češi a Slováci přesto očekávali maximum od vlastní reprezentace… … která jejich naděje nezklamala! Do paměti se nesmazatelně vryl druhý zápas se Sovětským svazem, který „naši“ vyhráli 2:1. A po kanonádě proti Američanům neoficiální finále, v němž do kanadské branky dostal puk hned třikrát Jiří Šejba. Právě tento hrdina šampionátu je jednou z osobností, které oslovil Tomáš Procházka, publicista a bývalý hokejista. V rozhovoru s ním na pražské zlato zavzpomínali i další vynikající útočníci z obou částí tehdejší federace, Pavel Richter a kapitán týmu Dárius Rusnák, obránce zastupuje jeden z objevů mistrovství Antonín Stavjaňa. Za ním a jeho kolegy z defenzívy pak čaroval legendární Jiří Králík, po právu vyhlášený nejlepším brankářem turnaje. Na šestici, aby byl naplněn pomyslný hokejový počet, doplňuje sestavu neméně proslulý rozhlasový reportér a člen Síně slávy Aleš Procházka, autorův otec. V knize díky tomu nechybí ani velmi osobní vzpomínky otce i syna na nezapomenutelné jarní dny roku 1985. Titul Praha 1985 – Zlato z domácího šampionátu navazuje na úspěšnou publikaci Tomáše Procházky Nagano 1998 aneb Turnaj století očima šampionů a vychází při příležitosti letošního Mistrovství světa v ledním hokeji, které se opět koná v Praze.

Dlouholetý editor a nakladatel Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana:
„Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor.
V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme začíst.
Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o ,své pravdě‘ a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli.

Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, či nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem.“c

Knižní rozhovory s pražským arcibiskupem a českým primasem vznikaly na jaře a v létě roku 2023 v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. V rezidenci pražských arcibiskupů rozmlouval historik Marek Šmíd s Janem Graubnerem o jeho dětství, mládí a dospívání, o kněžské formaci, pastoračním působení za normalizace i aktivitách v čele olomoucké a pražské arcidiecéze. Významný prostor je věnován osobním otázkám, zaměřeným mj. na jeho rodinu, přátele, postoje, hodnoty či osobnosti, kterých si váží, záliby, místa jeho srdce... V rozhovoru je též nazírána současná situace a perspektivy katolické církve v měnícím se světě či pontifikát papeže Františka.
Čtenáře však především potěší neformální, upřímný a srdečný dialog. Na jeho hloubce a otevřenosti mají zásluhu obě strany: Jan Graubner díky jasně formulovaným postojům, které se nebál a nebojí zastávat v jakékoli době a bez ohledu na názorové protivníky, díky své křesťanské pokoře a v neposlední řadě díky smyslu pro humor. A Marek Šmíd jako uznávaný a erudovaný historik a pedagog, profesně i osobně spjatý s historií a současností katolické církve.

Lidi ten dům lákal – a současně děsil. V jeho zahradě rostly letité ořešáky, kterým nebylo nikdy dopřáno, aby svůj plod ve skořápce vydaly v čase zralosti. Pro Dluhonické byl svatojánský dům prokletý. „Vždyť je to proti Pánubohu,“ křižovali se, „shazovat ořechy z větví ještě nezralé… Je to jako vytlouct nedonošené dítě z lůna matky. Hřích, jenom hřích!“ Jenže Juliana Paukrtová se synem Hanušem a vnučkou Vilemínou neuměli jinak. Stejně jako všichni jejich předci, o svatém Janu ze všech stromů strhali zelené ořechy a naházeli je do sudů.
Léta 1958 a 1959 však přinesou dramatické změny. Třináctiletá Vilemína se musí vypořádat s novou životní cestou, během jediného roku se z dětské bezstarostnosti přenést do světa starostí dospělých a bojovat o své místo. Je tíživou situací v rodině vinna její máma Albína, zdatná agitátorka JZD, kterou místní nemají rádi pro její minulost pošpiněnou kolaborací s nacisty? Nebo za všechno může ten prokletý svatojánský dům?
Strhující román Lenky Chalupové volně navazuje na úspěšné tituly Kyselé třešně a Páté jablko a završuje tak trilogii z poválečného Přerovska.

Rozhovor s autorkou
Rozhovor s autorkou
Rozhovor s autorkou

Reportáž ze křtu

Je to sen, je to skutečnost? Nebo se jedná o jinou di­menzi? Takové otázky si klade detektiv Scotland Yardu Tom Curry, který přežije pád letadla a ocitne se na pus­tém, neznámém místě.  Jenže to není zda­leka jediný pro­blém, který ho trápí. Spolu s ním se totiž zachrání i ně­kolikanásobný vrah, a navíc se setká s tajemnou ženou, která byla kdysi obviněna z vraždy. Před několika lety ale zá­hadně zemřela a konečný ortel nebyl nikdy vyřčen. Kde je pravda? Podaří se detektivovi přežít a vyřešit spletitý, záhadný příběh, který se odehrál před několika lety? Má věřit všemu, co uslyší a uvidí? A proč on má být soudcem? Kdo skutečně tahá za nitky? Nechte se vtáhnout do mysteriózního příběhu a prožívejte osudy lidí, kterým život nadělil sluneční záři, ale také temnotu pekla. Je to sen, je to skutečnost…

Kniha Pražští arcibiskupové moderního věku aneb Čeští primasové od Lva Skrbenského po Jana Graubnera sleduje v devíti medailonech osobnosti pražských arcibiskupů a českých primasů od přelomu 19. a 20. století do současných dní. Čtivým a srozumitelným způsobem představuje osudy církevních hodnostářů od dob rakousko-uherského mocnářství do dnešních časů České republiky.

Dozvíte se v ní mimo jiné odpovědi na následující otázky:

• Byl rakouský aristokrat Lev Skrbenský z Hříště Čech?
• Proč se stal Pavel Huyn pražským arcibiskupem právě uprostřed první světové války?
• Z jakého důvodu skutečně rezignoval František Kordač na svůj úřad?
• Za jaké zásluhy se stal Karel Kašpar kardinálem?
• Jak zvládal Josef Beran svou šestnáctiletou internaci?
• Spolupracoval František Tomášek s tajnou policií?
• Proč Miloslav Vlk v dětství citově strádal?
• S kým se Dominik Duka seznámil ve věznici Bory?
• A jaké jsou perspektivy současného pražského arcibiskupa Jana Graubnera?

Díky této publikaci nejen proniknete do proměn pražské arcidiecéze, k nimž v posledních sto dvaceti letech došlo, ale rovněž získáte širší vhled do církevních dějin moderního věku.
Fotografiemi knihu doplnil Josef Pepson Snětivý, portréty Dominika Duky a Jana Graubnera poskytl Roman Albrecht ze sdružení Člověk a víra.

Po úspěchu knihy Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany, která vyšla ve dvou vydáních, se spisovatel, cestovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý vydal na další cestu proti proudu času, za krásou i zázraky, za okamžiky triumfálních vítězství i krutých pádů, aby pro vás zmapoval historii a současnost Královské kanonie premonstrátů na Strahově. V této knize se opět můžete těšit na čtivé vyprávění, obohacené Pepsonovým pohledem okouzleného poutníka a mnoha fotografiemi (často i z nepřístupných míst). Text plynule spojuje historické mezníky a církevní dějiny, řeholní život, architektonickou i uměleckou krásu prošlých věků a popis současného stavu.
Strahovský klášter, přezdívaný Pražský Sion, to je velevýznamná, téměř devítisetletá instituce. Společně prozkoumáme jeho dějiny i unikátní areál; vaše příští návštěva Pražského Sionu bude díky tomu poučenější a procítěnější. Ve fyzické blízkosti svatého Norberta, zakladatele premonstrátského řádu, by tomu ani nemělo být jinak…

Kniha uznávaného historika Marka Šmída se zaměřuje na relikvie spojené s osobou Ježíše Krista. V chronologickém kontextu jeho života sleduje osud svatého grálu, posvátného roucha, sloupu bičování, Kristovy krve, trnové koruny, roušky, kříže a nápisu na něm, svatých hřebů, Longinova kopí a Turínského plátna. Uvádí nejen jejich místo v pašijovém příběhu, ale též jejich význam v křesťanské tradici. Pozornost věnuje rovněž místu jejich současného uložení a zpřístupnění. Před čtenářem se tak otevírá plastický pohled na Kristovy relikvie.

Rozhovor o knize

Jeden z nejplodnějších a nejoblíbenějších českých autorů Jan Bauer o své nové knize říká: „Praha byla podvakrát císařským městem. Poprvé za panování Karla IV., podruhé za vlády uměnímilovného podivína Rudolfa II. Tento Habsburk přenesl v roce 1583 své sídlo z Vídně do Prahy, a učinil tak českou metropoli na dlouhých osmadvacet let kulturním centrem Evropy. Do Prahy se pod císařovu ochranu hrnuli umělci, učenci i dobrodruzi z mnoha zemí, přicházeli k nám zlatodějové, jak se říkalo alchymistům, snícím o výrobě zlata z kovů méně ušlechtilých, a hvězdopravci, tedy astrologové, hledající ve světě hvězd, planet a hvězdných sfér předpověď lidských osudů.
Epocha Rudolfa II. nás dodnes fascinuje svou magií, tajemností a záhadami. Jako by stále za noci procházel uličkami židovského ghetta umělý člověk Golem, prý stvořený geniálním rabínem Löwem, a kdesi v podzemní laboratoři se Edwardu Kelleymu zaleskly na dně skleněné křivule zlomky skutečného zlata… Pojďme se spolu ponořit do hloubi rudolfínské doby a vyprávějme si o pozoruhodném císaři a o lidech, kteří tuto dobu spoluvytvářeli!“  

Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností.
Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené. Už svatý Augustin říkal: „Jací jsme my, taková je doba.“ V Deníku haiku 4 ubylo nymf – a zůstala ta jediná, věrná a milující průvodkyně. Ubylo střídání nálad, a zůstala na první počtení možná temnější, přesto optimistická; a víra, že nás Bůh ani dobří lidé nenechají na holičkách. A snad ubylo i soukromých postřehů ve prospěch veřejných – leč kdo autorovu tvorbu zná, ten se nemusí obávat, že by snad pro lidstvo zapomínal na člověka.
„Vnímejte, čtěte, přemýšlejte… a žijte!“ – jako by nám říkal básník, který se jistě neloučí nadlouho. Ani vy se s Deníkem haiku 4 nelučte po prvním přečtení. Vychutnejte si ho podruhé, objevíte nové tóny a vrstvy.

Fotbalové mistrovství světa 1962, ze kterého parta kolem Josefa Masopusta přivezla stříbro (a sahala po zlatě), patří k největším úspěchům našeho sportu. A kdo jiný by měl tento legendární příběh vyprávět než ti, kteří se takto zapsali do historie?
Zkušení novináři a publicisté Stanislav Hrabě a Josef Káninský proto přicházejí s autentickým svědectvím dosud žijících hráčů (Václav Mašek, Josef Jelínek, Jan Lála, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer). A přinášejí i mnoho dalších zajímavostí a postřehů o týmu, který, jak trefně napsali, „rozkvetl na vinici“; tím odkazují k městu Viña del Mar, kde se hrála základní skupina. „Naši“ v ní suverénně kráčeli za nečekaným postupem a ani ve čtvrtfinále a semifinále nenašli přemožitele. V posledním zápase jim pak chyběl jen kousíček štěstí, aby nad hlavu zvedli trofej nejcennější. Ovšem vezmeme-li v úvahu prognózy a podmínky, v nichž působili, má toto stříbro skutečně lesk zlata.
V publikaci, která navazuje na úspěšný titul Bělehrad 1976 – Evropské zlato za všechny miliony, dále nechybí kompletní a zasvěcené informace o kvalifikaci, přípravě a samotném turnaji, medailony hráčů, unikátní fotografie, rozhovor s Petrem Koubou, jehož otec Pavel byl členem týmu… a do doby nedávno minulé nás přenese reportáž o návratu „Chilanů“ do země jejich nezapomenutelného počinu po 50 letech.

