Sbírka Hádej, kdo jsem je druhou sbírkou mladého, talentovaného básníka Filipa Skoumala. Pojednává především o zamilovanosti a vztazích se ženami. Autor opěvuje jejich krásu, jindy bolestně křičí nad neopětovanou láskou, místy také reflektuje rodinné vztahy a tragické životní situace, které se k nim vztahují. Pohrává si s několika druhy veršů, přičemž tentokrát, na rozdíl od debutové sbírky Zlost na pobřeží života, nepřevažuje volný verš. Čerpá inspiraci z míst, která navštívil, u mnoha básní se ovšem nechává inspirovat hudebními styly (atmospheric black, doom nebo industrial metal), protože hudba hraje velkou roli v jeho životě i tvorbě.

Arecibo je místem čistoty, přinášejícím pozorovatelům nevšední vjemy z vesmíru. Můžete zde spatřit, co bývá jinde skryto. Stejně tak vás stejnojmenná kniha uvede do světa, který mnohým zůstává v utajení. Přináší imaginaci, okouzlení slovem, příběhy poetické i prozaické, umocněné černobílými fotografiemi. Často je i přes svou krutost dílem jemným, které rozdává radost z četby myšlenek a světů inspirujících. Nastupte do lodi a nechte se unášet proudem. Je na každém z vás, kam se nechá donést.

Krajina. Roční období. Plynoucí čas. Láska. Miniaturní příběhy pod drobnohledem vnitřního zraku. Hra slov, smutek i naděje. Pohlazení. Touha. Básně nebásně doporučené devíti z deseti citlivých duší. Čtení lehké jako vánek.
I tak lze charakterizovat sbírku Olgy Landové. Její poezii v tomto svazku doprovázejí ilustrace Karolíny Šrámkové.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu?
Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý moderní člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu.
Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem.
Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.

Autorova prvotina Chmury života vyšla v roce 2016, druhá básnická sbírka nese název Retrospektiva slz. Svazek opět představuje přibližně tři desítky básní, jež jsou zaměřené na ženy. Básně jsou plné lásky, touhy, nesplněných přání, ale také smutku, který zamilovanost často doprovází. Každý milovník poezie si zde jistě najde verše, které ho zaujmou a donutí k zamyšlení.

Pochopit život znamená pochopit lidské tělo.
Symbolika je klíčem k nalezení světa ve světě. Postupně se otevírají brány do dalších pater a dimenzí na různých úrovních vědomí. Vše se doplňuje a dotváří. Příroda zvolila nejjednodušší formu pro pochopení a uchopení v řezu, záhybu, vůních… a posvátné vodě.
Proto lze vše najít jedině návratem k Přírodě a ke kořenům.
Sbírka SLADĚNO MEDEM dává možnost hravou formou nalézt odpovědi na otázky dlící hluboko v nás. Grafická stránka básní je sama o sobě návodem a průvodcem, kde a jak hledat.
(K) hořké kávě, bylinnému čaji či moudrému vínu. Stačí míti správnou slinu.

Autor se svérázným, osobitým způsobem ve svých básních klaní kráse české krajiny a vyjadřuje se k současnému společenskému dění v naší zemi. Sbírka obsahuje části: Zvonková tráva, Někde v nedohlednu, Podzimní zvonění.

Autor se svérázným, osobitým způsobem ve svých básních klaní kráse české krajiny a vyjadřuje se k současnému společenskému dění v naší zemi. Sbírka obsahuje části: Srpek luny, Pěna dní, Vítr tluče dveřmi osudů, Kaleidoskop života a doby.

Janotkovo Časobití nese dvojí význam: jsme biti časem protékajícím čím dál rychleji našimi osudy, a zároveň pyšně a drze bijeme ten prchající čas po zádech jako ruskou trojku: snad v mylném domnění, že kdo jede rychleji, dojede dál.

Básnická sbírka Karla Janotky obsahuje tyto oddíly:

• Čas prorostlý jinovatkou
• Píšťaly dešťů hvízdají Vysočinou
• Kopřivový čas života běhu
• Pěšiny naživo zalátané
• Turistické vysočinské trasy

Autor básnické sbírky Motýli na obzoru Lubor Vyskoč je dlouhodobě nemocen a k psaní se dostává jen v krátkých okamžicích inspirace, proto je sbírka žní za necelých 16 let tvorby.
Jsou zde umístěny delší básně se zajímavou tématikou; básník nemluví jen o sobě, nebojí se ani širších témat. Sbírkou nenápadně a nenásilně prochází jeho křesťanská konfese, ta nikoho do ničeho nenutí, je spíše kořením celku. Delší básně tvoří jádro jeho básnické výpovědi. Píše volným veršem, s řadou poutavých přirovnání a s překvapivými závěry.
Může nabídnout i haiku-nehaiku: jedná se o třířádkové básně se zhuštěnou poetikou, autor se v nich nedrží přísné normy klasických haiku, spíše než o formu mu jde o poetické sdělení.
Motýli na obzoru jsou pátou básnickou sbírkou Lubora Vyskoče.