Praha je úchvatná pokladnice historických slohů. Oslněni touto nepřebernou krásou, mohli bychom přehlédnout zajímavé stavby zrozené v pozdějších stylech. Pravda, některé tomu vzdorují díky faktu, že jsou nepřehlédnutelné svou velikostí či určením. Máme tu však i četné příklady drobnější architektury, které stojí za bližší a okouzlený pohled.
Pokud jsme Prahu historickou nazvali pokladnicí, její rezidenční čtvrti můžeme považovat za pokladničky vrchovatě naplněné vilami. Mnohé nabízejí čistý příklad konkrétního směru, jiné zase půvabnou směsici nejrůznějších stylů. Tam či onde nás potěší historismus romantický, přísný i eklektický, na něj navazující secese a beuronská škola, dále kubismus a rondokubismus, funkcionalismus, purismus, art deco, eklektický styl… a rovněž sorela či zdařilé ukázky nejmodernějších přístupů. Tucet vilových čtvrtí projdeme se zasvěceným průvodcem, novinářem Pavlem Švecem, který nezapře, že architekturu studoval a je jeho celoživotní láskou. Dává nám do ruky „cestovní mapu“ jednotlivých oblastí, díky níž naše toulky – a to i do míst, o kterých jsme si mysleli, že je dobře známe – získají nový rozměr. Autor nám v drtivé většině případů představuje obytné domy – textem, mapami a fotografiemi. Uvědomuje si při tom, že takový objekt má historii nejen architektonickou a technickou, ale také lidskou. Díky tomu nás seznamuje i s osudy jednotlivců, kteří jsou podepsáni pod architektonickým projektem, a zejména těch, kteří si vilu nechali vystavět a obývali ji.
Kniha vychází s laskavým svolením zpravodajského portálu Aktuálně.cz z mediálního domu Economia, kde byl základ textu původně publikován, a zavede Vás do těchto vilových čtvrtí: Vinohrady/Strašnice/Podolí/Hodkovičky/Barrandov/Malvazinky/Smíchov/Ořechovka/Hanspaulka/Baba/Bubeneč/Troja.

Po úspěchu publikací Krajinou prvních Přemyslovců a Krajinou Karla IV. přicházejí Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý s osmou společnou knihou, nazvanou Krajinou Albrechta z Valdštejna.
Vévoda frýdlantský není výhradně kontroverzní – a už vůbec ne temná – postava naší historie. Jen málokteré české osobnosti se podařilo tak výrazně vstoupit na evropskou scénu a plody jeho záměrů dodnes okrašlují naši půvabnou zemi.
Autoři v této knize sledují jeho dramatický život z nečekaného úhlu: navštívili místa, která ho poznamenala nebo která naopak svým přičiněním poznamenal on sám. Otomar se zaměřil na historii měst, hradů a různých oblastí a jejich začlenění do Valdštejnova životopisu, zatímco Pepson propátrával jednotlivá místa s fotoaparátem v ruce a získával zajímavosti z pramenů, od místních kronikářů, muzejníků či jiných osob, aby mohl vyprávění doplnit o další souvislosti a pozoruhodné objekty v okolí.
Objevná výprava obdařila autory nesčetným množstvím poznatků a zážitků, z nichž nejzajímavější zpřístupňují čtenářům. Ti se tak mohou těšit nejen na plastický obraz Valdštejnova života a krajiny, ale také na velké množství obrázků a fotografií. Některé jsou unikátní, protože se autorské dvojici podařilo proniknout i na místa, kam je vstup prakticky nemožný.

„On nás chce zabít…“ To byla poslední věta, kterou napsala Key Hammondová, než zemřela. A těchto pár slov stačilo, aby její syn – detektiv metropolitní policie – změnil od základu svůj život. Odjede na několik měsíců na místo, kde žila jeho matka, a začne pátrat. Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo jít o nejsložitější, a přitom nejbizarnější případ jeho kariéry, ale děsivá fakta, která se postupně vynořují nejen z dávné minulosti, dokazují opak. Proč ve městě Egerton náhle umírají někteří starší lidé? Co skrývá Ďáblova rokle? Vrací se hrůza, která městečko opanovala před čtyřiceti lety? Vrací se člověk, který tehdy způsobil požár, při němž uhořelo dvacet lidí? Vrací se Gordon May? Nebo je všechno jinak? Jak ustojí John Hammond přetvářky, výhružky i bezcitné jednání? Kdo se ho chce zbavit a kdo ho nenechá padnout na dno rokle?
Detektiv dlouho tápe a propadá zoufalství. Vždyť jsou kolem něho samí hodní lidé…

Autorem knihy je bývalý parkurový jezdec. Startoval v desítkách závodů a soutěží včetně Mistrovství ČSSR v military. V pokročilém věku, zarostlý šedým vousem a se sedlem již pověšeným nad postelí, sepsal tuto knihu. Její děj se odehrává v sedmdesátých letech minulého století a vychází ze skutečných vzpomínek a zážitků. Svižným tempem, s osobitým humorem a chlapským přístupem vypráví příběh ze zákulisí jezdeckého prostředí. Příběh o přátelství, vůni sena, každodenní dřině, prvních milostných vzplanutích i zklamáních, vyražených zubech, dusotu kopyt, výhrách i prohrách, a především – o nezměrné lásce ke koním.

Rodinná sága, odehrávající se v Předmostí u Přerova.
Anděla a Fabián Francovi vlastní v srdci úrodné Hané ovocný sad, mají kousek od kostela svaté Máří Magdalény obchod – a spoustu plánů do budoucna. Skončila druhá světová válka, a oni se nadechují svobody. Chtějí pozvednout své sadařské řemeslo i krámek s ovocem, jenže synové Teodor a Eduard chovají diametrálně odlišné představy… a záměrům jejich rodičů nepřeje ani doba.
Nenaplněné sny, bouřlivý osmačtyřicátý rok a nastupující padesátá léta divoce míchají kartami jejich osudů. To, že přijdou o půdu, nasycenou potem a krví předchozích generací, se nakonec v sérii životních událostí ukáže jen jako malá hořkost. Osud pro ně přichystal něco mnohem děsivějšího…

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu.
Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků.
To vše pro vás připravil Miloň Čepelka, který coby laskavý čaroděj se slovy zve na procházku svým poetickým světem. Buďte vítáni, krokujte cestičky a zapojte všechny smysly, kdykoli budete mít chuť a náladu…

David Špidlen jako příležitostný autor vytvořil několik publikací zaměřených na témata, jimž se ve svém životě aktivně věnuje nebo věnoval. Sám o tom říká: „Jsem autor z donutkání. V určitý okamžik se ve mně nahromadí takové množství poznatků, že není možné je v sobě udržet a zároveň se účinně zbavit myšlenek na dané téma. Když to rezonuje znova a znova a nutkání se vrací, musím sednout a psát.“ Kniha Vrhání nožů ve sportu a sebeobraně vznikla již v 90. letech 20. století jako příručka pro začínající vrhače po letech autorova intenzivního tréninku. Před novým vydáním prošla zásadní obsahovou úpravou, aby i dnes měla zájemcům o tento sport co nabídnout.

Beletristickou prvotinu publicisty Josefa Káninského tvoří deset povídek a dva další krátké texty. Všechny náměty vycházejí ze sportovního prostředí a zůstávají v něm v různé míře. Především v nich jde o vztahy mezi lidmi. Často jsou to vztahy mezigenerační, hojně milostné. Vnitřní prožívání hrdinů je ukázáno bez příkras, autor zachycuje povrchové emoce, a vzápětí se ponoří hluboko do lidského podvědomí i nevědomí. Pozorovatelské schopnosti znalce povah a charakterů mu umožňují dobře vystihnout motivace postav, aniž by jim nebo celým příběhům ubíral na barvitosti a jisté tajemnosti. Čtenář pointu pravděpodobně dopředu neodhadne.

Dvanáct krátkých story tvoří myšlenkový celek, jak napovídá i jejich propojené záhlaví, v němž se zdánlivě směřuje k nějakému cíli. Jenže cíle není dosaženo, na konci zjistíme, že jde jen o další nový start a začátek. Motivy se v povídkách někdy opakují, jsou rozvíjeny do množství variant, pokaždé ale přijde nějaký nový, nečekaný a možná i provokativní. A všechny postavy jako by byly klony postavy jedné jediné, toužící po porozumění, přijetí a uznání. To vše je vyjádřeno originálním způsobem vyprávění, připomínajícím lamentaci. Jazyk knihy je bohatý a literárně svobodný. Ukazuje ohromné možnosti ve skladbě české věty. Tak jako sport je i toto hra, v níž čtenář může nečekaně objevit skrytý odkaz nebo zábavnou tajenku.

Smrt je vždycky bolestná, ale patří k životu stejně tak jako narození. Když přijde, nezbývá nám ostatním, kteří zůstáváme, nic jiného než ji přijmout a pokorně se poklonit. Chvíle loučení jsou těžké, ale i v těchto okamžicích lze najít světlo.
Helena Vrábková pracuje jako smuteční řečník – a nabízí nám s otevřeným srdcem, s laskavým nadhledem, ale i s humorem jí vlastním pohled nejen za katafalk.

Přijměte pozvání na místa, kde se po staletí odehrávají nevšední, ba zázračné příběhy! Společně budeme odkrývat zjevnou i skrytou krásu, úchvatná zákoutí a tajemství klášterů benediktinek u baziliky sv. Jiří, bosých karmelitek u kostela sv. Benedikta, kapucínů u kostela Panny Marie Andělské se sousední Loretou a nakonec voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého.
Autor o knize říká: „Předsevzetí, že se budu coby píšící cestovatel a milovník historie, architektury a umění věnovat klášterům, ve mně zrálo dlouho. K činu jsem přikročil poté, co jsme s kolegou a přítelem Otomarem Dvořákem dopsali knihu Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou). Při práci na ní ještě zesílilo mé povědomí o tom, jak zásadní roli kláštery hrály v rozvoji umění, vzdělanosti, ale i hospodářství, státní správy a kultivace území – čehož si byl tento císař a král dobře vědom, a proto je zakládal a všemožně podporoval.
Můj prvotní záměr se týkal Prahy; zdejší kláštery jsem hodlal popsat ve dvou knihách, věnovaných levému a pravému břehu Vltavy. Začátek jsem si stanovil v centru české státnosti – na Hradě – a současně u našeho nejstaršího kláštera, Svatojiřského. Jakmile jsem se však ponořil do studia pramenů a shromažďování podkladů a přibral několik klášterů v okolí, bylo mi jasné, že kniha popisující celou levobřežní Prahu by příliš nabyla na objemu. Po zralé úvaze jsem se tudíž rozhodl věnovat tento svazek čtveřici klášterů na Hradě a Hradčanech.
Pravda, dočítáme se o nich leckde – z pohledu jednou historických událostí, jindy architektury, umění a uměleckých řemesel, pak zase církevních dějin a řádového života… Prostudoval jsem dlouhou řadu pramenů a pokusil se propojit jednotlivé aspekty v textu, který má být nejen obsažný a komplexní, ale také čtivý. A přidal jsem pohled svůj: jak vidím kláštery a jejich svatyně očima okouzleného poutníka, který v úžasu hledí na veliká díla, stvořená stovkami proslulých umělců i bezejmenných mistrů, a váží si toho, co nám řehole zanechaly.“


Reportáž v Událostech na ČT1
Pořad Po Česku 6.11.2021, 14:00

Rozhovor o knize - cnn.iprima.cz
Rozhovor o knize - blisty.cz

V novele Pokrývač, kterou vydává Nakladatelství ČAS k jeho pětaosmdesátým narozeninám, se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.

Kniha povídek, které se vzájemně prolínají, ukazuje s humornou i vážnou tváří vnitřní pohled ženy na okolní svět.
Sára, velká milovnice umění. Monika, atraktivní žena, co musí být vždy středem pozornosti, a Irma, která se snaží být máma s velkým M. Tři úspěšné, pětatřicetileté ženy, které spojuje jedno velké přátelství. Sledujte v průběhu pěti let, jak společně prožívají svá malá i velká dobrodružství na cestách, v lásce nebo sexu. Vydejte se s nimi na zajímavá místa v Čechách i ve světě.
Jenže život není jen o užívání, což záhy zjistí, když se budou muset vyrovnat s nástrahami, které jim osud přichystal.
Zvládne Irma život bez svého manžela a dokáže se sama postarat o děti? Jak se postaví Sára k dluhům své drahé polovičky? A co udělá Monika, když přistihne nevěrného manžela in flagranti?
Tato kniha nehledá odpovědi, ale zaznamenává ženské pocity, myšlenky, emoce, nenaplněné sny a touhy tak, jak je prožívá každá z nás.

Lední hokej prožíval na olympiádě v Naganu 1998 svůj Turnaj století.

Čeští hokejisté si na něm splnili sen a vstoupili do historie.

A drtivá většina národa nikdy nezapomene na chvíle štěstí a hrdosti na rodnou zemi.

Je to nádherný příběh sportovního umění, štěstí, kterému šli naši hráči naproti, a sebevědomí spojeného s pokorou. S odstupem třiadvaceti let, ale jako by se odehrál včera, ho vyprávějí hráči, kteří se na tomto mimořádném triumfu podíleli: brankář Dominik Hašek, obránce Jiří Šlégr a útočník Martin Procházka. Doplňují je oba žijící členové trenérského triumvirátu Slavomír Lener a Vladimír Martinec – a všech pět vzpomíná také na Ivana Hlinku. A nakonec jsou tu rozhovory s dalšími dvěma hokejovými legendami: hráčskou představuje útočník Jiří Holík, který byl od olympijského zlata jen krůček, rozhlasovou Aleš Procházka, jehož hlas znají z vysílání Československého a Českého rozhlasu všichni, kteří v uplynulých desetiletích propadli kouzlu tohoto nádherného sportu.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý věnovali sedmou společnou knihu Karlu IV. Vydali se v jeho stopách Prahou, Čechami a Moravou, aby navštívili Karlovy stavby, ukázali jejich význam pro naše země i pro něj osobně a popsali, jak vypadají dnes. Některé z jeho počinů, např. Karlštejn, chrám sv. Víta či Karlův most, zná každý. Existuje však spousta dalších, méně známých hradů, klášterů a kostelů, o nichž se příliš neví, že je založil, nebo alespoň zásadním způsobem upravil, poznamenal je svou přítomností a prožil na nich důležité, ba osudové chvíle své pozemské pouti. Karlova snaha učinit z Čech a Prahy centrum Římské říše nás obohatila o celou řadu skvělých, jedinečných staveb. Otomar a Pepson vyprávějí jejich historii, zařazují je do souvislostí s jeho životem a záměry, popisují jejich další osudy i zajímavosti v okolí… Díky tomu vznikl plastický a unikátní pohled na našeho největšího panovníka, který svou formou navazuje na úspěšnou knihu Krajinou prvních Přemyslovců. Nechybí ani souhrn zahraničních objektů, jejichž výstavbu či přestavbu Karel inicioval, a text doplňuje téměř 400 fotografií a obrázků. Autoři o této publikaci říkají: „Doufáme, že se i tato knížka, podobně jako naše řada Utajené hrady a zámky anebo zmiňovaní ,první Přemyslovci‘, stane Vaším oblíbeným průvodcem, až vyrazíte na výlety po stopách Otce vlasti. Třeba si povšimnete i drobností, které se Vám předtím nezdály tak důležité. A možná si na těchto cestách – právě tak jako my – uvědomíte, že Karel IV. zásadním způsobem ovlivnil tvář Českých zemí a že dodnes těžíme z jeho odkazu.“

Pavel Šporcl je umělec, který toho pro popularizaci klasické hudby udělal víc než kdo jiný. Když vzal jako předškolák poprvé do ruky housličky, určitě ho ani nenapadlo, že jeho jméno budou jednou s obdivem skloňovat i ti, kteří tomuto uměleckému oboru jinak příliš neholdují. Píle a cílevědomost spolu s talentem, rodinným zázemím a obětavými učiteli ho dovedly až k postavení houslisty světového věhlasu.

Oproti jiným mistrům má však něco navíc: dokázal skvěle propojit klasickou hudbu a kvalitní zábavu pro širší publikum. Pavlovy koncerty navštěvují všechny věkové skupiny a jeho nahrávky si získaly oblibu napříč generacemi a společenskými vrstvami.

To vše je podpořeno charakterem a širokým srdcem tohoto muzikanta a propagátora klasické hudby. V rozhovoru, který s ním vedl známý moderátor Václav Žmolík, sledujeme jeho první hudební krůčky, dospívání na konzervatoři, léta strávená v USA, raketový vzestup po návratu, symbolizovaný pověstným šátkem a modrými houslemi, nahrávky v prestižních světových katalozích, pedagogickou a charitativní činnost… Můžeme obdivovat šíři a žánrovou pestrost jeho repertoáru, stejně jako zasvěcený pohled na velikány houslové minulosti, a Pavla uvidíme také jako syna, manžela a otce. Nechybí ani vyprávění o tom, jak tráví volný čas, jak bydlí, jak naplno prožil koronavirovou dobu a čeho by rád dosáhl v budoucnu. Stojí před námi člověk, jemuž není nic lidského cizí, který však současně dokázal jít svou cestou a obětovat vytčenému cíli vše, co mohl.

Pavlovu osobní a otevřenou výpověď obohacují pohledy osobností, které zásadně ovlivnily jeho soukromý i profesní život, stejně jako fotografická příloha.

Láska a přátelství, novela v dopisech, bývá občas zaměňována s obdobným dílem Jane Austenové: s Lady Susan. Přispívá k tomu nejen stejná literární forma, ale také film Láska a přátelství, který navzdory názvu vychází právě z Lady Susan. „Naše“ kniha, tedy Láska a přátelství, je však samostatným dílkem světoznámé autorky, pozoruhodným už tím, že je psala mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem svého věku. Snad právě díky mládí, které bývá bezohledné, se v něm vysmála mnohým klišé romantické literatury: jmenujme jen „scény plné omdlévání“, „nečekaná zjevení dosud neznámých příbuzných“, „vznešené city versus přízemní realita“ či „povinný odpor proti rodičovskému despotismu“. Nad tím vším se vznáší nepřekonatelná ironie Jane Austenové, její břitký humor – ale také city, vášeň a láska, byť podané tak, že občas nevíme, zda se smát, či plakat. Smích je každopádně na místě, vždyť autorka psala tyto fiktivní dopisy pro pobavení rodinného kruhu; i tak ale budete líčení krásné a nesnázemi stíhané Laury číst se zatajeným dechem a neubráníte se obdivu vůči vypravěčským schopnostem mladinké Jane, která se později stala jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších spisovatelek všech dob. Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Na jaře roku 1944 přichází do malotřídky v Lověšicích, malé železničářské vesničce u Přerova, nový učitel. Venkovská škola znamená pro Petra Skálu seznámení nejen s dětmi, ale také s jejich rodiči – zejména pak s vdovou Lotou Kiliánovou, maminkou osmileté Helenky. Jejich rodící se vztah, ale také Helenčin něžný dětský svět a láskyplné prostředí domova, se střetávají s krutou realitou válečných a poválečných dnů… Historické prameny, záznamy v kronikách, vzpomínky pamětníků – to všechno autorce dopomohlo k napsání strhujícího příběhu, postaveného na pravdivých základech.

Vánoce mají být časem šťastných okamžiků ve společnosti nejbližších, obdobím napravených chyb, splněných přání, znovunalezených pokladů, šťastných návratů… Hrdinky a hrdinové povídek, jejichž sbírku držíte v ruce, si přejí, aby se po jejich boku opět objevila milovaná bytost, kterou ztratili vinou vlastní neopatrnosti, zbrklosti či sobecké touhy zažívat stále „něco nového“… Pohledná čtyřicátnice Vlasta má v povídce Markéty Harasimové Čas zázraků pocit, že nadcházející Vánoce budou nejhoršími svátky jejího života: kvůli neuváženému odchodu od rodiny ztratila věrného manžela i dospívajícího syna a na obzoru se objevuje boj se zákeřnou chorobou. Kdy jindy však může přijít toužebně vyhlížený zázrak, když ne o Vánocích? Samozřejmě se o něj musí zasloužit hlavně ona. Také Josef, hlavní postava autobiografické povídky Josefa Pepsona Snětivého Vánoce pod dekou, si dlouho myslí, že může jen brát – a dávat budou jeho partnerky. Vyhýbá se setkání s malým synem své atraktivní přítelkyně a předstíranou suverenitou se snaží zapomenout na osudovou ženu, kterou před lety ztratil. Ta se o Vánocích nečekaně vrátí do jeho života, ale za dramatických okolností… a jen proto, aby mu vystavila účet za jeho „bezstarostnou jízdu“. Mladičká Elizabeth poslechne v povídce Alexandra Stainfortha Vánoční nevěsta zrádné varování „nejlepší přítelkyně“, a zatratí muže svých snů, markýze Andrewa, kterého si měla brát. Ještěže je tu laskavá a moudrá babička, která na osamělé venkovské sídlo vyláká nejprve svého uraženého vnuka a pak i jeho bývalou snoubenku! Připraví tak oběma mladým lidem ten nejkrásnější vánoční dárek: návrat lásky, která ve skutečnosti nikdy neodešla, jen bylo potřeba jí pomoci.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v řeči vázané i volné, jako prozaik, dramatik, textař, moderátor, příležitostný zpěvák… Kulisy se mění, ale podstata zůstává: tři řádky v rozměru pět-sedm-pět slabik, a v nich okouzlení životem pozemským i tím, co je (doufejme a věřme) za ním, světem, přírodou, ženami… Autorovy pocity – někdy sladké, někdy hořké, jindy nabité emocemi, a pak zase zklidněné až rezignované – sdílejte s ním, jak je libo: od začátku, od konce, či napřeskáčku.

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou. Závěr války se na našem území i leckde jinde dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, do jejichž podstaty není snadné objektivně nahlédnout ani s odstupem. Část pátračského autorského důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit, nebo ji aspoň o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak, jen ne znamením černobílosti.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý Vás ve své šesté společné knize zvou na místa, kde se odehrávaly příběhy prvních Přemyslovců – a kde se rodila česká státnost. Pokud si je vyznačíme na mapě, získáme (až na několik vzdálenějších výjimek) nepravidelný ovál, který obkružuje Prahu do vzdálenosti zhruba 30 kilometrů. Tato dávná ohniska moci a dějiště historických okamžiků jsou dnes skrytá ve stínu metropole a většinou nepatří k turistickým atrakcím. Jako by se mnohá z nich uzavírala do sebe… Touto nevšední knihou Vám autoři naopak zpřístupní a otevřou tajemnou „krajinu prvních Přemyslovců“. Zatímco Otomar shledával stopy dávných příběhů a mytologické souvislosti, Pepson navštívil a prozkoumal stavby, památníky a jiné zajímavosti, které se v průběhu věků na oněch místech nakupily. Tyto pohledy ze dvou různých úhlů se navzájem doplňují – a společně vytvářejí plastický obraz, jaký Vám neposkytne žádná jiná publikace věnovaná Přemyslovcům. Na stránkách této knihy – a pak i na vlastní oči, vydáte-li se na cestu – se seznámíte s desítkami pozoruhodných lokalit, kam Vás turistické průvodce obvykle nelákají a kde nebudete obtěžováni davy návštěvníků. O to silnější zážitek tato tichá a zamyšlená místa nabízejí. Není divu; již více než tisíc let tudy kráčejí dějiny, a tak na Vás čeká nejen opomíjená krása, ale také silný genius loci. Otomar s Pepsonem Vás provedou těmito místy, a to slovem, obrázky i fotografiemi: Pražský hrad/Vyšehrad/Malá Strana – Říp/Ctiněves/Ledčice/Černouček/Krabčice/Kostomlaty pod Řípem/Libkovice pod Řípem – Kouřim – Libušín/Smečno – Levý Hradec/Pravý Hradec/Přední Kopanina/Úholičky – Libčice nad Vltavou/Chýnov/Tursko/Kozinec/Holubice – Budeč/Zákolany/Trněný Újezd/Týnec – Stadice/Hliňany – Stochov/Tuchlovice/Honice/Kačice – Tetín – Přistoupim/Tuchoraz/Bylany/Lstiboř – Stará Boleslav – Vrbčany/Klášterní Skalice/Třebovle – Libice nad Cidlinou – Zbečno/Běleč – Velíz/Kublov/Karlov/Leontýn – Peruc/Telce/Klobuky – Sázava/Nechyba/Krkavčí skály.