Slunečná noc není jen pouhým souzněním dvou protikladných a nereálných slov, ale řádky, kterými autor Jan Skalík odkrývá pravdu a zákulisí, které je skrze nás schováno v hloubi našich duší a které se v nás probouzí v okamžicích, v nichž toužíme být sami, osamoceni. Básně jsou inspirací, ale zároveň světlou i tmavou stránkou lidí, kteří si po nocích tiše čtou své vysněné příběhy a chtějí změnit svůj život k lepšímu, rozmýšlejí nad úžasnými životy a okamžiky, které tak chtějí prožít a které se odehrávají i v autorových řádcích. Svět, jehož jsme součástí jako lidé, je občas zvláštní místem, kterému nikdo nerozumí, a tak se v pár řádcích i autor obrací na lidi s otázkou života a toho, proč vlastně jsme tak se vším propojeni. Avšak vše má svou druhou stranu, druhou stranu mince, jež symbolizuje noc, která se v nás v lidech probouzí po rozednění ráno, kdy opět vyrážíme do temného a nehostinného světa, který nám všechny tyto touhy a sny bere, a my tak opět bloudíme, než se večer opět začteme do sebe samých. Smutek, tíha osudu, smrt, ale i okamžiky, kdy uděláme vlastní krok kupředu a kdy se rozhodneme žít, jsou součástí cesty nejen té Vaší, ale také cesty řádků a básní, které Vám svítí v noci při Vašich toulkách a také ve dnech, kdy prší krůpěje z nebes a Vašich očí.

Debutové album zpěvačky Alžběty Bohdanové O lásku dál vznikalo v autorské dílně předních hudebníků a muzikantů v průběhu tří let společné spolupráce. Autorem hudby je skladatel a kytarista, který se ujal i aranžmá CD VRATISLAV ZOCHR, tři skladby složil hudebník z pražské Ypsilonky JAN JIRÁŇ, texty ke všem písním napsala spisovatelka ZUZANA MALÉŘOVÁ. Na albu se dále podíleli pianista Jan Dobiáš, na bicí Jakub Tengler, na kontrabas Tomáš Liška a další. Duet, který dal i název celému albu, O lásku dál, zpívá Alžběta Bohdanová s MARTINOU RANDOVOU, herečkou a zpěvačkou Divadla Na Fidlovačce.
Alžbětu Bohdanovou charakterizuje osobitá barva hlasu, silná interpretace, schopnost přenášet na posluchače emoce, hluboké prožitky i radostné jiskřivé nálady. Výborně pracuje s českým jazykem, proto umí sdělit výrazné básnické texty, zároveň její muzikálnost a temperament přinášejí čirou radost z hudby a ze zpívání.
Některé písně z CD již ve verzi demo nahrávek zazněly v Českém rozhlase či České televizi a okamžitě si získaly přízeň posluchačů (Za hloubkou vzpomínek, Tvé oči nad mýma).
Píseň Za hloubkou vzpomínek: https://www.youtube.com/watch?v=PXaS3ygdnK8
Klip k písni Tvé oči nad mýma: https://youtu.be/ATeKEzkniio

Jsou to těžké okolnosti, které vedou autora této básnické sbírky ke psaní. V pátém ročníku vysoké školy (obor Kybernetika v lékařství) onemocněl schizofrenií a ocitl se v invalidním důchodu, ve kterém je dodnes. Poezie jako forma promluvy mu plně vyhovuje, protože on píše v krátkých záblescích inspirace, které mají jepičí životaběh. Přesto tímto vydává už svoji čtvrtou básnickou sbírku. Mnohaleté zdravotní těžkosti přetavuje do nadějeplných textů, nehledí jen na sebe, ale i na svět jako takový. Vlivem své nemoci se setkal blíže s hlubinnou psychologií a promítá ji do své tvorby. Jako Ariadnina niť se jeho dílem proplétá konfese křesťana, k ničemu čtenáře nenutí a ani jej neobtěžuje; přesto je tu a již několikrát mu zachránila život. Návštěva v kaleidoskopu představuje výběr z autorovy tvorby za posledních 16 let. On věří Naději tam, kde jiní nacházejí už jen beznaděj. Věří v Lásku tam, kde okolí plodí nenávist. Zajímavé je, že i forma na způsob japonských haiku nese v jeho sbírce krátké hutné myšlenky, skloubené s poetickými obrazy. Za výslednou podobu této knížky vděčí mnoha jemu nakloněným přátelům, kteří mu jsou pomocí a štítem.

Hudebník a spisovatel Josef Pepson Snětivý o svém debutovém sólovém albu říká: „Vybral jsem ze svých písní vzniklých za posledních čtrnáct let ty, o nichž jsem byl přesvědčen, že díky svým textům a melodiím unesou jednoduchou a průzračnou podobu zpěvu za doprovodu piana, občas podbarveného zvukem saxofonu či klarinetu. Během natáčení ovšem přicházely další nápady, a tak uslyšíte nejen zmiňované nástroje, ale také klávesy, flétnu, foukací harmoniku či tamburínu. Výsledný efekt je u některých písní srovnatelný s kapelní nahrávkou. Zachoval jsem však prvotní záměr: tedy že vše nahraju a nazpívám sám, že do tónů a slov otisknu všechny své emoce a sebe sama, jaký opravdu jsem – a že se navzdory přidávání hudebních vrstev pokusím stvořit album v dobrém slova smyslu prosté a čisté. Jak se mi to podařilo, to nechť posoudí laskavé obecenstvo samo.“

Píseň Mám jedno mrňavý údolí: youtube.com
Záznam rozhlasového rozhovoru: proglas.cz

Všechny sbírky, které doposud Petr Soukup vydal, byly postavené na humoru. milovat šohaiku, jak už název napovídá, je odkrytí neznámé části autorova světa. Příroda, láska, život a smrt, to jsou hlavní témata tohoto počinu. Nejedná se o klasická haiku, autor dodržuje pouze jejich stavbu, tedy 5, 7 a 5 slabik. Jinak píše zcela volně a svobodě. Každý verš má i svůj překlad, o který se postarala Yukiko Tokuda, a ilustrace ztvárnila Zuzana Osako. Ta pochází z jižní Moravy a část života prožila v Japonsku, takže ideálnější ilustrátorku snad ani nebylo možné nalézt. Sbírka vychází v limitované edici 5.3.2017, tedy k autorovým třicátým narozeninám; každý výtisk je jím očíslován a podepsán.