Kniha úvah, portrétů, hudebních textů a básní, setkání lidí známých i neznámých, zážitky s uměleckými výkony stejně jako sportovními, hledání opěrného bodu života. Důvěrné, otevřené vhledy do našich tužeb, souvislosti našeho života a tvorby v jakémkoliv oboru. Po ohlasu knihy O květině přichází autorka s titulem volně navazujícím, inspirovaným svátečními nedělními rány, která prožívá se svými posluchači Českého rozhlasu Dvojka již třicet let. Její osobitý literární způsob komunikace s těmi, kdo ji naslouchají, popsal v dopise jeden z nich takto: „Když Dobré ráno uvádí spisovatelka Zuzana Maléřová, naslouchám jí velmi pozorně. K mikrofonu přistupuje s odvahou a s mistrovstvím smést mnohdy se vyskytující zaprášené formy. Cítím, že skutečně hovoří s každým, kdo jí naslouchá. Vskutku svou vlastní intelektuální silou, jemným taktem, lidskou vstřícností, odvahou odsoudit zlo umocňuje zájem posluchače o dané téma a získává jeho účast při usilování vést život tak, aby každý sám u sebe provedl bilanci duše. Zuzana Maléřová je pro nás zřetelným mostem, po kterém lze řešit i obtížné životní stresy, případně neutralizovat aspekty smutku a strachu.“ A profesor Miloš Horanský ve své recenzi napsal: „Nepřehlédnutelné dílo Zuzany Maléřové okamžitě vyprovokuje otázku, v čem je její osobitost. Ovšemže v osobnosti samé, ve všech knihách nejen patrné, ale silně a právem se prosazující. A druhý důvod je žánrová nápaditost, nekonvenčnost, dokonce objevitelství forem, jak vyprávět.“ To plně platí i o této knize, kterou symbolicky otevírá houslový klíč.

Rozhovor s autorkou
Rozhovor s autorkou
Rozhovor s autorkou pdf"
Reportáž ke křtu

Čtyři naprosto odlišné dobrodružné povídky s detektivní zápletkou. V povídce Skrytá pravda se ocitneme v nejznámějším muzeu světa: Louvru. Společně s mladou ambiciózní restaurátorkou budeme pátrat po genezi jednoho z nejsugestivnějších obrazů světa – Vor Medúzy, který byl namalován podle skutečné události. (V r. 1816 několik námořníků po ztroskotání fregaty bojovalo na vratkém voru několik dní o přežití.) Podaří se oné mladé ženě zavčas odhalit děsivé souvislosti, které spojují události staré dvě stě let? A podaří se usvědčit pachatele hrůzného činu, jehož byla v dětství svědkem? Povídka Věž sebevrahů nabídne úvahu o tom, jak lehce se dá labilní člověk ovlivnit, a jak na podobné lidi působí strach a předsudky. Povídka Deník Jenny Grayové pojednává nejen o smyslu života. Její motto zní: Láska, žárlivost a přátelství. Kdo je tajemná dívka, jež se zamiluje do majetného muže? A dokoná žárlivý muž svou pomstu? A nakonec v povídce Smrtonosný omyl se ponoříme do víru fantazie a filmu. Jsme v 80. letech minulého století a právě se v USA natáčí historický film z období občanské války. Do štábu je přijata žena, která má jen jediný cíl: pomstít se. Třicet let musela čekat, než se podívala do tváře muže, kterého viní ze smrti svého otce a z toho, že si už nikdy nemohla splnit své sny.

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

Kde najdeme nejužší českou uličku a projde jí vůbec silnější člověk? Jak vypadá krajina u Nových Heřminov, jež zanedlouho zmizí pod vodou přehradní nádrže? Která z plzeňských řek a který český pravoslavný kostel jsou nejkrásnější? Kudy vede „neviditelná“ hranice Čech a Moravy, zrušená před 70 lety, a jaké památky ji dodnes připomínají? Mohou blaničtí rytíři z hlediska logistiky vůbec opustit horu? Jak vypadá Tálínský rybník, který „se nahání“? A jaké to je, stoupat v klášteře v Králíkách povinně po kolenou do schodů?
Poznávání české, moravské a slezské krajiny může být vzrušující bojovou hrou a luštěním záhad, jak ukázala už kniha Výletník, vydaná v roce 2017. Po jejím úspěchu přichází II. díl, který nabízí 117 nových tipů na výlet, sahajících od Komorní Hůrky na západě až po Velkou Javořinu na východě a přehledně rozčleněných podle oblastí. Jako podklad pro tuto nevšední publikaci posloužily oblíbené sloupky Jakuba Pokorného v Mladé frontě DNES; fotografiemi ji doprovodili autor a Josef Pepson Snětivý.

Janu Žižkovi jsou věnovány další a další publikace, avšak na jeho nástupce Prokopa Holého je upřena mnohem menší pozornost. Známý a oblíbený autor historických knih Jan Bauer tento dluh ve výročním roce husitské revoluce napravuje, a to zasvěcenou a čtivou formou. Je to namístě: vždyť přízviska „Veliký“ by se nedostalo jen tak někomu!
Prokopův původ a život předtím, než svůj osud svázal s husity, nejsou příliš známé. Totéž platí i pro jeho slavnějšího předchůdce, leč jinak mezi „bratrem Žižkou“ a „panem Prokopem“ nacházíme zajímavé rozdíly, jak vyplývá už z této obvyklé titulatury. Prokop Holý řečený Veliký byl totiž nejen vítězící vůdce polních vojsk, ale také vzdělaný duchovní a vynikající diplomat.
Vraťme se tedy do bouřlivých časů spanilých jízd, přihlížejme koncilním disputacím a jednáním „na nejvyšší úrovni“, cestujme po střední Evropě… a prožijme vzestup a pád pozoruhodné osobnosti, kterou uznávali i protivníci – špičky světské a církevní hierarchie nevyjímaje. Takové renomé si získají a takovou stopu v dějinách zanechají jen výjimečné postavy, a Prokop Holý mezi ně nezpochybnitelně patří.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládkuʻ, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

Psycholožka Vanda Berková slyšela za dobu své praxe stovky příběhů – smutných, veselých, zdánlivě nemožných, ale i tragických. Představuje nám šest lidí, kteří jí odkryli svůj osud… a nejde jim jen pod kůži, ale až do morku kostí, doslova na krev. Vrací je ve vyprávění na ZAČÁTEK jejich životního příběhu, a tím se dostává k jádru problému, který je zavedl do její ordinace. Příběhy čtyř žen a dvou mužů jsou sondou do každodenního chodu zdánlivě běžných rodin – a Vanda pomalu obnažuje rány, aby se mohla podílet na jejich zacelení.
Hlavní postavy knihy ZAČÁTEK nechávají čtenáře nahlédnout do svých duší, emocí a pocitů. Inka byla coby novorozeně odložena v krabici od margarínu u dveří přerovské porodnice… a u nožičky měla jen lístek s telefonem na biologického otce. Halinu poznamenal příběh samotářské mámy, jež se s ní uzavřela ve svém světě – na samotě nad Děčínem. Na Borise dopadlo břímě prarodičů, kteří nedokázali přijmout ruského zetě, a on tak nese následky tragédie, kterou mu na smrtelné posteli prozradí dědeček. Jolana, milenka ženatého muže, se na sklonku života dozvídá o podvodu, což ji srazí na kolena… a navíc se musí vyrovnat se svým „hříchem“ z dětství. Frederika nezvládla svou dávnou touhu ovládat lidi jako loutky – jako ty, jež ji v dětství naučili vodit v přerovském loutkovém divadle. A Matouš žije bezproblémový život; tedy až do jistého jara, kdy mu dcera představí svou novou kamarádku, která navždy zasáhne do života rodiny.

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý vás znovu zvou na objevné cesty. Po úspěchu prvního vydání knihy Utajené hrady a zámky I., které je prakticky vyprodáno, vám přinášejí vydání druhé, aktualizované. Opět se vydali do pražských ulic, parků, náměstí a skrytých koutů, vždyť za pouhé dva roky se leccos změnilo! Někdy k lepšímu, jindy k horšímu – a právě proto je v případě některých objektů nejvyšší čas na výpravu k nim: na stránkách této publikace, a pak už třeba po svých.
Autoři předkládají aktualizovaný text o téměř osmi desítkách tvrzí, hradů, komend, zámků a zámečků. Několik málo jich bohužel mohli jen popsat, a zbytek už je na vaší fantazii, neboť se jedná o sídla, po nichž nezůstal žádný hmatatelný pozůstatek. Ta existující však opakovaně navštívili, propátrali a vyfotografovali, hledali v literatuře i archivech, ptali se místních… a občas nalezli netušené souvislosti, odkryli nepatrné zbytky nebo zůstali v údivu stát před nenápadným půvabem místa, které léta míjeli bez povšimnutí.
A věří, že se opět začtete do fascinujících příběhů pražských památek. Odměnou vám budou nezapomenutelné momenty v lokalitách, které vás nikdy nenapadlo navštívit nebo kolem nichž jste léta jen projížděli, protože jste netušili, že se tu skrývá pozoruhodné panské sídlo.

Snad každý člověk touží alespoň jednou prožít dobrodružství, vydat se do neznáma, čelit výzvám, překonávat překážky a poznat sám sebe. V tomto příběhu, který napsal sám život a vypráví ho jeden z přímých účastníků, zjistíte, jak se na přelomu tisíciletí žilo Čechům nelegálně pracujícím v USA. Přečtete si barvitý popis všedních i obvyklých událostí, postřehů a prožitků, který vrcholí jen několik týdnů před těžkou krizí – teroristickým útokem na World Trade Center v New Yorku. Ten bez nadsázky fatálně změnil nejen USA a jejich obyvatele, ale také celý svět. Nahlédnete tak do období, kdy Amerika vnímala sebe i okolí odlišnou optikou a v němž Spojené státy platily za mekku svobody, nezávislosti, moci a síly. Mnoho popsaných reálií zmizelo nebo se změnilo k nepoznání. Příběh samotný však zůstává jako kostra i kulisa krátké výseče životních osudů, zachycených na těchto stránkách.

Leporelo Máme doma zvířátko je druhým společným počinem hudebníka a spisovatele Josefa Pepsona Snětivého a známé autorky obrázků pro děti Lenky Procházkové. Stejně jako v případě svého prvního leporela Zvířátka ze ZOO představují oba autoři vtipnou a přístupnou formou domácí mazlíčky, a to dětem od nejmenších až po ty, které si verše rády přečtou samy.
V leporelu najdou nejen obvyklá zvířátka našich domácností, jako jsou pes, kočka, křeček či andulka, ale i ta exotičtější, která zastupují třeba štír, chameleon nebo leguán.

Pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou z hory, až bude v české zemi nejhůře, a která je jako pojistka, že to tak opravdu bude, zařazena jako pověst poslední, zná přece každý Čech. Proč však dosud spali? A kdo vlastně jsou?
Dvouvrší Velký a Malý Blaník, oáza krásné přírody v srdci Evropy, je také všeobecně známa.
Blanická, potažno Prokopova neboli Čertova brázda tvoří předěl, který odděluje industrializované okolí Prahy od zachovalejší přírody dál na východ. Citlivější lidé potvrzují, že i z jedoucího auta je po dálnici dál za odbočkou na Sázavu o moc líp.
Tolik již o Blaníku bylo napsáno, tolik umělců bylo inspirováno jeho kouzlem…. V čem je tedy toto útlé dílko jedinečné?
Autorka, pocházející z Podblanicka, svůj rodný kraj po tragické rodinné události jako dívka opustila, a po několika desetiletích se sem vrací, přitahována jeho magickou silou. Jasně vnímá pozitivní vliv Blaníků, který lidé zde žijící berou možná už jako samozřejmost. Tráví na nich každou volnou chvilku, prochodí každý jejich kout...
Vedle spousty zajímavostí o této dávné svatyni osobitě zprostředkovává fenomén známý odnepaměti, a sice transformaci člověka, kterou právě Blaník, jakožto jedno z nejsilnějších míst v Čechách, urychluje. Porozumění Blaníkům je vlastně žádoucí cesta postupného vylepšování člověka, a tak čtenář najednou ví, že na ten Český Olymp musí jít, a to nejraději hned...

Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý se již potřetí vypravili do rozmanitých koutů Prahy, na břehy Vltavy i dalších toků a vodních ploch, do zakletých areálů a k výstavným palácům; opět Vám slovem a obrazem představí utajené klenoty v netušených souvislostech a na nečekaných místech.
K jejich objevování zvou těmito slovy: „Nejprve objevíme v Praze Ameriku. Je rokokově sladká! Poté na levém vltavském břehu zrekonstruujeme linii jezuitských lusthausů a vyhledáme to, co nám z ní zbylo. Pro osvěžení se ponoříme do země zvířat, vody a letohrádků, to jest do Stromovky a jejího okolí. Odtud se vydáme ke hvězdě, která spadla mezi Liboc a Ruzyni, tedy k unikátní stavbě jménem Hvězda a do jejího malebného okolí. Voda nás bude provázet i nadále: v předchozích společných knihách jsme se často ocitali třeba na březích Botiče nebo Brusnice, nyní propátráme okolí Rokytky; odměnou nám budou překvapivé objevy hned ve třech historických lokalitách. Ještě mnohem více půvabu potěší naše smysly na Smíchově a v Košířích, kde na nás čeká patero nádherných (a většinou záhadných, jakoby zakletých) areálů: Bertramka, Klamovka, Cibulka, Bulovka a Šmukýřka. Pak se znovu přiblížíme k Vltavě – k památkám, které si hrají (a přitom nehrají) na babu. Následně se pokusíme vypátrat tvrze ukryté mezi rybníky a stromy (Šeberov, Hrnčíře a Slavětice). A nakonec se v duchu předchozích dílů vypravíme za hranice Prahy. Tentokrát začneme tam, kde jsme na podobném výletě minule skončili, a prozkoumáme Klecany a okolí.
Na pouť si vezměme jen to nejnutnější – a cestu vykonejme s očima a srdcem otevřeným! Jen tak nám Praha ukáže svou skrytou krásu.“

Zkušení cestovatelé a spisovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý dostáli v knize Místa zrychleného tepu předsevzetí odkrývat zejména onu „skrytou krásu“. Ta je někdy málo viditelná proto, že se nachází ve stínu památky či pozoruhodnosti mnohem věhlasnější. Jindy z prostého důvodu, že ji musíme hledat pod zemí. A ještě jindy nám po ní bohužel (a zatím!) zbývají jen skrovné zbytky, které bychom mohli snadno přehlédnout.
Sami k tomu říkají: „Právě taková místa si podle nás zaslouží pozornost – nejen proto, že jim zatím nebyla věnována; ale hlavně jsou nádherná a výjimečná.
Druhým kritériem výběru byl náš subjektivní pocit, že jsme v lokalitě, která na nás obzvlášť silně působí. Ať už malebností, nebo něčím, co jinde nenajdeme, jindy zase unikátním rázem… a někdy i temnými stránkami zdejších historických událostí. Náš tep citelně zrychlil.
V této publikaci propátráme pochmurné tajemství obce s nezvyklým názvem Pičín, kde dnes nacházíme dvojici málo známých památek, a odskočíme si do nedalekého Komárova za ženou sice výjimečnou, nikoli však v pozitivním slova smyslu. Poté zjistíme, že v Praze lze za jeden den navštívit dvě Zlaté uličky, a během pěšího výletu objevíme nezapomenutelná místa v sousedních oblastech Břevnova a Střešovic. Následně zamíříme z Prahy severním směrem… a v Mimoni nás odmění dva výjimečné sakrální areály i fascinující podzemí. Protikladem tmavého „podsvětí“ nám bude putování mezi Lužnicí a Vltavou za dvěma jižními hvězdami – Bechyni a Týnem nad Vltavou; aby však světla nebylo příliš, uděláme za touto cestou krvavou tečku v Branovicích. A na závěr se spolu s laskavým a poučeným průvodcem Miloněm Čepelkou, spisovatelem a hercem Divadla Járy Cimrmana, vydáme nejen po malebném (a tajemném!) Opočně, ale také do nedaleké obce Přepychy. Ta je zatím českým cestovatelům málo známá, ale až se seznámíte s tím, jaké zajímavosti se skrývají například ve zdejším podzemí nebo jaká dobrota z vlastních zdrojů tu odmění hladového turistu, určitě budete souhlasit, že Přepychy stojí za výlet.“
Kniha Místa zrychleného tepu je IV. svazkem edice Skrytá krása naší země.

Kdy jindy si přát lásku a štěstí, když ne o Vánocích? Hlavní postavy těchto příběhů si to dobře uvědomují. Ale jak to tak bývá, ke splnění takových přání vede pořádně klikatá cesta…
S Kamilou se seznámíte v povídce Markéty Harasimové Vánoční sen. Tato maminka malého Péti se snaží zapomenout na jeho tragicky zesnulého otce v kolotoči pracovních a mateřských povinností. Musí přijít svátky, dobrá kamarádka, a hlavně dojemné Péťovo přání, aby zatoužila vystoupit z tohoto ubíjejícího koloběhu a začala vyhlížet muže, s nímž by usedla na horskou dráhu.
Hrdinou povídky Josefa Pepsona Snětivého Ne každý vánoční dárek potěší je pro změnu muž. Přitažlivý, ale ne zrovna pracovitý třicátník Pavel tráví již několikáté Vánoce po sobě pokaždé s jinou partnerkou. Není tedy divu, že opakovaně dostává velmi nečekané (a nevítané) dárky, které ho přivádějí do prekérních situací; jindy je zase nucen proti své vůli darovat to, co považuje za nejcennější.
A v povídce Alexandra Stainfortha Vánoční princ poznáváme Sabinu Horákovou. Ta je sice krásná a úspěšná, ale v lásce se jí nedaří. Její poslední přítel Radek jí zasadil ránu pod pás, když se s ní rozešel krátce před Vánocemi. Sabina navíc zjistí, že není jediná, s kým podváděl svou manželku. Kamarádka Viky se jí už delší dobu snaží dohodit jednoho z kolegů. Sabina má pocit, že Džej neodpovídá jejím náročným měřítkům, jenže tenhle chlapík není tak docela tuctový... Pochopí konečně, že si po štěstí šlape hlavně sama? A stane se Džej jejím vánočním princem?

Byla přesvědčená, že její dospělé děti mají mezi sebou pěkné vztahy. Ale mýlila se. Nebo si to namlouvala, Dost možná si své děti jen slepě idealizovala… K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála jediné: strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o svého nejmladšího člena – pětiletého Prokopa. Jeho červená plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 od rodičů k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Stará, vypelichaná hračka – která před dvaačtyřiceti lety nedobrovolně tancovala liščí tanec – je provokuje, dráždí a rozděluje. Se svou minulostí se pak musí všichni naučit žít, i když se rozjedou zpět do svých domovů. A stejně jako v dávných sedmdesátých letech, i teď platí, že někdo z nich za to zaplatí životem…

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu?
Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý moderní člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu.
Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem.
Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.

Roky 1938 až 1945.
V málokterém jiném, historicky vzato nedlouhém úseku našich dějin se nashromáždilo nejen tolik událostí, ale často i protichůdných, do krajnosti a až na hranu snesitelnosti vypjatých a všenárodně vnímaných pocitů. Byl to skutečně zvláštní, nečernobílý čas. Jako v okénku bizarního orloje se v rychlém sledu střídaly okamžiky vlasteneckého vzepětí a hned poté studu z ponížení a zrady, chvíle nadějí i beznadějí, bolesti, strachu, utrpení, slz, ale i odhodlání, vzdoru a znovuvzkříšených nadějí. A do toho všeho ještě ubíhal po souběžné ose času běžný život se svým těžko zastavitelným rytmem nocí a dnů, usínání a probouzení, úsměvů a pláče.
Zkušený a oceňovaný autor (nejen) literatury faktu Roman Cílek k tomuto, už XXI. svazku Edice Český ČAS říká: „Pokusil jsem se cosi z toho zachytit. Pln pokory však v této chvíli, kdy předávám výsledek čtenářům, pociťuji, že to byl úkol téměř nesplnitelný. Jako kdyby se člověk pokoušel z vody nabrané do dlaně zmapovat proud rozvodněné řeky. Postihnout lze vždy a ze všech zorných úhlů jen zlomek. Ale i ten snad – pevně věřím – cosi vypovídá o době, kterou musely prožít generace našich předků, a my bychom si jistě nepřáli, aby ji museli tak či onak prožít naši potomci. ,Každé ohlédnutí za tím, co bylo, je i mrazivým poučením,ʻ říká hlavní hrdina jedné z knih Ernesta Hemingwaye. A s klasiky, byť již dávno mrtvými, neradno se přít.“
Kniha Jak šly dny, měsíce a roky vychází k 80. výročí Mnichovské dohody.

Po úspěchu publikace Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) se Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý znovu vydali do pražských ulic a zákoutí, pod povrch moderní zástavby i do archivů – a představují další skryté skvosty na místech, kde by je často nečekal ani poučený čtenář (vždyť kdo z dnešních milovníků památek ví například to, kde stával krásný zámeček Sakrabonka?). Pravda, některé z nich už naneštěstí najdeme jen pod zemí nebo v dobových pramenech. To ale přece neznamená, že bychom je měli obestřít „věčným mlčením“. Vždyť jejich krása uchvacovala současníky, paměť věků přežívá v místních názvech, srovnání nynějších a tehdejších areálů je navýsost zajímavé, byť leckdy smutné…
Zvláštní pozornost autoři věnovali letohrádkům, na něž se v minulé knize prakticky nedostalo. Vylíčí je jako pozoruhodná místa vzestupu a pádu, zaniklé i dochované krásy, ale také milostných příběhů. A třeba dnešní Smíchov, to dnes už „utajené město“ jménem Břeh Panny Marie, jimi byl doslova protkán. Další přebohatou oblastí je okolí Botiče, kde propátráme zajímavosti existujících sídel, ale rovněž si představíme zbořený zámek s rozsáhlým parkem ve čtvrti, v níž o něčem takovém netuší ani místní. Odlehlejší části Prahy, na jejím jihu, jihozápadě, jihovýchodě, východě a severu, nejsou na pozapomenutá panská sídla o nic chudší; budeme se však muset vydat i pod povrch země a hluboko proti proudu času – a naše nálezy nebudou vždy šťastné. Nakonec si, stejně jako v předchozím počinu, dopřejeme malý úkrok za hranice Prahy: tentokrát do obce Zdiby, na jejímž území najdeme hned tři zámky.
Kniha Utajené hrady a zámky II. je třetím svazkem nové edice Skrytá krása naší země.
Záznam rozhlasového rozhovoru: rozhlas.cz

Má Madlenka právo na štěstí, když jejím jediným majetkem je krása – a pod zeleným stromem naplněná láska k Michalovi, synovi bohatého radního? Jeho otec se však neštítí žádného podvodu, a tak je s hanbou vyhnána z domu i městečka.
Půvabná dívka má najednou jen dvě možnosti: umřít hlady, nebo přijmout službu v hospodě jako děvečka a holka pro každého. Umřít se jí nechce...
Urozený pán Ferdinand ze Schaffgotsche se oběsil na svých statcích. Co si má rodina počít s mrtvolou, když se píše rok sedmnáct set sedm a žádný kněz sebevraha do posvěcené půdy nepohřbí? Nezbývá než najít dobrovolníky, kteří ji bez modliteb zahrabou ve Smolnu, podivné, prokleté zemi nikoho na rozhraní tří panství. Musí to být silní a odhodlaní muži, co se nebojí strašidel ani samotného ďábla, a takoví se jen penězi získat nedají. Nacházejí se mezi odsouzenými na smrt…
Sebevrahovi se na Smolno nechce, cestou se snaží převrhnout kočár a zabít koně, rozpoutává bouře, děsí své průvodce řevem a rouháním... Přesto ho přivezou až na dvůr hospody poblíž Smolna, ve které slouží nebohá, zrazená Madlenka. Pak stačí neopatrně otevřený kočár a minuta nepozornosti, aby se nemrtvý z pohledného děvčete nasytil...
Dívka v bezvědomí znovu prožívá bolesti a zrady svého pozemského života. Ferdinand ji přemlouvá, aby se i ona stala nemrtvou a vyrovnala si účty se všemi, kteří jí ublížili. Madlenka nakonec souhlasí. Byla-li krásná už zaživa, teď vyniká půvabem, jemuž žádný muž neodolá. A ani ona si své vášně neodpírá…
Podaří se přežít mladičké upírce ve světě, o jehož zákonech nemá ani potuchy? Zabije svého zrádného milého Michala, nebo mu odpustí? Co udělá s ostatními viníky své smrti? A jak unikne ze hřbitova, kde vyděšení venkované vyhrabávají nemrtvé, aby je spálili na hranici?
Odpověď naleznete ve vampýrské novele nabité temným vzrušením, která vás zavede do Bohem zapomenutých končin střední Moravy. A ač se to zdá nemožné, její postavy skutečně existovaly, jak o tom svědčí archivy…