Petra Frajová o své první sbírce říká: „Každá žena je někdy romantická, někdy hříšná, občas smutná a nevyzpytatelně nevyzpytatelná. A přesně takové jsou i básně v této sbírce – 52 ,příběhůʻ odhaluje půvabné vzpomínky, ale i chmury na duši a nenaplněné touhy. Jsou psané srdcem, s opravdovou vášní pro vše lidské, určené všem, kteří mají tak jako já duši naplněnou láskou, chtíčem a občas i smutkem. Na intimitě sbírce přidávají ilustrace, které vznikly stejnou, niternými emocemi vedenou rukou. Potěšte smysly každého svého já a nechte intimní atmosféru básní proniknout hluboko do své duše, kde pohladí i rozechvějí...

Vyšší plevel je sbírka básní a stíracích glos, které autor shromažďoval od roku 2013. Jedná se již o jeho třetí knihu. Navazuje na styl humoru, kterým je už známý, avšak je to zatím jeho nejotevřenější a nejpunkovější počin.
Spot ke knize: 1 a 2

Jedinečná dvojsbírka dvou autorů - básníků. Jeden tvoří pod pseudonymem Karal Wolf, druhý pod skutečným jménem - Ladislav Zelinka. Šťastná náhoda svedla naše cesty dohromady a přivedla nás oba do básnického spolku a nakonec nám umožnila společně vydat naše básnická díla. I když se jedná spíše jen o jejich ukázku, věříme, že je to ukázka toho nejlepšího. Vítejte na cestě světem poezie...!?
Tajemný kdosiž...
...láska ztracená a znovuobjevená
...kdo se při úplňku mění ve vlkodlaka?
nebe a andělé blíže, než si myslíme...
Poezie, láska, romance, magie a dávná proroctví znovuožívají ve dvojsbírce autorů Karal Wolf a Ladislav Zelinka.

Hravost je možná to pravé slovo, které člověka při četbě této sbírky napadne. Sám autor má pro své verše výraz poloabsolutní poezie. Její podstata má být v tom, že „slova, která mají v daném jazyce smysl, se střídají se slovy, která smysl nemají, ale něco připomínají“. Poloabsolutní poezie zazněla poprvé veřejně v představení Básnivý večer v dubnu 2015. Zdá se, že přednes těmto básním sluší. Důraz na zvukomalbu vede k tomu, že některé básně teprve při vyslovení odhalují svůj plný půvab.

Ivo Dittrich o své sbírce říká: „Básně jsou plné citu, melancholie. Vyznávám se v nich z lásky i z bolesti lásky nenaplněné. Z radosti milování i ze samoty. Sbírka je plná smutku, a proto je trefně nazvaná Chmury života.“

Odhodlání a chuť dokázat, že verše nejsou vždy jen o lásce: právě to vedlo autorku Janu Topinkovou k vydání její první sbírky s názvem Hokej jedna báseň. Verše vznikaly vždy těsně po skončení zápasů českého reprezentačního týmu na mistrovství světa 2016.
Sbírka je rozdělena na tři části. První z nich obsahuje básně, které mapují všechny odehrané zápasy. Tedy od zahájení mistrovství až po vyřazení od Američanů. Druhá je pak zaměřena na jednotlivé hráče (ať už do bojů zasáhli, nebo ne). Poslední část obsahuje čtyři básně, které se mistrovství sice netýkají, ale jsou s českým hokejem neodmyslitelně spjaté - hokejový Bůh Jaromír Jágr, skvělý kouč Vladimír Vůjtek, nepřekonatelný komentátor Robert Záruba a připomínka tragédie u Jaroslavle. To vše a mnohem více naleznete v knížce Hokej jedna báseň, která by neměla chybět žádnému správnému fandovi tohoto sportu.

První básnická sbírka Jana Chmúry, tvořícího a publikujícího pod pseudonymem Myšlenky blázna, vás pohltí svou upřímností a živočišností. Emoce, život a více či méně utopické touhy. To jsou múzy autorovy tvorby. Snaha zachytit a pochopit prchavé okamžiky reality za pomoci slov, která plynou z duše samovolně a bez servítků. Myšlenky blázna nabízejí nevšední a místy temný pohled do každodenní reality, ve kterém se jistě dokáže najít nejeden čtenář.

Autorka o své sbírce říká:
„Tyto básně bych ráda věnovala těm, jejichž život je klec, od níž nemohou nalézt klíč. Oni vědí, že někde tu je snad odvaha, která jim umožní cestu ven. Nebo by to měla být touha, která jim však není vlastní? Pomoc u druhých lze nalézt, tu však oni vnímají jen jako krátkodobé otupení smyslů, vždyť proč by měli používat zbraně proti někomu, kdo je nešťasten a koho mají rádi?
Nechť ve Vás tyto básně rozsvítí světlo, které Vás vyvede z tohoto bludného kruhu, aniž by se Vás poté snažilo oslnit natolik, že byste neviděli své možnosti. Přeji Vám, aby Vám poté svítilo na cestu už celý život.“
Věnováno obětem domácího násilí.