Jan Bauer, jeden z nejoblíbenějších českých autorů historických knih, říká k jubilejnímu, XX. svazku Edice Český ČAS, tedy ke své knižní novince Tajemné stránky českých dějin: „Pokud jsem svou knihu nazval takto, nebylo by ode mne moudré všechno vybreptat předem. Proto jen stručně: můžete se těšit na sedmadvacet tajemstvím opředených příběhů, sahajících od dávné minulosti až do dvacátých let minulého století. Nechybí v nich neobjasněné (a nepotrestané) vraždy, vášeň, záhady, statečná střetnutí i zbabělé převlékání kabátů, na pravou míru uvedené mýty… Dostalo se i na „události“, které se nikdy nestaly, a přesto posloužily coby předloha pro krásná umělecká díla. A tím raději skončím, více si přečtete sami. Doufám, že i vás, stejně jako mě, zaujmou tajemné příběhy našich barvitých dějin. A chci vás ubezpečit, že se dostane i na ta habsburská strašidla, jak slibuji v podtitulu!“

Pan Tau. První, co se vám vybaví při vyslovení jména Otto Šimánek. Jako kdyby tento nadmíru nadaný a pracovitý herec neztvárnil nikoho jiného!
Tato postava se stala jeho osudem i prokletím. Díky ní se stal populárním, ale také kvůli ní zapadly všechny jeho další role. A že jich bylo! Třeba továrník Keletti v nestárnoucím snímku „Pane, vy jste vdova!“, pan White ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem, pohádkový Dlouhý v seriálu Arabela nebo nepřekonatelný mim Deburau v Největším z Pierotů, kterého František Kožík podle své knihy zdramatizoval právě pro Šimánka. A to nezmiňujeme jeho skvělé a dlouholeté účinkování na divadle, v dabingu a v rozhlase…
Herec, který ve většině svých rolí rozdával radost a smích, byl však ve skutečnosti mužem melancholickým, nesmělým a neustále pochybujícím o svém herectví. Nikdy se nikam netlačil, vždy stál raději skromně stranou. I proto se leckdy dočkal ústrků… a ran osudu, které bychom mohli označit za podpásové.
O tom všem – stejně jako o spoustě málo známých skutečností, které jsou spjaty s tímto nezapomenutelným, usměvavým, ale stále trochu posmutnělým hercem – se dočtete v této až dosud první biografii, která je mu věnována.

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil nám kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít! Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: „Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě.
Většina v knize popisovaných událostí se vztahuje k hitlerovské „třetí říši“ a odehrává se na jejím území. Nás se týká například Československo coby poválečné dějiště spravedlivého potrestání některých zmiňovaných nacistů či prominentní emigrant Otto Strasser, který si útěkem do Prahy zachránil život – na rozdíl od zavražděného bratra Gregora. Ovšem hlavní poselství, které platí i pro naše novodobé dějiny, tkví v Cílkově přesném a zasvěceném vylíčení raných kroků, jež podniká totalitní moc v zájmu upevnění své existence. Zločiny nacistů v onom pro Německo osudovém roce 1934 se totiž až příliš podobají těm, které na počátku své diktatury páchali českoslovenští komunisté. A proto se domníváme, že i tato publikace patří do naší Edice Český ČAS. Abychom nezapomněli…

Pokud máte rádi příběhy o nebezpečných výpravách do exotických krajin, kde dobrodruhy neohrožují jen záludní domorodci, dravé šelmy a přírodní živly, ale také temná magie a démonické příšery, pak jsou tři čtivé povídky Otomara Dvořáka určeny právě Vám!
V první z nich zavítáme v sedmdesátých letech minulého století do jihoamerických Kordiller, do sopečné krajiny u jezera Lakaru, kde se mladý český vědec, pátrající po svém záhadně zmizelém profesorovi, stane rukojmím ve vzájemném boji americké CIA, místní vojenské junty, partyzánů, příslušníků hrdého kmene Mapučů – a především oživlých bytostí z dávných indiánských mýtů.
Ve druhém příběhu se vracíme do dob druhé světové války; skupina amerických vojáků, jejichž loď šla ke dnu po japonském náletu, se zachrání na pustém pobřeží polynéského ostrova, aby vzápětí zjistila, že je tady čeká osud mnohem strašnější, než by byla „pouhá“ smrt v boji. Moře totiž nebohé trosečníky vyplavilo poblíž sídla obávaného žraločího božstva!
A do třetice se v nedávné minulosti podíváme na jeden z karibských ostrůvků, kde se domorodci snaží kultem vúdú usmířit „boha s tančícími ústy“, aby na ně neházel z nebe mrtvoly.

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky. Ten má ale za sebou tak temnou minulost, že je i Jonáš zaskočen. A právě minulost Leonarda France nakonec poznamená všechny členy rodiny. Ponořme se i my – do příběhu, který sleduje osudy blízkých lidí Ptačí ženy od podzimu do začátku jara. Na konci té cesty ale už není nikdo jako na začátku, všichni si nesou na svých bedrech tíhu tajemství, které si sami odkryli tím, že buď mlčeli, anebo zbytečně moc mluvili…

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova?
Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu.
Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali…
Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.

Vánoce jsou časem splněných přání… a zázraků. A zázračná setkání nastanou i v životech hrdinů tohoto vánočního triptychu.
Pohledná a samostatná čtyřicátnice Šárka si v povídce Táni Kubátové Vánoční vyznání namlouvá, že je bez muže spokojená. Partnerské soužití se přece může ošklivě zvrtnout… Jenže tajemný Horal, jehož skutečné jméno nezná, se po několika letech znovu objeví na místě, kde by ho čekala ze všeho nejméně.
Také porodník Johnny, pocházející z Keni, se v povídce Josefa Pepsona Snětivého Tři králové o třetích Vánocích ani nenaděje, a vánoční překvapení se před ním zjeví přímo na sále Podolské porodnice. Ačkoli svou práci miluje a na každé zrození se těší, tentokrát zatouží zmizet beze stopy. Na to je už ale pozdě…
A do třetice nečekané setkání: přitažlivá, ale osamělá Sandra v povídce Alexandra Stainfortha Holka ze Staromáku nevěří své sestře, že když si bude něco přát, opravdu se jí to splní. Dokud jí krásný nový kabátek nezničí roztržitý herec, který do ní vrazí na Staroměstském náměstí, aniž by tušil, že hraje hlavní roli nejen v populárním seriálu, ale i v Sandřiných představách.

Zuzana Maléřová napsala svou knižní prvotinu již v době svých studií a okamžitě vyvolala velký zájem a ohlas. Vzápětí byla objevena i pro rozhlasový mikrofon, takže rádio je již třicet let neoddělitelnou součástí jejího profesního života. A stejně jako v literatuře, tak i v rozhlasovém dialogu s posluchačem si našla svébytný, osobitý a nezaměnitelný styl. Rozhlas ji inspiroval již dříve k napsání velmi úspěšných knih Viděla jsem jitro a Šťastná hodina, které vyšly opakovaně. Knihou O květině plní mimo jiné přání těch, kteří si přejí její texty vlastnit, vracet se k nim, hledat v nich vlastní pocity, naděje i usilování. Úvahy a příběhy, které vysílá k lidem, mají vždy jeden společný motiv - hledání citového porozumění, spoluprožití dané chvíle, souznění i naslouchání, důvěrnost, hloubku. Jeden z recenzentů to označil za „tvorbu s otevřeným hledím“, což je pro autorku typické, stejně jako bravurní zacházení s jazykem.
Kniha O květině má přesný podtitul. Je zpovědníkem nejniternějších myšlenek a prožitků, které v tichu noci či brzkého rána svěřuje Zuzana Maléřová svým posluchačům jako svým blízkým. Nespočet osudů známých i neznámých, koloběh přírody, divadlo života a schopnost ustát, překonávat překážky, je hlavním tématem i této knihy plné květů.
Ilustroval Jeroným Bohdan, grafická úprava Filip Skalák.

Známý a oblíbený veterinář Jan Herčík, spoluautor již pěti úspěšných knih, které napsal v tandemu s Alenou Hrachovcovou, o této knižní novince říká: „Společně se vám pokusíme náladu vylepšit příběhy z ordinace veterinárního lékaře. Příběhy, které jsou někdy veselé, někdy k zamyšlení, a u některých možná ukápne i slzička.
Naše první knížka Proč je báječné být zvěrolékařem vyšla již před deseti lety a zájemci se mě na ni stále dotazují. Následoval cestopis Zvěrolékaři na cestách. Po něm knihy Zvěrolékař vzpomíná a Zvěrolékař v akci. Poslední Zvěrolékař léčí a zvířata uzdravují je díky vám, milí čtenáři, stejně jako ty předcházející, zcela rozebrána, a pokud je mi známo, další dotisky se neplánují.
Z tohoto důvodu, a snad i pro množství dotazů, které často dostávám (,Kdy vyjde další pokračování, pane doktore?ʻ a ,Žádný předchozí díl už opravdu nemáte?ʻ), vznikla knížka šestá, a vlastně poslední, kterou právě začínáte číst. Proto jsme, vzhledem ke zde uvedenému, některé příběhy převzali z knížek předchozích. Ale většinou jsou zde nové, které přinesl život a které se odehrály na Veterinární klinice v Horoměřicích.
Přejeme vám, milí čtenáři, ať se vám knížka líbí, a jestli vám dokážeme alespoň trošku zlepšit náladu, pak z toho budeme mít radost i my.“

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře.
Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů!
Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

Jan Bauer, jeden z nejplodnějších – a také nejčtenějších – autorů věnujících se českým dějinám sestavil tuto knihu ze sedmadvaceti zajímavých příběhů naší historie. A (snad oprávněně) v úvodu k ní tvrdí, že málokterý národ má tak pozoruhodné dějiny jako my – Češi, Moravané a Slezané. Třeba je to tím, že naše území bylo odedávna místem střetávání vlivů a kultur, možná i naší vynalézavostí, která však občas sklouzává k nesvornosti a lehkovážnému zapomínání na sliby…
Buď jak buď, v autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?).
Jan Bauer pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů…
A to je jen malá ukázka toho, nač se můžete těšit, když jste do ruky vzali tento XVII. svazek Edice Český ČAS.

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold.
Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského…
Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka…
Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením!

Dvě sestry – dva osudy… Velká láska, životní ztráta i smyslná vášeň potkají obě, ale každá je prožívá po svém. Starší Báře se vztah se vším všudy nedaří a muži, kteří procházejí jejím životem, jí nepřinášejí štěstí. Dokonce i Marek, jenž se zdál být tím pravým, ji zraní. A Žofie se sice za muže svého srdce provdala, ale brzy ho tragicky ztrácí.
Bára se nedlouho po tvrdém prozření, kdy přistihne svého přítele při nevěře, stává obětí nebezpečného stalkera. Ona, a později ani policie, však netuší, kdo a proč ji pronásleduje a ohrožuje její život. Původně široký okruh podezřelých se postupně zužuje, avšak pachatel zůstává utajen. Lavina pohrůžek i útoků ji přinutí k úniku z vlastního domova… A právě díky tomu potkává hasiče Daniela. Zažívá milostné vzplanutí a vášnivé chvíle jí pomáhají zapomenout. Nic však není tak jednoznačné, jak se zdá, a na Báru čeká řada nástrah…
Žofii zase trápí vzpomínky na autonehodu, při níž zahynul její milovaný manžel Ondra. Upadla do depresí, které ji nakonec přivedou až k myšlenkám na sebevraždu. Potřebuje nalézt ztracenou sílu k životu – a na obzoru se konečně objevuje nový muž… Pomůže jí zvednout se z popela a opět vzlétnout, anebo její život definitivně skončí v troskách?
Osudy obou žen se protnou v dramatickém závěru plném napětí, vypjatých emocí a překvapivých odhalení.

Náramek s ozdobou v podobě tyrkysového oka osudově spojil dvě sestřenice – Elišku Abrhámovou a Justýnu Jansovou. Co se vlastně skrývá za příběhem rodiny, jejíž předci byli zlatníci? Kdo k nim i po letech upíná svou nenávist a proč? Detektivka s názvem Tyrkysové oko rozkrývá staré rodinné křivdy, které měly zůstat zapomenuty… avšak nezůstaly. Ožily ve chvíli, kdy se Eliška a Justýna – vnučky prvorepublikové šperkařky – rozhodly prodat vzácnou sochu z tyrkysu, která byla jejich dědictvím. Mohly ji zpeněžit až ve chvíli, kdy se ocitnou v krizi a budou nutně potřebovat peníze. A to se právě stalo… Jedna z nich porodila nemanželské dítě, druhá se rozvádí, obě jsou na životním rozcestí a hledají směr. Jenže jejich cesty životem někdo bedlivě sleduje... a nic dobrého jim nepřeje. Napínavé kriminální drama se odehrává v moravském městě Přerov a rozplétá potemnělé osudy členů jedné navenek normální rodiny.

„Ženy nechtějí slyšet pravdu,“ svěřuje svému deníku hlavní hrdina, charismatický čtyřicátník Kristián. A dodává: „Což je celkem v pořádku, protože muži většinou nemají zájem jim ji říkat.“
Ano, zatloukat a zase zatloukat… Jenže pokud bývalý majitel (a horlivý uživatel) online seznamky při rande naslepo tvrdí, že tohle je jeho „internetové poprvé“, nemůže se divit, že ho jeho nový vztah zaskočí nejedním překvapením. Jeho „objev“ sice není velký, tlustý černoch, jak ho škodolibě strašil přítel Richard, ale velmi pohledná a milá brunetka Evelína – ovšem svět je malý a šokující odhalení na sebe nenechá dlouho čekat.
Však to znáte – a proto se určitě pobavíte nad příhodami, které se odehrávají v krkonošském penzionu, letovisku na Kanárských ostrovech či v Praze u bankomatu, který ne a ne vydat požadovanou sumu. Zkrátka vtipné čtení z reality i virtuality, které vás zaručeně rozesměje – pokud se v něm tedy nepoznáte…

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa. Zde se jedná třeba o erbenovské Podzvičinsko, jen zdánlivě nezajímavé jižní okolí Mladé Boleslavi… Jindy vám zase ukážou, že zajedeme-li si na výlet do oblíbených Koněpruských jeskyní, odmění nás i okolní krajina, nabízející mnohá tajemství a skryté hrozby…
Jakousi výjimkou – ale jen na první pohled – se pak může zdát pozoruhodné město Cheb, kde si dali za cíl proniknout pod jeho všem viditelný půvab. A také do dějin a záhad jinak známého dvojhradí Žebrák – Točník se ponořili hlouběji, než jak je v knižních průvodcích či během prohlídek obvyklé. Vaše nová návštěva těchto míst tak může být obohacena o vědomí dříve netušených souvislostí a faktů.
Oba autoři věří, že vás tento soubor tipů zaujme, byť – už s ohledem na rozsah knihy – nemůže aspirovat na obsažení všech krás naší země, které jsou opomíjeny. Berte jej coby pozvání k objevným cestám, jejichž cíle si stanovíte i vy sami. A jako inspiraci k tomu, jak se dívat kolem sebe – a vidět to, co očím spěchajícího turisty zůstává skryto.

Oficiální trailer:https://www.youtube.com/watch?v=EqR_2SnMPpo
Reportáž ze křtu:https://www.youtube.com/watch?v=Mt3XauhRi5Y
Rozhovor o knize na stanici Český rozhlas Region: https://www.youtube.com/watch?v=v3a86KWrETY
Recenze: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/tipy-na-cesty-za-opomijenymi-skvosty-6802
Rozhovor o knize v rámci křtu (CS Film): https://www.youtube.com/watch?v=3brvrEF1G1o

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv.
Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili.
Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“
Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů.
Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně pustošivější než ty na těle. Formují, deformují. Na dosavadním nevelkém jevišti jejich životů jsou postavami jejich dramátek, dramat i doteků tragických: Maminka, Táta, Bratr, Babička, První láska, Kamarádka, Macecha, Nový táta… Zklamání sebou samým, odcizení blízkých, smrt nejbližších, mohutná síla vzájemnosti.
Zuzana Maléřová to s řečí a dialogem umí mimořádně. Je to její autorská síla. Neohýbá příběhy, neokrašluje, vniká do lidí a učí nás vnímat je do hluboka a složita, a přitom monolitně. Její hledačský proutek se jmenuje empatie – to je velká vztahová citlivost. Nikdy neotvírá své portrétované křiklavě a necudně dokořán, vždy pokradmu a s poezií náznaku. To je talent bytost před námi vytvářet jako plachý akt tajemství.
Fotografické umění Vlada Bohdana je komplementární s viděním Zuzaniným. Věcné i básnivé. Citlivé na obsažnou prostotu. Nehalasivé… Každý pohled do jiné bytosti, do bližního, je akt jemný, humanistický… a musíš si ho zasloužit – jako by nám vzkazovali oba mimořádní tvůrci."
Kniha volně navazuje na předešlé knihy autorů – Jak potkat děti a Proč kluci milují fotbal. Obě vyšly opakovaně a sklidily velký ohlas.

Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím?
Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a – už tehdy – schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za „zbožným zanícením“, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničně-politické cíle? A jak se s křesťanstvím – a v případě knížete Václava dokonce se svatostí – slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo…
Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný – a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný – poplatek odváděný českým knížectvím do říše?
To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy – ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti – ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko (jak se přesvědčil neúspěšný dobyvatel Ota II.), nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou (což se podařilo Václavově sestře Přibyslavě).

Spisovatelka Zuzana Maléřová a fotograf Vlado Bohdan mají společné datum narození, krevní skupinu, dceru Alžbětu, syna Jeronýma a několik knih oceněných kritikou i čtenáři (Život je kulatý, Viděla jsem jitro, Kolemjdoucí, Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, Příběhy z tribuny, Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal, Dopis Cyranovi a další). Knížka Jak potkat děti je o dětských otázkách a dospělých odpovědích. Každá z těch otázek začíná JAK. Jak vypadá dětská láska. Jak si přejeme, aby nám uteklo štěstí. Jak někoho promeškáme. Jak se chodí do nebe. Jak opouštějí děti a jak rodiče. A další. Není to kniha pro děti, ale o dětech. Autoři v ní zastavili paměť vlastní rodiny, aby s citovou intimitou pojmenovali žití nás všech. Kniha vyšla již dvakrát a byla okamžitě rozebrána. Nyní vychází potřetí – poprvé v Nakladatelství ČAS.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné.
Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v ni. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku. Růžová je barvou něhy a romantiky, čekanka zase zosobňuje vytrvalost. Růžová čekanka je tak jedinečnou kombinací síly, vytrvalosti, něhy a citlivosti. Stíhaná strachem a nepěknými životními zkušenostmi, stále věří v čistotu pravé lásky a sní o svém muži s velkým „M“. Touží a věří, nevzdává svůj sen. A pak… přijde ON.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou.
Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že „staré formy v čase zmatků udržují řád“. Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým, něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit. Odměnou vám bude i krásný Sonet o marném snu, přidaný do tohoto nového vydání.

Manželství Julie a Robina prochází vleklou krizí, kterou přetne Robinovo nečekané zmizení. Juliin švagr sice pracuje jako policejní ředitel, ona však najímá soukromého detektiva Teodora Tecla, aby po jejím manželovi pátral paralelně s policií. Už při prvním setkání mezi nimi přeskočí silná erotická jiskra, které se oba snaží marně vzdorovat. Tím marněji, čím hlouběji Teodor rozkrývá temná tajemství Juliina manžela…
Nejprve vyplouvá na povrch jeho nevěra, kvůli níž plánoval rozvod, a brzy se ukáže, že provozuje nelegální obchody s dopingovými přípravky. Jeho zmizení tak souvisí s dalším případem, na kterém pracuje bývalý Teodorův kolega, komisař Drozd: těsně předtím, než se Robin ztratil, totiž na následky zneužívání anabolických steroidů zemřel mladý muž, a tytéž látky byly při dopingové kontrole nalezeny i v krvi mladistvého vrcholového sportovce, kterému tak hrozí konec slibné kariéry.
Vzápětí je nalezeno Robinovo tělo, což pohřešování mění v úkladnou vraždu. Jde o pomstu, válku gangů, nebo měl snad vrah jiný motiv? Situace se vyhrocuje a v ohrožení se ocitají i další životy. Jak policisté, tak Teodor mají plné ruce práce, a také na Julii čeká nejedno šokující překvapení. Všichni protagonisté se sice snaží aspoň na chvíli zapomenout díky sexuálním dobrodružstvím, jenže kolo událostí se už roztočilo příliš zběsile, než aby mohli z jeho dosahu uniknout jen postelovými hrátkami.
Naplní Teodor a Julie svou osudovou přitažlivost, anebo všechno dopadne úplně jinak?

Knížka „Každej chlap chodí, jak mu pták narost“ je soubor krátkých veršů, které autor David Hrbek přes rok zveřejňoval na Facebooku. Většina z nich vznikla v olomouckých kavárnách Café 87 nebo Café Palác. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o autorovy deníkové záznamy, kdy mu inspirací byly na jedné straně rýmy, na straně druhé momentální duševní rozpoložení. Cílem bylo čtenáře na sociálních sítích rozesmát nečekanou pointou a snahou podívat se na každodennost z trochu jiné perspektivy. A teď se některé z těchto krátkých textů dostávají do elektronické podoby a putují ke svým dalším, potenciálním čtenářům se stejným cílem - pobavit.

„Schody do absolutna, známý a věčný příběh o setkání, lásce, vášni a dalších prožitcích.“
Tuto větu napsal na program scénického čtení povídky, která byla skryta v mém autorském šuplíku dlouhých dvacet pět let, můj přítel z divadla Bez zákulisí v Sokolově ing. František Faust. Příběh, který v různých obměnách provází svět lidí od nepaměti, popisuje lásku v jejích romantických podobách.
On je dvacetiletý kluk z maloměsta na západě Čech a ona jeho tajemná pražská Múza. Setkávají se spolu na různých místech, která se v těch láskyplných setkáních proměňují z obyčejných míst na místa plná kouzel a tajemství. Všednost jejich příběhu o setkání, vzplanutí, vášni, tajemství a rozchodu je vyvážena způsobem podání děje formou básnických metafor, které mají čtenáři připomenout neobyčejnou krásu českého jazyka.

Nedávný padesátník Pavel Jaskiewicz pracuje jako elektromontér na stavbách po celé ČR, avšak fotografie mu učarovala už v šestnácti letech. Fotografuje na kinofilmový materiál a výsledné fotografie si sám zvětšuje klasickým způsobem – v temné komoře. V roce 2011 vystavil průřez svou tvorbou v galerii Chagall v Ostravě. Rád čte, vytváří prostorové plastiky a Katamarány, které vypouští po řece. O své knize Žena: (ano, ta dvojtečka tam patří), říká stručně: „Je to kniha o ženách, jak je vidím já.“ Co také dodávat? I texty šestice autorů (mezi něž patří i on sám), které doplňují každou fotografii, jsou podobně stručné a výstižné. Přece jen více naleznete zde: facebook.com/ZenaDvojtecka.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Nevěra je jako ledový střep. Prořízne kůži až do krve.
Rána sroste. Zacelí se.
Ale jizva zůstane.
Na srdci ji nosí Jáchym Wollner – neobyčejně obyčejný chlap z malého moravského města. Právě on vypráví o cestě, která z něj udělala nejen nevěrného manžela, ale také vraha. Jenže ten nejhorší trest na něj teprve čeká. Zdánlivě banální nevěra totiž nezůstala zapomenuta a bez následků, naopak ho zavedla na scestí. Jak to tehdy vlastně bylo?
Jeho vzpomínky zachycuje novinářka Kamila Fraisová, která chce napsat knihu o životě „slušného vraha“. Netuší však, že i jí se tenhle příběh bytostně dotýká.
Nevěra, ostrá jako ledový střep, řízne do srdce nejen ty, kteří se jí dopustili…

Bělehrad 1976: toto slovní spojení rezonuje v hlavách a srdcích nejen fotbalových fanoušků. A po právu: vždyť naše historie tohoto sportu, ať už československá, nebo česká, nemá žádnou další zlatou medaili ze světového či evropského šampionátu.
Kniha, kterou sestavili zkušení sportovní novináři a publicisté Josef Káninský a Stanislav Hrabě, nás provází na podivuhodné cestě; tu musel urazit tým, kterému nikdo příliš nevěřil ani u nás (natož ve fotbalové Evropě), jehož vedení nepočítalo s tím, že by se mohl probojovat do evropského finále (a tam uspět), kterému se předtím nepodařilo postoupit na mistrovství světa… I po tomto neúspěchu naštěstí zůstal u kormidla Václav Ježek – a spolu s Jozefem Venglošem sestavili mužstvo, které mělo kvalitu i bojovnost, pokoru i sebevědomí, ale především týmového ducha. A pro něž byl sportovní úspěch mnohem víc, než všechny miliony (které tehdejší šampioni stejně nedostali).
Autoři vyzpovídali celou řadu bělehradských hrdinů – jmenujme např. Antonína Panenku, Ivo Viktora, Karola Dobiaše, Zdeňka Nehodu či Jozefa Vengloše –, stejně jako další osobnosti našeho fotbalu, které se vyznaly ze svého obdivu k úspěchu, jenž bohužel nebyl doceněn a využit.
I proto berte tuto knihu jako skromný dík těm, od jejichž triumfu uplyne už brzy čtyřicet let. Díky autentickým svědectvím i fotografiím se ponoříte do světa, v němž Evropě vládly československé kličky, přihrávky a střely, skálopevná obrana v čele s Viktorem a Ondrušem, konstruktivní záloha, která přehrála i holandské superhvězdy, a produktivní útok, jenž se dokázal prosadit nejen proti úřadujícím mistrům a vicemistrům světa, ale už předtím spolu s celým týmem přešel přes Anglii, Portugalsko a Sovětský svaz.
Dnes nám to může připadat jako pohádka – a ona to pohádka opravdu byla. Se zlatým koncem… a plná poučení a inspirace pro všechny, kteří fandí našemu fotbalu.