Verše Karla Baštáře vypovídají o snaze pochopení vnějšího světa i sebe sama. Citelná je touha po lásce, něze, pohlazení, pochopení i vlastním ukotvení. Volným veršem sděluje své pocity, hledání či tápání. Ponořen do hlubin niterných pocitů pak vyplouvá na hladinu s nadějí a vírou. S vlnou emocí svádí místy boj a v jeho křehké duši se mnohdy zračí i naléhavý apel za lepší svět.

Pátá sbírka zkušené autorky Hedy Bartíkové, nazvaná Na půl žerdi, přináší čtenářům na padesát básní a říkanek. Každá je samostatným, faktickým životním příběhem. Příběhem těch, kteří stojí mnohdy na hraně…
Lehkost, ironie, nadhled a svérázný černý humor – to je zlatem této originální sbírky, jež navazuje na českou tradici, která sahá až ke K. J. Erbenovi. Básně a říkanky s hororovou a krimi tematikou, reflektující současnost, se na našem knižním trhu dosud neobjevily. Heda Bartíková tak otevírá nový prostor těm, kteří nejsou lhostejní k dění kolem nás.

Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie.
I v ryze činoherních režiích – od „oblastí“ po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem…
Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha).
Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé „jevištní“ gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost.
Vydává Klub pražských spisovatelů a nakladatelství Gemmapress, distribuci zajišťuje Nakladatelství ČAS.

Láska, ta neodmyslitelná součást našeho života, po které všichni toužíme a bez níž si svůj život nedokážeme představit, je hlavním a jediným tématem básnické sbírky Dívka z kraje růžových čekanek, která je již druhým poetickým počinem Ivany Terezy Konečné.
Sbírka je odrazem jejích snů a představ o lásce… a projevem víry v ni. Hlavní motiv pak představuje růžová čekanka. Ten něžný a křehoučký kvítek symbolizuje autorčinu naději a víru v bezvýhradnou lásku. Růžová je barvou něhy a romantiky, čekanka zase zosobňuje vytrvalost. Růžová čekanka je tak jedinečnou kombinací síly, vytrvalosti, něhy a citlivosti. Stíhaná strachem a nepěknými životními zkušenostmi, stále věří v čistotu pravé lásky a sní o svém muži s velkým „M“. Touží a věří, nevzdává svůj sen. A pak… přijde ON.

Vlastně již třetí vydání sbírky Mandel sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, textař, zpěvák a všestranný literát zde zvolil básnickou formu, která je mu dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou.
Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že „staré formy v čase zmatků udržují řád“. Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým, něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit. Odměnou vám bude i krásný Sonet o marném snu, přidaný do tohoto nového vydání.

Zlost na pobřeží života je prvotinou mladého, talentovaného básníka Filipa Skoumala.
Je inspirovaná životními událostmi, sny, touhami i každodenními náladami.
Skoumal koketuje s různými druhy veršů, převážně však s volným, který se brilantně hodí k jeho niterným popisům tísnivých bezmocí, ale i k opěvování radostí mladého života, jenž dozrává a bouřlivě běsní.

Skecy jsou obrázkovou knihou vzniklou díky humoru básníka a textaře Petra Soukupa. Po sbírce básní 2/3 chlapa začal vymýšlet pouze jednoslovné výrazy či krátká slovní spojení, a k nim dotvářel jednoduché kresby. Výsledek předal ilustrátorovi Aleši Čumovi, se kterým již spolupracoval právě na knize 2/3 chlapa. Ten obrázky překreslil a dal jim jednotný vzhled. Kniha opět sází na jednoduchost a název Skecy je velmi výstižný.

Sonet, to jsou verše plné zakleté touhy, kterou snad jen volta devátého řádku může obdařit nábojem vykoupení – ale také popravčí salvou zatracení. Tak vidí tuto královskou básnickou formu spisovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý, jenž svou čtvrtou sbírku pojal výlučně v jejím znamení. Vznikala povětšinou na samém konci roku 2014 a začátkem následujícího, tedy v období, které v autorově životě patří spíše k těm neradostným. Avšak pole inspirace je, jak známo, zúrodňováno smutkem; a Pepson všechen svůj smutek – ale také veškerou svou lásku, naději a víru – vložil do šestnáctera zpovědí. Zavede nás v nich do hlubin duše rozervané jen natolik, aby ještě mohla tvořit, stejně jako do míst naší země, která vždy neomylně najde kompas jeho srdce. A nad tím vším se vznáší jako temně nádherný přízrak Ta, jejíž jméno už nikdy nebude vysloveno – tedy jeho osudová (a zřejmě navždy ztracená) žena.

Kniha íránského spisovatele a básníka Kasry (Ali) Anghaeeho, muže s perskými kořeny, který však prožil značnou část života ve Švýcarsku, nás prostřednictvím nevšedních scén zavádí do jeho perské domoviny. Ve všech jeho příbězích a básních můžeme cítit ducha země, která nabízí mix rozmanitých a podivuhodných tradic a kultur. Avšak tato kniha není pouze o kultuře. Ve skutečnosti nás její autor zve do imaginárního světa, jehož brány mohou být otevřeny pouze klíčem nazvaným „literatura“. V jeho vyprávění se setkáme třeba s katem, jenž se snaží vykonávat svou práci co nejhumánněji, a naopak s muži, kteří zabíjejí ženy jen proto, že jim to nařídil kněz.

Jména klasických perských básníků, jako byli Omar Chajjám či Džaláleddín Balchí Rúmí, jsou známa celému světu. Nyní máme příležitost seznámit se s pro nás exotickým „literárním vesmírem“ v jeho moderní podobě – a hned ve dvou jazycích, češtině a angličtině.

Kniha íránského spisovatele a básníka Kasry (Ali) Anghaeeho, muže s perskými kořeny, který však prožil značnou část života ve Švýcarsku, nás prostřednictvím nevšedních scén zavádí do jeho perské domoviny. Ve všech jeho příbězích a básních můžeme cítit ducha země, která nabízí mix rozmanitých a podivuhodných tradic a kultur. Avšak tato kniha není pouze o kultuře. Ve skutečnosti nás její autor zve do imaginárního světa, jehož brány mohou být otevřeny pouze klíčem nazvaným „literatura“. V jeho vyprávění se setkáme třeba s katem, jenž se snaží vykonávat svou práci co nejhumánněji, a naopak s muži, kteří zabíjejí ženy jen proto, že jim to nařídil kněz.

Jména klasických perských básníků, jako byli Omar Chajjám či Džaláleddín Balchí Rúmí, jsou známa celému světu. Nyní máme příležitost seznámit se s pro nás exotickým „literárním vesmírem“ v jeho moderní podobě – a hned ve dvou jazycích, francouzštině a ruštině.

Pobaveno & Odhloubáno, mohlo by se také říct po dočtení sbírky Pavla W. Petkova Vypůjčeno & Okopčeno, která se snaží pozměnit zažité představy o verších a poezii. Směs humoru, nikoliv však prvoplánově vystaveného na odiv, graduje mnohdy až v samotném závěru a nutí k úsměvu a souhlasnému pokývnutí hlavou. Obyčejná témata, vypůjčená a okopčená z obyčejného života „obyčejných“ lidí, se autor snaží zachytit a zpracovat s nadhledem okořeněným ironií a vtipem.

Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavede umělec slova psaného, mluveného i zpívaného Miloň Čepelka? Pro něj zcela netypicky třeba i na středomořský ostrov Korfu – do dlouhé řady jeho okouzlených dobyvatelů se nedávno zařadil –, ale především (a to už navýsost typicky) do krajin duše, srdce… i těla.
Povrchní oko by možná označilo tuto sbírku za rouhavou, rezignovanou či hořkou. Ano, takové tóny v ní též nacházíme. Ale jako na celé Zemi, kde je třeba i bezútěšná běloba severních krajů okrášlena polární září, zákoutí jeho Mandelů nám rovněž nabízejí širokou paletu chutí, vůní, odstínů, postřehů věnovaných smyslnosti žen i nesmyslnosti lidského konání… A především mistrnou práci a hru se slovy, díky čemuž autor kouzlí s náladami i vyzněním. Pomůžeme-li si přirovnáním z říše obrazů, z týchž pastelových barev může vzniknout jak líbezná krajinka, tak expresionistický výkřik (či Výkřik) Edvarda Muncha nebo Christiana Rohlfse. Miloni Čepelkovi k témuž postačí ochotné řádky a pero.
A ještě jeden rys vyvstává po mém soudu do popředí. O vyšším věku se často pohrdlivě mluví jako o „druhém dětství“. Ne pokaždé je však úšklebek namístě. Vždyť co je větším dobrodružstvím, než dívat se na svět dětskýma očima? A pokud člověk, překonav rej středního věku, v sobě znovu objeví tuto schopnost a přidá k ní těžce nabyté smíření, pak může napsat Sonet o jednom dětském pohledu.
Tři Mandele, to je pětačtyřicet sonetů, matematikou fotbalu tedy poločas. Přejme autorovi – a též sami sobě –, aby jich ještě vydalo přinejmenším na celý zápas i s prodloužením. Nechejme se někdy dobývat (vystřelenými slovy), jindy omývat (vlnami emocí), pak zase jen ovívat (větrem, probuzeným odvážným rýmem) a vyhraďme Mandelům Miloně Čepelky – včetně těch, které ještě přijdou – pohostinné a polostinné místo v knihovně, na nočním stolku či v kabelce plné jiných nezbytností.

Posláním této sbírky je potěšit každého, kdo do ní byť jen nahlédne, a oslovit alespoň některým z poetických dílků toho, kdo se začte. Autorčiny obrázky vznikaly většinou k básním, ale někdy se naopak přihlásil text k obrázku. Ilustrace však nejsou jen doprovodem poezie; mají též povzbudit čtenáře, aby se jejich prostřednictvím rozpomněl na své vlastní fantazie a dovolil si rozvinout je bez zábran.