Kdo by neznal tajemné, strašidelné balady z legendární sbírky Kytice! Co však víme o životě jejich autora Karla Jaromíra Erbena? Málokdo tuší, že pod maskou seriózního, tichého muže se skrýval vášnivý romantik, jenž si do deníků zapisoval děsivé sny, žil ve stínu smrti, vedl hovory s duchem mrtvého bratra-dvojčete, trpěl problematickými vztahy k ženám a skrýval hrůzné tajemství Záhořova lože.
Zkušený romanopisec Otomar Dvořák poodhalil oponu nad nelehkým životem tvůrce, který musel svádět dramatický boj s nepřízní osudu, aby pro budoucí generace zachránil svět starých slovanských mýtů, obřadů, pověr, písní a pohádek. V románovém příběhu procházíme spolu s Erbenem bouřlivými událostmi poloviny devatenáctého století, setkáme se s významnými osobnostmi té doby (Mácha, Palacký, Havlíček Borovský, Tyl, Němcová, Frič, Šafařík, Bach, Sacher-Masoch a jiní), ale současně putujeme i baladickou krajinou, nad níž září bledá luna, ve skalách se otvírají poklady, vodník líčí ošemetné sítě a mrtvý milenec klepe na okénko, za kterým se modlí jeho milá…
Vřeteno osudu se otáčí a černá sudice Morjana šeptá Erbenovi z temnot: „Propadl jsi smrti! Čím se vykoupíš, aby sis zasloužil život?“

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna.
Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí.
Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí (ostatně pobyt ve vězení si coby uherský král vyzkoušel i Zikmund).
Bratranci, moravští markrabí Jošt a Prokop, spolu dokonce vedli válku o Moravu. A když se Jošt nečekaně stal římským králem, nedožil se ani korunovace… To Zikmund zemřel, bereme-li ohled na tehdejší dobu, jako stařec, ovšem ani jeho smrt není objasněná – a chování císařovny Barbory Celské takové, jaké bychom od milující manželky očekávali. A tak bychom mohli pokračovat…
Buď jak buď, Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje z úhlu pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí.

Jak snadné (a především pohodlné) je zapomínat – a jak nezdravé je to pro duši národa! Kniha zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka nás strhujícím, vypravěčským způsobem vrací do poúnorových dob, kdy kralovalo bezpráví. Poodhrnuje oponu času a na konkrétních příbězích, týkajících se v roli obětí především hrdinů předchozího protifašistického odboje a válečného dění, nám přibližuje dobu vykonstruovaných procesů, účelové msty, trýzněním získaných výpovědí, agentů-provokatérů, mocí posedlých jedinců a zlovolných hrátek s lidskými osudy.
Roman Cílek se tomuto tématu věnuje již řadu desetiletí, prostudoval donedávna tajné archivy, setkal se u nás i v zahraničí s desítkami pamětníků – ať už obětí, nebo strůjců poúnorových zločinů (z nichž některé tento obludný systém posléze též semlel) – a získal unikátní obrazový materiál. Díky tomu všemu předkládá autentický obraz doby, jejíž návrat nesmíme dovolit, protože bychom tím zradili sami sebe i naše předky.
A právě v autentičnosti a důrazu na lidské osudy a pohnutky (byť ty by někdy mohly být označeny spíše za nelidské) tkví hlavní hodnota této knihy. Jejím vydáním bychom chtěli vzdát skromnou poctu těm, kteří se nedali do služeb komunistického zla a nesklonili se před ním.

Rodící se milostný vztah Liliany a Artura krutě poznamená hrůzný zločin. Oba pracují pro laboratoř vyvíjející revoluční lék proti rakovině – a právě o ten má zájem neznámá skupina zločinců, která se nezastaví před ničím. Vzrušující momenty, které Lil a Artur prožívají, nejprve naruší záhadné zmizení jejich kolegy, jenž za své vědomosti zaplatí životem. Sympatický, byť občas poněkud neortodoxní policejní komisař Ivan Hokr začíná pátrat po bestiálním vrahovi, který je však vždy o krok napřed. A krátce nato je unesen i Artur. Liliana se zmítá ve strachu o život milovaného muže, zatímco Hokr s kolegy bezvýsledně hledá pachatele. Smrtelné nebezpečí ovšem číhá také na Lilianu – a ten, který zpovzdálí tahá za nitky, je možná blíž, než by ji vůbec kdy napadlo…
Dostane těžce zkoušená dvojice šanci naplno prožít lásku a vášeň?

Lady Susan, novela v dopisech, kterou Jane Austenová nazvala podle hlavní postavy, se v mnohém vymyká nejen další autorčině tvorbě; a k titulní hrdince bychom marně hledali paralelu snad v celé literatuře devatenáctého století. Vždyť tato čerstvá vdova je nejen krásná, ale také navýsost inteligentní a vtipná, nezávislá a nespoutaná; dokáže zamotat hlavu výrazně mladším nápadníkům; v milostných hrách drtivě vítězí nad svou mladičkou dcerou; a byť je jí přibližně pětatřicet let (což mělo v dobovém nazírání k mládí daleko), jeden z mužských protagonistů ji právem označuje za „nejznámější koketu v Anglii“… Jako by už věděl, že se jeho odsudek brzy změní v okouzlení.
Lady Susan dychtí po obdivu mužů a závisti žen, stejně jako po bohatství a společenském postavení; touží však také po lásce a vášni. Jednačtyřicet dopisů z mistrného pera Jane Austenové popisuje z různých úhlů pohledu – což je umožněno střídáním pisatelů a adresátů – intriky, flirt, zbožnění, radost i soužení. Autorka sama neměla v lásce štěstí, zůstala neprovdána – a snad i díky tomu se stala natolik vnímavou pozorovatelkou lidských duší, že její líčení okamžiků lásky a nenávisti čteme se zatajeným dechem a rozechvělým srdcem. A navíc je tato novela autentickým svědectvím o rodinných a společenských poutech, která se rodí – a zanikají – v hekticky žijícím Londýně i v jen zdánlivém bezčasí šlechtických sídel.
Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Český středověk, zejména pak jeho počátek, tone v příšeří. Přesto, jsme-li vybaveni znalostí toho, co se v písemné, výtvarné či hmotné podobě přece jen dochovalo, a také dostatečnou mírou fantazie, před námi vyvstávají postavy a děje, které – navzdory odlišným kulisám – až překvapivě připomínají sváry, lásky a vášně doby současné. Touto optikou se na historii dívá i známý spisovatel a publicista – a skvělý vypravěč – Jan Bauer.
Vydejme se spolu s ním nejprve na Moravu a hledejme stopy královny Fritigildy, jež předběhla svou dobu, Sámovy potomky či Metodějův hrob. Z dalších světců nemůžeme opominout svatého Václava, přičemž jeho pozemská i posmrtná existence vzbuzují překvapivě mnoho otazníků. A co teprve svatá Orosie, kterou ve Španělsku uctívají jako českou princeznu, zatímco u nás o ní nic nevíme… Zajímají nás také osudy letopisců. Jaký byl příbuzenský poměr svatého Vojtěcha a mnicha Kristiána, autora legendy, jež byla nazvána jeho jménem?
Bůh se však – zdá se nám – odvrátil od jihočeských Doudlebů, stejně jako od nešťastného knížete Jaromíra, mladičkého Václava III. či statečného Jeronýma Pražského. A snad potrestal i Rudolfa IV. řečeného Padělatel, Jiřího Popela z Lobkovic, opilého proroka Mikuláše Drabíka, nešťastnou „zimní královnu“ Alžbětu Stuartovnu, jež porodila třináct dětí (avšak jedna z jejích dcer – abatyše! – ji v tomto ohledu prý ještě překonala) či bujné husitské adamity, kterým jejich „ráj na zemi“ zničil sám Žižka. I pátrání po dětech tohoto legendárního vojevůdce, stejně jako po kořenech blaníkovské legendy, vás pohltí stejně tato středočeská hora bájné rytíře.
Dějiny českého národa (ač se nám někteří „moderní vzdělanci“ snaží namluvit opak) jsou krásné, hrdinské, byť občas i bezbožné… Tedy takové, které v nás mohou – a mají – vzbudit zájem a hrdost. Věříme, že k tomu přispěje i tato kniha.

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným. Avšak pole inspirace je, jak známo, zúrodňováno smutkem; a Pepson všechen svůj smutek – ale také veškerou svou lásku, naději a víru – vložil do šestnáctera zpovědí. Zavede nás v nich do hlubin duše rozervané jen natolik, aby ještě mohla tvořit, stejně jako do míst naší země, která vždy neomylně najde kompas jeho srdce. A nad tím vším se vznáší jako temně nádherný přízrak Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno – tedy jeho osudová (a zřejmě navždy ztracená) žena.

Rachel Adamsová unikla před dvanácti lety ze spárů sériového vraha. Traumatický zážitek ji poznamenal natolik, že se rozhodla obětovat soukromý život a soustředit se jen na kariéru novinářky ve Washingtonu. Ta se však nevyvíjí očekávaným směrem, a tak využije pracovní nabídky svého přítele ze studií Charlieho Parkera a odjíždí do kanadského Edmontonu, kde si konečně přiznává, co k Charliemu cítí. Jejich láska ji osvobozuje od minulosti a naplňuje ji štěstím, které dosud nepoznala.
Krátce poté jí však někdo začne usilovat o život. Někdo, kdo ji velmi dobře zná a neštítí se použít jakékoli prostředky k tomu, aby mu patřila. Kolo zběsilých událostí se roztáčí a Rachel si musí vybrat, komu uvěří. Bude to agentka FBI, která Charlieho označila jako podezřelého, nebo temný přízrak s rudýma očima, jenž už jí kdysi zachránil život?
Rachel ví jediné: konec je nablízku – a ona musí udělat všechno pro to, aby zachránila nejen svou duši…

Čtyřicátník Petr se navzdory vášnivému vztahu s nádhernou a neukojitelnou Karolínou, které říká lvisexuálka, toulá tak svobodně, že občas skončí v posteli své exmanželky Marty, jindy zase v dobře ukryté lesní ulici před vilou, za jejímiž okny se možná rozhoduje o jeho dalším osudu. Naivně se domnívá, že jeho partnerka nic neví a že slzy, jimiž ho ve chvílích vrcholné slasti zkrápí, vyvolává jen její nezvladatelná rozkoš. Ano: Karolína, zhmotněný sen všech bláhových mužů, opravdu žije pro tyhle intimní momenty. Ale plakat přece může také nad svým milovaným – už dopředu…
Svět Petrových „jistot“ se otřese ve chvíli, kdy zjistí, že jak jeho bývalá, tak i současná partnerka pletou adventní věnce. Dost možná spolu. A ukrývají v nich stříbrné jehlice.
Jeho vztah s Martou skončil nehezky. Dopadne stejně i ten s Karolínou jen proto, že jejich jehlice jsou identické?
Platí v životě a v erotice logika matematických implikací?
A platí v životě a v erotice vůbec nějaká logika?
Petr si příliš pozdě uvědomuje, že i zlatovlasá diva v bílém sexy kostýmku, pevně svírající volant stříbrného jeepu, může být černou Madonou. Dlouho se nechal rozmazlovat a utvrzovat v přesvědčení, že tuhle Bohyni ovládá, než poznal, že je tomu naopak. Že ho zdánlivě bezbranná a vášní zmítaná kráska dokáže nechat zničit hned dvojím způsobem – jednak rukou profesionála, jednak tíhou vzpomínek na život s ní a vyhlídkou na živoření po jejím odchodu.
A že cena, kterou bude muset zaplatit, aby se takovému trestu vyhnul, je vysoká až k nepřežití…