O Pepsonově třetí básnické sbírce nechme promluvit osobu nejpovolanější, spisovatele a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelku:
„Autor stále touží po lásce a dává se jí zraňovat, ví však, že bolest zúrodňuje. A pořád naléhavěji vidí, jak je svět plný klamu, krutosti, přetvářky. A proti nim plný snů. Rozpor s rozporem. Když odhalí a pojmenuje jeden, jsou hned na obzoru další. Ale tak to je a tak to být má. Cesty za pravdou jsou trnité a pravda je tajemná a vzdálená, ať už ji hledáme v jiných, nebo v sobě. Ptal se mě, zda to či ono slovo není snad nadnesené. Je život opravdu tou nejkrásnější válkou? Mám za to, že ano. A nemám nic proti vznešeným pojmům, jsou-li prožity. Jsem mu vděčen, že umí vzájemně převracet banalitu a bahnalitu. Že hledá harmonii v hormonii, louku má v létě včelijakou a slyší růže volající na Slunečního boha “Uvádíš nás do rozpuků!”, aniž naštěstí rozeznává, zda za to děkují, nebo si stěžují. Nejspíš obojí. Protože krása je ve víceznačnosti, nikoli v jistotě. Ač nikdy nesmíme přehlédnout, že ve stopách milované ženy rostou a kvetou vlhčí máky. Rovněž otázka, je-li na Měsíci i samota lehčí, je legitimní. A třebaže dnes lidé nejdou veršům naproti, platí též, že s každou básní jsme Ti, Bože, blíž.
Vraťte se prosím, listujte jako poprvé pěkně od začátku, najděte si znovu zde vyznačená slova, ba celé věty, jsem přesvědčen, že vyzbrojeni takto zvýšenou pozorností prostořekému básníkovi na konci knížky ze srdce poděkujete.“

Výbor z básnické tvorby Ireny Žantovské Zahrada soch vznikl na půdorysu sbírky z roku 2003 (první vydání bylo také podkladem pro scénickou montáž poesie, baletu a animovaných koláží Miroslava Huptycha – CD s hudbou Tomáše Reindla k představení vyšlo v roce 2010). Nejedná se však o klasickou reedici, ale o vydání rozšířené o řadu básní nových, dosud povětšinou nepublikovaných, jež tak představuje básnířčinu tvorbu od 80. let po současnost.
Zahrada soch se tedy rozšířila. Objevily se v ní nové cesty a zákoutí, jež vzbuzují zvědavost návštěvníků zahrady svou neokázalou architekturou, plnou náznaků jitřících fantazii. Je to táž i jiná zahrada, neboť to nové v ní působí tak přirozeně, jako by bylo od samého počátku součástí zahrady původní, v níž (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou, v níž: „Pro dozrálá slova/ šplhám po stále/ tenčích/ větvích…“ V níž sochy nejsou sošné, neboť mají schopnost rozmlouvat v náznacích polozapomenutých gest k těm, kteří jsou připraveni nechat poezii vejít do svého nitra, do své zahrady soch, metafor a tajemství, která trvají, neboť měla dar dotknout se našich srdcí.

Trailer ke sbírce: http://www.youtube.com/watch?v=n1bycn7XYzM

2/3 chlapa je druhou sbírkou básní Petra Soukupa, která si jako hlavní úkol klade pobavit, byť neúmyslně. Sbírka je taková, jaký je její autor. Básně jsou krátké a občas se ani o básně nejedná, spíše hesla, slogany, nebo glosy. S nadhledem se dívá na mezilidské vztahy, (nejen) intimní styky, časté nešvary, ke kterým se i sám přiznává. S češtinou nakládá po svém a více řeší originalitu než gramatiku a zbytečnou úctu k pravidlům, která by ho mohla svazovat. Do co nejkratšího textu vpašovává několik významů, které nejsou vždy jasné na první přečtení. Už samotné nadpisy dávají najevo, že jde hlavně o hru se slovy. Texty doplňují ilustrace grafika Aleše Čumy, který je znám jako autor a zpěvák skupin Bratrstvo, Berlin, Park, Narvan, nebo Suzaplay. Čuma dává básním další rozměr. Sbírka 2/3 chlapa není pro čtenáře poezie, kteří ve verších hledají další životní smutek, ale pro lidi, kteří se životu umění zasmát a z handicapu nedělají nevýhodu, nýbrž přednost a výjimečnost.

Miloň Čepelka o autorově druhé sbírce řekl:
„Josef Pepson Snětivý je ve svém častém osamění šťastný a plodný, je radost ho číst, je radost sdílet s ním každou jeho náladu, každé poznání, každé pobavení. Čtyři dvanáctičlenná Blues a v nich čtyři sonety, semtam nějaký limerik, pár haiku, anekdotka či epigram vedle vážného zahloubání, vše se schopností sebeironie a se smyslem pro jazykovou hravost a přesné myšlení. Všímejte si: puberty třešní, omšelého komínu, co je už dávno nekuřák, srpna, kolaboranta s podzimem, a toho, jak se na zhaslém nebi ocasí komety. Neopomeňte teorii velkého netřesku, dejte si pozor na upalovací krém a pak už hledejte sami. Pepsonovy básně obracejí skutečnost z líce naruby a z rubu na líc, nevyhýbají se provokaci a hodnocení („Sabinovo Věrné udávání“ a „nebráníme se, čímž vítězi chytře pokazíme radost“), přinutí vás jistá tvrzení si ověřovat. Je tomu například tak, že „čím černější je noc, tím spíš je vidět bílý dým“? Mám za to, že ne, ovšem je-li to dým „stoupající z našich těl“, je to básnická pravda nepochybně.
Jestliže se někdy básníci dělí na takzvané učené kontra spontánní, na myslivé kontra pěvce, odpovědně prohlašuji, že autor sbírky Retroperspektiva v sobě sdružuje oba druhy, a to je pro milovníka poezie radost.“

Recenze:
http://www.literarium.cz/
http://www.webmagazin.cz/
http://www.literarium.cz/
http://ostrovknih.cz/
http://www.klubknihomolu.cz/
Rozhovor s autorem: zde

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled.
Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves.
Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným.
Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

První autorská sbírka Martina Štrunce je prostým vyjádřením pestrosti palety života, jejíž barvy mají mnoho odstínů a forem a jejíž konečnou podobu máme nakonec vždy v rukou my. Sbírka, složená hlavně z písňových textů, poetických aforismů, krátkých lyrických příběhů a básní, se zabývá vnímáním života z pohledu člověka a lidstva jako celku. V jednotlivých kapitolách jsou popisována úskalí i radosti bytí, po jejichž prožití se dostavuje pocit pochopení smyslu rovnováhy v našich životech. Z tohoto pochopení pak vychází i představa, že všichni jsme si rovni a všichni máme stejné problémy, a hlavně to, že každý z nás drží svou přítomnost ve svých rukách, ač se nám někdy může zdát, že opak je pravdou. Asi nejlépe hlavní nosné momenty této sbírky vystihl Petr Holman, když o ní napsal: „Vše, co je, už bylo, život člověka je stále stejně barevný jako dřív, mnohobarvý, barevný bezohledně i láskyplně, bolestně i s nevýslovnou něhou, jistota nejistoty současného světa i života v něm často přebíjí kymácející se bolestnou jistotu existence čehosi základního, říkej tomu láska, víra, nebo jak si jen přeješ…“

Kniha Tady bydlím je první oficiálně vydanou básnickou sbírkou Petra Žantovského. V minulosti publikoval pouze v samizdatových revuích ZUP, Antagon a Sborník. Počátkem osmdesátých let připravoval sbírku pro vydavatelství Kruh, kde však tamní lektoři rozhodli, že „autor je přespříliš ovlivněn buržoasní poetikou americké beat-generation“, a od vydání upustili, za což jim autor dodnes blahořečí, mj. i proto, že tehdy opravdu psal pod vlivem Gregoryho Corsa či Lawrence Ferlinghettiho – nic proti nim, ale jejich zkušenost se světem je zkrátka jiná než zkušenost občana normalizovaných osmdesátých let uprostřed československého bezčasí. Žantovský mezitím procházel obdobími, kdy psal – rychle až překotně – a kdy nepsal nic. Je otázka, co z toho je lépe, to nechť posoudí laskavý čtenář. V útlé knížce Tady bydlím se mu dostává letmého průřezu třiceti lety psaní autora, který snad kdysi měl básnické ambice, protože i doba byla svým způsobem plná poesie. Ale kdo dnes potřebuje poesii? Její autoři snad. Možná i čtenáři? To je věčné autorovo doufavé dilema. Sbírku Tady bydlím provázejí reprodukce obrazů a kreseb autorova žel již nežijícího přítele, velkého českého umělce Jana Součka.

Jsou básnické sbírky, které Vás zavedou do cizokrajných zeměpásů, kde nevyslovená dobrodružství zcuchají hrdinčiny tmavé vlasy. A jsou takové, při jejichž četbě máte pocit, jako byste neopustili lehce nepravidelnou, ale o to malebnější náves poklidného městečka. Přičemž oněch dobrodružství můžete na ploše od rohu k rohu zažít úplně stejně jako na toulkách širým světem. A právě taková je nová sbírka Jaromíra Matouška.
Oproti jeho poetické prvotině Její život (2011) je formálně i výrazově značně uměřenější. Jako by básník, nasycen cestování po slovních výbojích, spočinul po vzoru Rožmberků ve své milované Bechyni. Těm přinesla toto kouzelné sídlo věnem Anna z Hradce a po švamberském intermezzu ho zakoupil Petr Vok, aby jej – s bolestí v srdci – po pouhých sedmadvaceti letech nuceně odprodal. Náš autor k opuštění tohoto magického místa naštěstí nucen není a snad právě ono mu přineslo (stejně jako poslednímu rožmberskému vladaři) zklidnění, díky němuž umí na malé ploše vykreslit lidský příběh v celé jeho nahotě i ošacenosti.
Hlavní inspirátorkou i obyvatelkou domů na našem náměstíčku je arci stále žena, bytost tajemná i čitelná, vábivá i (pohříchu občas) nevábná, k (vlastním) slzám složitá i smyslně jednoduchá. Klouže hladce i bolestně do srdce básníka (o ostatních ústrojích hovoří spíše představivost než slova, neboť je mužem nejen vášnivým, ale také galantně diskrétním). Ve starém koloniálu se pýří děvče, které se o dekády později stane autorovou babičkou, ve vedlejším vchodu najdeme slečnu vyhledávající autorovu péči terapeuta, ještě dále bydlí panenka, jež si ustřihla cop v zármutku nad nešťastným skonem snoubence na vojně… A do všech špehýrek a průjezdů nakukuje básník, jediný, kterému je voyeurství nejen dovoleno, ale dokonce přikázáno.
Neboť i díky tomu se můžete vydat na cestu po obvodu poetického náměstíčka ve šlépějích muže, který ví a vidí, neboť nespěchá.

Na první pohled by se spojení „spoluobjevitel Největšího Čecha“ a „stará japonská básnická forma“ mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán).
Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy – jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku – avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu.
Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno – a odpuštěno – vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost.

O básnické prvotině autora napsal Miloň Čepelka: „Jsem sbírkou Josefa Pepsona Snětivého opravdu mile potěšen. Až dosud jsem ho znal jako nápaditého, prostořekého, ironického a sebeironického prozaika, romanopisce i povídkáře, také jako nadšeného muzikanta, skladatele, textaře i hráče, a teď se mi představil jako poeta. A pochopil jsem, že stále zamilovaný muž, který k ženám vzhlíží s úctou, neboť v nich právem vidí jak pramen inspirující slasti, tak korektorky mužsky snivých úletů, rušitelky, ale i strážkyně ztrácené a vždy jen na mžik znovu nabývané kýžené rovnováhy, partnerky otevírající nám když ne dvířka, pak jistě aspoň kukátka do svědomí a do tajemných prostorů za zjevnou skutečností, nemůže básníkem nebýt. Poezie hodná toho jména snaží se pomoci nám v témž, a proto jsem se po prvotním užasnutí záhy přestal jeho veršům divit a začal je vděčně vychutnávat právě v rozmanitosti jejich tónin, jež míří od epigramu, haiku, litanii etcetera až k pouhému povzdechu, výkřiku či přísně uměřenému sonetu. Jsou nabity kladně i záporně, avšak jsou nabity. Tryská z nich energie, a ta mě budí, nutí mě číst a nebát se žít. Nečekat na odpovědi jednou provždy platné - ty ostatně neexistují - ale ptát se, ptát se, ptát se. Věřím, že otevřete-li se jim, vyvolají ve vás stejnou ozvěnu a stejnou chuť. A to vám ze srdce přeju.“

Sbírka poezie „Nazvučení“ Jaromíra Komorouse je především erupce pocitů z konkrétní doby v konkrétním prostředí. Osobní výpověď člověka, který, když už surfuje na celoživotní tvůrčí vlně, pevně věří, že jede po té pravé. Můžeme pochybovat, zda se jedná o pokorný návrat k literatuře (když jenom s ní kdysi začínal) z lůna rockové a folkové hudby, či zda o další a zejména nově vyměřenou platformu autora, který si prostě jen - jako sebeznalý prospektor - vykolíkoval parcelu k rýžování jiných zlatinek, jež chtějí do světa samy za sebe a věří, že se bez své druhé nohy, hudby, obejdou. Mezi tvůrci se říká, že druhý projekt, vypuštěný do světa, osvědčí životaschopnost toho prvního. V hudbě to Komorous potvrdil. A ještě několikrát. A v literatuře? „Nazvučení“ je druhá sbírka autora, když ta první, „Na rozcestí věků“, zabodovala u kritiky i u čtenářů. Šťavnatý slovní rejstřík sbírky druhé jejich mínění potvrzuje a atraktivní tematický okruh básní si své právo na život určitě obhájí.

Jaromír Matoušek o své básnické prvotině říká: „Básně jsou výběrem z tvorby let 2004 až 2005. Tyto dva roky jsem psal pravidelně jednu za týden. Vždy v pátek. Víkend nic. V pondělí se mi pravidelně začínal objevovat na hrudi těžko definovatelný slabý tlak. Musel jsem provést jakousi diferenciální diagnózu, zda se jedná o neurózu, zamilovanost nebo tvorbu. Moje básnění somatizovalo. Ve středu jsem míval pocit, že vnější svět se mi nepříjemně prolamuje do těla. Ve čtvrtek večer bývalo pravidlem, že jsem měl v mysli první verš. V pátek brzy ráno jsem sedl k počítači, napsal ten první verš a k němu téměř bez oprav připsal zbytek básně. Do hodiny mně byl jasný název. Zbytek dne jsem býval nepoužitelný. Dnes je mi jasné, že psaním básniček jsem se vyhýbal povinnostem. Jakým, je mé tajemství. Lidé, kteří v některých básních vystupují, jsou konkrétní. Poznali by se okamžitě. Vzájemně jsme to spolu nemívali jednoduché. Vždy jsem si přál mít knižní vydání svých básní. Nikdy jsem pro to nic neudělal. Letos nastala šťastná shoda okolností a já musel v zásadě překonat jenom svůj stud. V tom mi pomohli moje partnerka Anna, Miloň Čepelka coby laskavý recenzent a nakladatel Josef „Pepson“ Snětivý.“

Irena Obermannová o svém básnickém debutu říká: „Celý život píšu básničky. Neříkám básně, protože ty moje jsou malilinké, zpěvavé a neučesané. Jsou to vlastně takové říkanky, které mi táhnou hlavou, když nemůžu spát, když je mi ouvej, když se zamiluju nebo když jdu na procházku lesem. Nepovažuju je za nic zásadního, ale přesto je tvrdošíjně zapisuju na lístečky se seznamem věcí, které je potřeba udělat, koupit, zaplatit. Ty básničky mě zachraňují od toho, abych náhodou všechny ty povinnosti nesplnila. Píšu je jako bych si hrála. Jako bych stavěla hrad z písku na břehu moře a jako bych byla malá a nahá. Některé z nich jsou staré třicet let, některé jsou ze včerejška. Poslední dobou píšu básničky taky na trička, na zdi, na dveře. Věřím, že tím dělám reklamu poezii. Veškeré poezii. Poezii života. Věřím totiž, že básničky brzy vytlačí firemní značky. Že přestanou být zavřené v knihách, ale vykročí do ulic, obsadí módní časopisy, zkrátka začnou frčet. Věřím, že brzy budou všichni nosit básně.“

Nové vydání Mandelu sonetů je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se „sopkou, která zasypala sama sebe“, musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.